Dlouhých pět let nás nechali švédští DISFEAR dokolečka omílat jejich předchozí počiny, především však výtečné předchozí album „Misanthropic Generation“ z roku 2003. Jedním dechem však nutno kajícně dodat, že i my jsme si dávali s recenzí dlouho očekávané novinky načas, nicméně dojmy z jejího provedení jsou stále stejně pozitivní a intenzivní, jako když jsem měl letos na jaře s ní poprvé tu čest.

Není sporu o tom, že příchod Tomase Lindberga do řad DISFEAR byl z hlediska jejich dalšího hudebního vývoje revolučním okamžikem. Jeho přínos spočíval především ve značném „pomelodičtění“ do té doby převážně syrově crustového zvuku a pomohl tak přenést výraz kapely více směrem k hitově znějícímu tvrdému rock´n´rollu anebo d-beatu, chcete-li. Výrazné melodie a chytlavé refrény tvořily ideální materiál pro koncertní provedení a v tomto trendu DISFEAR pokračují i na „Live The Storm“. Zavedené a především velice dobře fungující schéma není důvod měnit. Snad jen obměnit, či zkrášlit nějakou tu jeho část, aby nám po čase nezevšednělo. A tak úvodní vypalovačka „Get It Off“ po krátkém úvodním riffu, který coby pomyslné škrtnutí sirky nad doutnákem spouští následnou explozi, nabízí ještě větší pocit jistoty, než hesla z předvolebních plakátů politických stran. Jistoty, že tihle švédští rarášci mají stále dost páry na to, aby na ploše pětatřiceti minut svojí nekomplikovanou a přímočarou muzikou ani na chvíli nenudili. Ono úplně stačí, když hrdlo Tomase Lindberga poprvé zarezonuje jeho typickým výše položeným chřaplákem. Intenzita jeho projevu žene DISFEAR zběsilým tempem vpřed a tentokráte mu oproti minulosti i mnohem výrazněji pomáhají sborové vokály, které tak poslouží jako skvělé jištění a osvěžení jeho vokálních partů, na nichž momentálně tvorba Švédů stojí i padá.

Ještě výraznější příklon k melodice lze kvitovat jedině s povděkem, protože, ač předchozí syrovější podoba DISFEAR byla taktéž velice atraktivní, jednotlivé skladby se nyní dostávají pod kůži mnohem rychleji a co je hlavní, zůstávají zde fungovat jako velmi trvanlivé a funkční implantáty. Základ, kromě Tomasova vokálu samozřejmě, který tvořila především směs úderných špinavých punkových riffů, zůstává základem i nadále a v tomhle směru nehledejme nic, co by se mělo měnit. Paradoxně právě zmiňované zesílení melodických vlivů dodává řádění švédských ještě větší grácii a švih a dojem ze zkušené, nikoliv však rutinní, práce mazáků, kteří jsou již dávno dostatečně nad věcí, by se dal shrnout slovy jako „naprostá spokojenost“.

K tomuto pocitu se u mě DISFEAR dopracovali s pomocí deseti vzácně vyrovnaných schůdků, z nichž ani jeden příliš nevyčnívá, či naopak jeho výška nedosahuje výšky těch ostatních. Kromě úvodní a řádně nakopávací „Get It Off“ potěší i další kousky s výbornými refrény a velmi trefně zasazenými sborovými vokály, které se kromě doplnění hlavního křiklouna dokáži i výrazněji podílet na vyznění skladby („The Furnace“). To taková, na albu jedna z pomalejších, „Testament“ se bez zbytečného odporu nechá zcela ovlivnit americkou školou hardcore, aby hned následující „In Exodus“ (zajímavé názvy po sobě jdoucích skladeb nápadně odkazující na zámořské thrash metalové veličiny) opět nekompromisně vyprázdnila celý zásobník, jinými slovy fúzí rychlého rytmu a nakažlivé melodiky zcela ovládla pole. Na závěr umístěná, více než sedm minut trvající, „Phantom“ je pak takovým sumářem tohoto více než půlhodinového školení. Jeho osnova je sice poměrně jednoduchá, leč zatraceně chytlavá a velice umně vystavěná tak, aby zájemce o probíranou látku zaujala, a to i po mnohanásobném repete. DISFEAR si sice dali načas, ale já si myslím, že jim odpustíme i případně další několikaleté čekání. Prostředků, jak nás během této doby zabavit, nám myslím i nyní poskytli dostatečné množství.