INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ať už se na současnou tvorbu PRONG díváte jakkoliv, jedna věc je jistá – Tommy Victor je prostě nezmar. Jeho chuť tvořit muziku a vydávat nové desky prostě jen tak neskončí. Pravda, s tou letošní si dal trochu načas, ale snad hned na úvod toho zase příliš neprozradím, když prohlásím, že to čekání stálo opět za to. Na krku šest křížků a na kontě třináctá řadová deska. No řekněte, kdo tohle má?
Předně je potřeba říct, a to už je víceméně povinná opakovačka z recenzí několika minulých desek – PRONG ani letos už ničím nepřekvapí, nehledají nové cestičky ani nezkouší žádné experimenty. Překvapit snad dokáží jen tím, jak jim to pořád slušně hraje a jak dokáží neustále chrlit hitové a přitom našlapané skladby. Těch hitů možná tentokrát není až tolik, respektive chytlavé motivy se na nás nevalí s takovou kadencí, na jakou jsme byli zvyklí v minulosti. Když se ale nějaký povede, tak jej z hlavy jen tak nedostanete.
Řeč je v tomto případě především o skladbě s pořadovým číslem 9 - „Compliant“. Procítěný a energický refrén bude jistě i ozdobou nejednoho koncertního představení. Postupem času se však těch chytlavých motivů objeví více, přičemž některé jsou takříkajíc a v dobrém slova smyslu na první signální. „Non-Existence“ je další z těch skladeb, které si budete prozpěvovat hned od prvního poslechu. Opět naléhavý Victorův vokál a lehce zapamatovatelný refrén, podepřený neméně chytlavým kytarovým riffem.
Riffy vůbec zůstávají naprosto neochvějnou jistotou, o kterou se hudba skupiny může nadále spolehlivě opřít. Při své nekomplikovanosti si stále dokázaly zachovat schopnost naprosto přesně trefovat cíl, což přeloženo do srozumitelné řeči znamená přinést kvalitní (groove)metalovou hoblovačku, při níž se toho moc neřeší. Řeší se snad jen to, zda-li má ta či ona skladba potřebný tah a schopnost vtáhnout. Troufám si řict, že nic z toho nechybí ani letošní kolekci.
A je úplně jedno, jestli hovoříme o ostřejších skladbách právě typu „Compliant“, o otvíráku „The Descent“ či třebas o hardcorově přímočaré „Back (NYC)“ anebo naproti tomu o odlehčenějších věcech typu „Disconnected“. Ta, mimochodem ve svém až rockově vzletném provedení nezapře sice již historické, leč stále přitomné vazby na britské KILLING JOKE. Schopnost šikovně promíchat metalové fláky s rockovějšími písněmi je další ze zručností, která vrchního principála kapely neopouští ani po šedesátce.
Po odeznění posledních tónů závěrečné, do metalového kabátku oblečené skladby „Working Man“ z debutového alba kanadských legend RUSH, si opět uvědomuji, že někdy tak před deseti až patnácti lety jsem tuto skupinu už poněkud předčasně odepisoval, byť měla na kontě solidní „ponávratové“ album „Scorpio Rising“. Mentální vazba na „experimentálnější“ desky z devadesátých let byla z mé strany prostě přehnaná a bránila mi naplno si užít i tuto „bezstarostnější“ polohu PRONG. Ta se nakonec ukázala být mnohem životaschopnější, než bych si tehdy myslel. „State Of Emergency“ je album pohybující se v příjemném bezčasí se silným nádechem groove metalových devadesátých let a co je důležité, není v tom žádný problém!
Vlastně typické album PRONG. Ostřejší skladby jsou občas naředěny rockovějšími kousky a to vše v patřičně našlapaném i hitovém balení. Víc opravdu nepotřebuji!
7,5 / 10
Tommy Victor
- kytara, vokály
Jason Christopher
- basa
Griffin McCarthy
- bicí
1. The Descent
2. State of Emergency
3. Breaking Point
4. Non-Existence
5. Light Turns Black
6. Who Told Me
7. Obeisance
8. Disconnected
9. Compliant
10. Back (NYC)
11. Working Man
[video]
State Of Emergency (2023)
Zero Days (2017)
X – No Absolutes (2016)
Songs From the Black Hole (cover album) (2015)
Ruining Lives (2014)
Carved Into Stone (2012)
Power Of The Damager (2007)
Scorpio Rising (2003)
Rude Awakening (1996)
Cleansing (1994)
Prove You Wrong (1991)
Beg To Differ (1990)
Force Fed (1989)
Primitive Origins (1987)
Datum vydání: Pátek, 6. října 2023
Vydavatel: Steamhammer
Stopáž: 41:49
PRONG jsem tak trochu ztratil z dohledu někdy po albu "Rude Awakening" (1996), ale nikdy to nebyla ztráta definitivní, jak mi napovídá i má paměť, šeptající cosi o nezanedbatelných kvalitách alba "Carved Into Stone" (2012) a bezvadném vystoupení kapely na Brutal Assaultu v roce 2017. Novinka "State Of Emergency" je pak v tomhle směru jako příjemný budíček: album je plné života, šťavnaté a představuje klasický heavy/thrash/core PRONG v neoddiskutovatelné formě. Není čas se nudit, riffy to řežou přímo exkluzivně, melodie jakbysmet (tady kraluje krásná zpověď o covidové izolaci "Disconnected") a Tommy Victor zní jako v nejlepších létech. Jsem vážně nadšen!
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.