OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Banda nabouchaných pořezů z Chicaga, která se se svým aktuálním materiálem na dvanáctipalcovém EP dostala pod křídla Deathwish records, má v rámci hardcorové scény pověst, mírně řečeno, kontroverzní. Nejen proto, že jejich řvoun Hammers McPligue vypadá jako kříženec komiksového Hulka a Grega Pucciata z THE DILLINGER ESCAPE PLAN a v minulosti tato chodící almara odzpívala poměrně mnoho koncertů s kuklou na hlavě. Ještě si velmi dobře pamatuji, jak vášnivé debaty se o nich vedly před jejich koncertem na loňském Fluff Festu.
Hudebně HARM´S WAY definuje hutný zvuk a střední tempa v téměř oldschoolové hardcorové rubanici, s dobře čitelnou příměsí starého thrashe. Možná i díky tomu jejich tvorba působí jako něco, s čím prostě nepohnete. Pevně ukotvená straight-edge mašina, která se sune kupředu nikoliv závratnou rychlostí, ale s o to větší jistotou a odhodláním. Jen místy tu probleskují osvěžující místa, která září na nových TRAP THEM nebo industriální podtóny, které dodávají kapele ještě železitější a nezlomnější ráz.
Často se mi při poslechu vybaví starší a metalovější tvorba některých NYHC kapel, jen s tím rozdílem, že HARM´S WAY se nezdržují sóly nebo dalšími kudrlinkami, ale o to více válcují. Aktuální EP má primitivnější energii, která ale beze zbytku funguje a jednoznačně pod novým labelem představuje kapelu jako silové hardcore komando, se kterým si není radno zahrávat. Z podobného soudku je to rozhodně to nejlepší z poslední doby.
7 / 10
Common Suffering (2023)
Posthuman (2018)
Rust (2015)
Blinded (EP) (2013)
Isolation (2011)
No Gods, No Masters (EP) (2010)
Reality Approaches (2009)
Harm's Way (EP) (2008)
Imprisoned (EP) (2007)
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.