OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američtí pořízci HARM'S WAY na to šli vždy hlavně silově a nejinak je tomu i letos. Je zde však lehká změna přístupu, respektive žánrového vymezení. Jestliže doposud je bylo možné řadit mezi natlakovaný projev vyznávající hc kapely, páté album přináší další, byť už spíše mírnější zpomalení a ještě zahuštěnější produkci, posouvající jejich zvuk někam do sfér plnotučného sludge metalu.
Co se nijak němění, je snaha skupiny věci nijak nekomplikovat, či rozmělňovat. Album zcela nepokrytě opět útočí do plných bez jakýchkoliv úhybnách manévrů. Zahryzne se do vás jako rozzuřený pes a trhá jako smyslů zbavený. Vy jako posluchač máte možnost buď se dát na útěk anebo vytrvat v boji. V tom druhém případě vás čeká pořádný kolotoč těžkotonážních riffů, zdobících nekompromisní skladby odehrané (povětšinou) ve středních tempech.
Američané vskutku neponechávají žádný prostor náhodě, kterou by měla reprezentovat jakákoliv snaha o experimenty, byť i na ty dojde, pochopitelně v rámci jasně daných pravidel („Undertow“, „Terrorizer“, „Wanderer“). Album díky tomu odsýpá s razancí parního válce, což znamená v konstantní rychlosti a s neutuchájící energií.
Žádoucím a i poměrně nečekaným zpestřením tohoto nelítostného soukolí je skladba s názvem „Undertow“, kterou svým hlasem zjemní Kristina Esfandiari ze skupiny KING WOMAN. Duet nelítostného zemitého přístupu HARM'S WAY a psychedelie reprezentované hostující kapelou nabídne nesmírně funkční výsledek a patří i k vrcholům celé desky.
Tradičně již zamrzí, a u takovéto nahrávky dvojnásob, je opět přebuzená produkce. Ta se vám snaží vytlouct díru do hlavy a přitom by na to v tomto případě zcela bez problémů stačila jen muzika samotná a nebylo by potřeba si vypomáhat dynamickou křivkou rovnou jako dánská krajina. A pokud vám toto nevadí, vše ostatní snese i ta přísnější měřítka. Ano, v zásadě je to celkem stereotypní hoblovačka, ale těch 35 minut je vlastně tak akorát, aby to žánrové fajnšmekry už nezačalo nudit. Silový přístup tedy dokáže dobře fungovat i v nižších otáčkách a když se k tomu přidá patřičný tlak odspodu, k přehnané kritice není příliš mnoho důvodů.
HARM'S WAY opět trochu zpomalili a zahustili sound. Nekompromisní přístup však zůstává.
7 / 10
James Pligge
- vokály
Bo Lueders
- kytara
Christopher Mills
- bicí
Nick Gauthier
- kytara
Casey Soyk
- basa
1. Silent Wolf
2. Denial
3. Hollow Cry
4. Devour
5. Undertow (featuring King Woman)
6. Heaven's Call
7. Cyanide
8. Terrorizer
[video]
9. Sadist Guilt
10. Wanderer
Common Suffering (2023)
Posthuman (2018)
Rust (2015)
Blinded (EP) (2013)
Isolation (2011)
No Gods, No Masters (EP) (2010)
Reality Approaches (2009)
Harm's Way (EP) (2008)
Imprisoned (EP) (2007)
Datum vydání: Pátek, 29. září 2023
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 34:37
Studio: Studio 4, Pensylvania (USA)
Produkce: Will Yip
Dříve velmi tuhá skořápka jako by praskla a najednou jsou tu HARM'S WAY v mnohem otevřenější formě a i dříve dusivá atmosféra jako by se trochu protrhla. Ale na škodu to není, protože skupině se tím pádem daří zdůraznit energii, kterou na předchozích počinech jako by tlakovali do papiňáku. Byla tam, ale zadržovaně nervní. Na "Common Suffering" se v mnoha okamžicích prodírá ven. Najednou jsou Američané mnohem výbušnější. Pěkná porce nekompromisního hardcore to je.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.