Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V Praze byli živě výteční. Možná proto mi to nedá a několika řádky se musím podělit o dojmy z nové desky této bandy, která nepřestává chrlit angažované písničky. Ano, písničky. Akordový melodický hardcore se u STICK TO YOUR GUNS silně míchá s punk-rockem (a nebojím se říci i s neo-punkem) s důrazem na refrény, které jsou v rámci žánru možná až moc chytlavé. Krom řvaných vokálů se hojně využívá klišovitých punkem nacucaných „óóóó óó“ nebo „ááá áá“ sborů v pozadí, melodických linek, jež se houpají na pár tónech, nebo hesel, co si s kapelou může spolehlivě zařvat celý sál. Tlačí se na písničkovost i na to, aby skladby dobře fungovaly živě. Kytaristé mají čich na to najít silné nápady, které se o vaše ucho neušoupají při prvních deseti karambolech.
„Na rozdíl od ostatních jim věřím to, co dělají.“
Je zástup kapel, který hraje něco podobného. STICK TO YOUR GUNS si mě získali hlavně tím, že jim věřím to, co dělají. Je na nich vidět, že oni tomu věří také.
Nejměkčí, a jak jsem se na koncertě přesvědčil, živě také nefunkčnější, je z celé nahrávky „Diamond“ jednoduchá vyřvávačka „We Still Believe“ (na albu je i v akustické verzi), ale rozhodně se nejedná o skladbu typickou pro tuhle kapelu. Mnohem typičtější je druhá klipovka „Against Them All“, která má jedinou velkou vadu, a sice dorovnání melodického zpěvu přes „autotune“ efekt. Podobných nedostatků na kráse je však málo. STICK TO YOUR GUNS pro mě stále představují autentickou hardcoreovou sebranku, která ve své práci dává přednost líbivější melodice. Z dané kategorie kapel jednoznačně jedna z nejlepších.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!