Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Oranžový dorost nám dospívá. Nejen, že si smazali ze jména poslední slovo „KIDS“, ale i jejich tvorba se na aktuálním albu „I Am King“ výrazněji posunula. Do čistokrevné nespoutané energie, která vybuchovala v návalech frustrací na minulé desce album „Love Is Love/Return To Dust“ přichází nový prvek. Nevím, co se to s „klucíma“ a holkou stalo nebo spíše kdo jim co provedl, ale novinka je mnohem dusnější, depresivnější a nervóznější. Tam, kde v minulosti hnětaly jen hranaté, rezavé riffy a neurvalá živočišná pudovost, jsou dnes nahoukávající kytary a znepokojivé recitace.
Základ alba samozřejmě tvoří syrová hardcoreová rubanice, ve které se hobluje bez ladu a skladu, ale už jí nefouká do plachet hormonální nevybouřenost. CODE ORANGE obklopila temnota. Zřejmě to bylo nevyhnutelné, ta středoškolská rebelie se prostě po dvacítce vytrácí. Hrany obrušuje náraz na realitu. Jakoby kapela částečně ztratila ten svůj mladický drive, který z ní dělal na minulém albu naprosto neřízené tornádo. Neříkám však, že je to špatně. Ta zvláštní pachuť, která vyvolává mrazení, tu je naprosto na místě a kapele vlastně sluší.
Mnohem více pozornosti je věnováno zvuku a malým, ale velmi efektním domalovánkám. Ať už jde o noisové chřestění u titulní sladby „I Am King“ nebo takovou blbost, jakou jsou industriálně znějící budíky v druhé „Slowburn“. Tyto maličkosti na albu ale velice dobře fungují. Zaměření na celkovou náladu skladeb dělá z novinky dospělejší nahrávku, než byla to minulá. Spekulovat můžeme o tom, jestli je to dobře nebo ne. Přeci jen album „Love Is Love/Return To Dust“ pro mě mnohem čistěji zachycovalo esenci neotesané opravdovosti a ryzosti, kterou vlčí děti ze San Francisca do nosiče nacpali. Současný materiál je již přefiltrován, učesán a nasměrován jinam. Dá se říci, že má jiné kvality.
Nové album ve mně vzbuzuje jakousi příjemnou nejistotu. Špinavý hardcore, který v sobě má uhrančivou zvířeckost, závan nepochopené divnosti ve stylu KNUT i temnotu black metalu. Navíc ve zvukové formě, kterou dobrušoval sám Kurt Ballou z CONVERGE. Nezbývá než napsat, že se jim to všem zase povedlo.
1. I Am King
2. Slowburn
3. Dreams In Inertia
4. Unclean Spirit
5. Alone In A Room
6. My World
7. Starve
8. Your Body Is Ready...
9. Thinners Of The Herd
10. Bind You
11. Mercy
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.