Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nad moři již zní ten křik, provází jej gitár ryk. Rolf je velký kabrňák namlátí ti na frňák.
Přemýšlení o tom, jak pojmout rozjímání nad novým, v pořadí již sedmnáctým řadovým studiovým počinem z dílny RUNNING WILD, mi skutečně dalo zabrat. Bohužel podobně jako jeho pozorný poslech, jenž mi opakovaně přinášel stejné noční můry jako nebohému plavčíkovi Jimu Hawkinsovi vyprávění o dobrodružství na Ostrově pokladů v intru ke stejnojmenné skladbě z alba „Pile Of Skulls“ (1992). A jelikož toho mám na srdci skutečně hodně, ale nechci tím vzácného čtenáře v žádném případě obtěžovat, rozhodl jsem se být pokud možno stručný a posloužit si k tomu citacemi vzácného bývalého kolegy Louži, který svými rýmy na adresu předchozí nahrávky „Rapid Foray“ měl jako vždycky už daleko dopředu pravdu. Vlastně tedy PRAVDU.
Z mlhy jako mořské bludy noří se kasio dudy. Plny metalové něhy jedou kytarové běhy.
Skutečně nesnáším, když libovolní umělci zarytě vychvalují svojí nejnovější nahrávku jako tu nejlepší ze všech dosavadních. Pravda, někdy se to může stát, abych byl spravedlivý, ale zrovna teď si tohle dovolí Rolf Kasparek u RUNNING WILD? Těch RUNNING WILD, co nahráli zejména alba „Under Jolly Roger“, „Port Royal“ a „Death Or Glory“? Provedli snad kapitánu Kasparkovi při testování na covid – 19 nechtěně i odběr mozkové tkáně?
Piráti však stáhnou krovky máme tu i Verneovky! Tvrdí nám Rolf mentálně, hnětá instrumentálně.
Minulé album „Rapid Foray“ alespoň naznačilo, že by u tohoto dnes již bohužel jen studiového projektu mohlo být možná i líp, než na dvou mizerných albech po znovuvzkříšení jména kapely v roce 2012. Že přes všechnu tu nahrávací a produkční mizérii umí Rolf Kasparek ještě pořád napsat opravdu pořádnou metalovou skladbu, co vám rozpohybuje pumpičku navzdory příšernému zvuku a vynechávajícímu automatu za bicími. Ale jak „Blood On Blood“ dokazuje prakticky v téměř všech svých číslech, asi už to nepůjde.
Natrhne ti nášivku, v řiť zarazí bambitku. Nepřítele spoutá lasem, ubije Angelem Sassem.
Mdlé a zoufalé bicí znovu se zvukem jako (s prominutím) z prdele vytaženým, ať už za nimi seděl, kdo chtěl, prachmizerné střednětempé skladby posazené na bezzubém riffu, které mají šanci oslovit snad jen hluchého metalistu - panice (a dokazují tak, proč Rolfův „párty“ projekt TOXIC TASTE skončil ve stejném místě, odkud pochází i právě zmíněný zvuk bicích) a jako vrchol vší té tragické mizérie skladba „The Shellback“ coby prequel titulní pecky alba „Black Hand Inn“ (1994), v níž se Rolf zmohl akorát na to, aby si sám sobě ukradl ústřední melodický motiv a vyfotil se u toho v černěmodrém a s lucernou. Ó velebnosti, vážně mám pocit, že bych si vrhnul.
Ze zrady by tě snad vinil, nekoupíš-li jeho vinyl. Nepůjdeš-li s kánonem zastřelí tě kanónem.
Tak nějak očekávaně jsou z toho i nějaké výjimky, respektive celkem tři. Skladby „Diamonds & Pearls“, „Crossing The Blades“ (kterou už ovšem nějaký ten pátek známe ze stejnojmenného předloňského EP) a závěrečné epické vyprávění „The Iron Times (1618-1648)“. Tyhle kusy kdyby na albu zůstaly osamocené, nabubnoval je někdo ve stylu Jörga Michaela v jeho nejlepších létech a produkci obstaral kdokoliv, jen ne Rolf Kasparek, tak by se klidně mohlo jednat o definitivně nejlepší nahrávku RUNNING WILD od zmíněného roku 2012 a možná ještě o fousek dále do historie. Ale jak říkám, bohužel…
A nakonec z prdele, škunerem tě přejede. Kurva! Dnešek velký je! Running Wild přežije!
I na závěr má Louža pravdu. RUNNING WILD zřejmě přežijí i tohle album, byť se to z hlediska Darwinovy teorie přirozeného výběru nezdá pravděpodobné, a snad nám ještě rozdají alespoň trochu radosti živě. Ale té jizvy, kterou tohle album vyseklo na srdci všech fanoušků těch pravých a jediných někdejších RUNNING WILD, té už nás bohužel nikdy nikdo nezbaví.
1. Blood on Blood
2. Wings of Fire
3. Say Your Prayers
4. Diamonds & Pearls
5. Wild & Free
6. Crossing the Blades
7. One Night, One Day
8. The Shellback
9. Wild, Wild Nights
10. The Iron Times (1618-1648)
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!