OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ostatné tri štúdiovky pred vystúpením v Sydney rozhodne nenaznačili, v akej koncertnej forme sa ANATHEMA nachádza. Oslavné prívlastky – prirovnávajúce liverpoolskych (dnes už asi len) rockerov nielen k PORCUPINE TREE, ale i k PINK FLOYD či KING CRIMSON – vyzerali ako zúfalý marketing. A aj keď k druhým a tretím menovaným majú bratia Cavanaghovci stále ďaleko, k tým prvým prekvapivo ani nie.
1) Schopnosť namiešať playlist
Na umení namixovať vyvážený setlist dokázala ANATEMA stavať vždy. Ani dnes to nie je inak: bolo by naivné čakať, že „Distant Satellites“, „Weather Systems“ a „We´re Here Because We´re Here“ budú opomenuté, no to, že trebárs z novinky odznie presne toľko skladieb ako z „Judgement“, prekvapením bolo.
A aj keď v Sydney sa na „Sleepless“ nedostalo (na rozdiel od Brisbane), nielen záverečná „Fragile Dreams“ potvrdila, že ANATHEMA vie veľmi dobre, kto sú jej fanúšikovia.
2) Bubenícka rošáda
Bubeník John Douglas zručnosťou k pilierom kapely nepatril nikdy. „Odsun“ na pozíciu perkusionistu sa môže zdať ako rana z milosti: lenže v strede playlistu umiestnená tanečná „The Storm Before The Calm“ a nežná „Universal“ dokázali, že Douglas – oslobodený od bubeníckeho bremena – sa stal Cavanaghovcom rovnocenným skladateľským partnerom.
Zato multiinštrumentalista Daniel Cardoso (o.i. HEAD CONTROL SYSTEM, Anneke van Giersbergen) zo svojej za sklom schovanej bubeníckej stoličky istil ANATHEMU spôsobom doteraz nevídaným. Jeho razancia i variabilita boli spolu s basgitarovým istením Jamieho, tretieho z bratov Cavanaghovcov (ktorý sa z pozície predaja merchu skutočne vypracoval) chrbtovou kosťou vystúpenia.
3) Lee Douglas
Dávno preč sú časy, keď bola Lee „len“ vokalistkou. Dnes je Vincentovi viac než vyrovnanou frontmankou, pôsobiacou sebavedomejšie, dynamickejšie a krajšie než kedykoľvek predtým. Aj keď nie všetky položky playlistu so ženským spevom počítajú, dvojblok „Closer“ a titulná položka „A Natural Disaster“ patrili k vrcholom koncertu aj vďaka nej.
4) Danny a Vinnie a ich návrat na zem
Možno je to štyridsiatkou na krku, no zdá sa, že ťahúni ANATHEMY nosia nos menej vysoko než pred piatimi rokmi. Preč sú časy úprimných, no neohrabaných coverov od BEATLES po PINK FLOYD. Preč sú doby Vincenta len s námahou zvládajúceho vlastné party. A preč je nasratý umelec Danny, ktorého publikum nedokáže doceniť.
Kým v obligátnej koženej bunde odetý Vincent stále hrá part rozorvaného mládenca – a strúha pri tom skutočne impresívne pózy – robí tak na pozadí perfektného speváckeho výkonu, stopercetne si vedomý vlastných limitov.
Danny sa oproti minulosti stiahol do pozadia a hrať za seba necháva klávesy a gitaru: lámanie introverta cez koleno sa nekoná a vizuálne upúta už len dreadmi. A dobrou náladou.
A tak je v konečnom dôsledku koncert ANATHEMY dnes omnoho viac „o skupine“ než kedykoľvek predtým.
5) Publikum
Možno to bolo tým, že v Austrálii sa Liverpoolčania objavili vôbec po prvýkrát. Bez ohľadu na dôvody zhruba tisícka fanúšikov vytvorila elektrizujúcu a vďačnú atmosféru od začiatku do konca. Zborové spievanie s kapelou, nefalšované nadšenie zo skladieb bez ohľadu na to, z ktorého obdobia histórie ANATHEMA práve naberala, a vskutku vyvážená vzorka – vekovo, etnicky i „kultúrne“ – boli posledným, no snáď najsilnejším dôkazom toho, že britská šestica má toho povedať viac, než by namrzení starí metaloví recenzenti boli ochotní priznať.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.