Určitě se to už mnohým z vás stalo také. Jdete na koncert v domnění, že vás zajímá hlavní kapela, přičemž předskokan může jen překvapit a ve výjimečném případě snad i dokonce zaujmout, aby nakonec bylo vše úplně jinak. No a mě se to stalo právě nyní ...

Manchesterská dvojice(!) WINNEBAGO DEAL pozůstávájící se z kytary a bicích mě totiž hned od prvního hrábnutí do strun doslova pohltila do svého děje. Děje plného garážového retro rock´n´rollu zahraného s takovou grácií, přehledem a nasazením, až se místy tajil dech. Z hudby tohoto dua doslova číšila nálada zahuleného britského klubu, kde si to na pódiu vod podlahy hobluje nějaká kapela a těm dole je jedno, co hraje, hlavně, že to hnětá. A ono to skutečně hnětalo! Jeden sekaný a úderný riff střídá druhý, přičemž ze dvojice ten stojící kromě výborně zvládnuté šestistrunky stíhá ještě kouzla s kytarovými efekty s nezbytnou dávkou zpětných vazeb dokreslujících dojem neurvalosti a neučesanosti této produkce. Možná jsem až příliš nadšený, možná za to můžou moje omezené znalosti kytarové retroscény, ale jsem schopen rozlišit úpřimnost a entusiasmus od kalkulu. V případě WINNEBAGO DEAL pochopitelně platí ta pozitivnější možnost. Výborné!

Zato američtí drtiči HIGH ON FIRE mě věru příliš nepotěšili. Jejich vlastní aparatura se ukázala být pro miniaturní prostory strahovské sedmičky až příliš silná a i když se dá otočit hlasitostí doleva, jejich zvukař to alespoň zpočátku příliš nedělal. Hluková koule, která se linula z beden moc čitelnosti nepobrala a když vezmeme v potaz fakt, že HIGH ON FIRE drhnou špinavý metalový rock´n´roll, jehož živá presentace je velmi závislá na kvalitě nazvučení, moc jsem z jejich muziky neměl. Tuto situaci si zřejmě uvědomovala i obsluha mixážního pultu, a tak časem slyšíme znatelné zlepšení. Ačkoliv první řady se očividně dobře baví, zvuk a ani atmosféru aktuální desky „Blessed Black Wings“ (2005) se kapele na pódium dostat příliš nepodařilo. Špinavost a neurvalost sice zůstaly zachovány, ovšem ne vždy jen díky výkonu san franciského tria. Těžiště jejich vystoupení stálo hlavně na skladbách z novinky a samozřejmě, že se nezapomnělo ani na starší kousky. Matt Pike se naštěstí narozdíl od studiového projevu příliš nepouští do výšek a po celou dobu tak nechává vyniknout svůj lemmyovský chraplák, který konec konců ovládá nejlépe. Komunikace s publikem byla poměrně strohá a prodlevy mezi jednotlivými skladbami na můj vkus až příliš dlouhé, což ubíralo na už tak nepříliš veliké dynamice celého setu, který se nakonec v konečném důsledku ukázal být poměrně nezáživným.

Tentokráte to tedy u mě na celé čáře vyhráli ti, kteří měli původně stát v pozadí. Značím si jméno další zajímavé kapely.