OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První liga pivního polnohospodářství z Portlandu zavítala do Prahy. Dá se říci, že se z videí RED FANG staly na youtube virály, které se jeden čas šířily neuvěřitelnou rychlostí. Upřímně jsem byl zvědav, jestli i živá prezentace bude taková ztřeštěná a umaštěná párty…
První na prkna Matrixu stoupají domácí REST IN HASTE. Kapela, která se snaží být stoner-rockovou alternativou, ode mne dostala šanci zhruba na čtyři skladby. Tuto nevyužila. Po celý set jsem měl pocit, že kapela ví, co chce tak nějak zhruba hrát, ale vůbec netuší, jakým způsobem svých cílů dosáhnout. Podivně zaranžované skladby a neprožité vystupování tak mělo jediný efekt. Mnoho lidí znuděně odcházelo od pódia.
Jakmile na to skočili HOMBRE MALO, strhnull se rázem uragán. Tato sebranka hraje jako by stonerové legendy ze SLEEP narazily do rock’n’rollových divochů z KVELERTAK. Tvořena je již řádně protřelými lidmi z kapel jakými jsou například OKKULTOKRATI, THE SONS OF SATURN nebo ICTUS.
Člověk jde na koncert RED FANG s tím, že to bude stejná párty a jízda plná dřevorubeckého rocku jako v klipech. A … dámy a pánové, rockový mejdan to moc nebyl. Ačkoliv jsem se snažil naposlouchat nový i starý materiál, ty tři klipovky na mě působily stále nejsilněji. Ostatní skladby byly téměř pod průměrem. Myslel jsem si, že RED FANG dokáží i z těch písniček, jež na albech nijak zvlášť nefungují vymačkat maximum právě na koncertech, ale nestalo se. První polovina mě, dá se říci, i celkem nudila.
Těšil jsem se na umaštěný alkoholiky, který to se svým upoceným rock’n’rollem se sedmdesátkovým feelingem opravdu rozjedou hlava nehlava a dostal jsem poněkud unavené, vážně se beroucí kvarteto, které nepřeskočilo laťku danou vlastními videoklipy.
Svou měrou zcela jistě přispěl i zvuk, který ve spodcích tvořil nečitelnou masu, ve které se místy utápěl i vokál. Výrazné zlepšení přišlo se starými skladbami, které si kapela logicky nechávala na závěr svého vystoupení. Při těch se našlo i pár stagediverů, mezi nimiž je i černý sympaťák z HOMBRE MALO a atmosféra začala trochu jiskřit. I přes povedenou koncovku lze však jednoznačně říci, že Norové HOMBRE MALO ten večer nemilosrdně zadupali RED FANG do země.
foto: Honza H.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.