Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TRIOSPHERE jsou norským uskupením hrajícím heavy/power metal, v rámci žánru však předvádějí jeho celkem inteligentní kultivar. Dali o sobě vědět v roce 2006 albem „Onwards“. Původně vystupovali jako trio v čele se zpěvačkou/basistkou Ida Haukland, dívčinou s přesvědčivým a silným vokálem, který má blízko k projevu Federicy de Boni od italských WHITE SKULL. Druhá deska, „The Road Less Travelled“, přinesla zvolnění od hutného a rychlého rytmu prvotiny. Bylo patrné, že se skupina „vyhrála“, na nové desce své melodické motivy více rozpracovávala a Ida mnohem více pracovala se svým hlasem. Jinými slovy šlo o učebnicový hudební vývoj kapely.
V trendu započatém posledně pokračují Norové i na nové desce a „The Heart Of The Matter“ přináší zajímavý a chytře postavený heavy/power metal. Desce nechybí hutná, tíživá atmosféra, která hudební zážitek posouvá o stupínek výš. Druhé album z roku 2010 vneslo do písní notnou dávku emocí a na aktuálním počinu v podobném duchu kapela pokračuje. Seveřané to holt mají v krvi a prostoupení emocí do jejich hudební tvorby je intenzivní a přesto přirozené. Hudba je proměnlivá, plná zvratů a zajímavých motivů. Ukázkový příklad je titulní „The Heart´s Dominion“. Sice ne všechny skladby mají podobně silný refrén a chvílemi deska ztrácí na dechu, přesto jde v rámci žánru o nadprůměrný materiál.
Je znát, že kapela s vydáním alba nespěchala a skladby jsou i v detailech dotažené. To je na druhou stranu i svým způsobem nevýhoda, jakoby tomu chvílemi chyběla živelnost a přirozená dravost metalové hudby. Dokonale šlapající strojek na rámus, kde vše do sebe zapadá. Asi jako když se stará rocková legenda rozhodne pro revoltu, ale již není proti čemu se bouřit. TRIOSPHERE jsou mladí, přesto svým způsobem usedlí a „The Heart Of The Matter“ je proto takový vytříbený, kultivovaný heavy metal.
„The Heart Of The Matter“ je podařené album, které sice do kolen nikoho nedostane, ale současně ukazuje lepší stránku heavymetalové produkce těchto dní.
1. My Fortress
2. Steal Away The Light
3. The Sentinel
4. Breathless
5. Departure
6. The Heart's Dominion
7. As I Call
8. Relentless
9. The Sphere
10. Remedy
11. Storyteller
12. Virgin Ground
Diskografie
The Heart Of The Matter (2014) The Road Less Travelled (2010) Onwards (2006)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.