Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dvě alba vydaná v jeden den, obě stylově příbuzná, přesto i slyšitelně odlišná. Jedna legenda ze starých časů, nad kterou ale původní fandové už hodně dlouho jen ohrnují nos. A jedna relativně nová kapela, která chrlí alba jako na běžícím pásu a přesto se dá mluvit o tom, že se její projev znatelně zlepšuje. Dvě výrazně odlišné křivky vývoje a přitom v podstatě jsou tu dvě stylově blízké desky. Současně představují různé specifické formy, dunivý temně riffující KATAKLYSM a o poznání živější technickou řezničinu WEREWOLVES. A je celkem zajímavé zjištění, že položené hezky vedle sebe vlastně ani jedna neprohrává.
KATAKLYSM - Goliath
Tak jako se současní Kanaďané CRYPTOPSY tak trochu potýkají s kontroverzí a rozporuplnými reakcemi na jejich návrat ke kořenům, podobně to vlastně mají i jejich krajané KATAKLYSM, kteří už si prošli celkem výživnou vývojovou cestou, aby se nakonec aspoň trochu vrátili k old school death metalovým kořenům. A pokud jsme smíření s tím, že tak neurvale bestiální jako na legendárních prvních deskách už to prostě nemůže být, pak se v podstatě dá současná tvář přijmout jako hold starým časům a nejen to, i jako vkusná alternativa dnešních death metalových kapel. Album "Goliath" má vlastně stejně jako aktuální deska "As Gomorrah Burns" od CRYPTOPSY vše potřebné, aby se dalo mluvit o dobře odvedené práci. Sice z toho smrdí rutina, ale příjemně prezentovaná a záživná.
WEREWOLVES - My Enemies Look And Sound Like Me
Album "My Enemies Look And Sound Like Me" se mi dostalo k poslechu ve stejnou chvíli, jako již zmíněná deska "As Gomorrah Burns" od CRYPTOPSY. A byl to vlastně ještě přímější souboj než s KATAKLYSM, neboť Australské trio WEREWOLVES je stylově blíže právě ke CRYPTOPSY. Jde totiž o techničtější a živější formu death metalu, která vychází logicky i z domovských souborů hudebníků, kteří se za jménem WEREWOLVES schovávají. Ono se totiž vlastně jedná o boční projekt, kde se bubeník David Haley z PSYCROPTIC spojil se Samem Beanem a Mattem Wilcockem z THE BERZERKER. O to více je pak fascinující potence, s jakou tahle parta chrlí nahrávky. Od roku 2020 stihli už čtyři alba plus jedno EP. A minimálně od druhé desky "What a Time to Be Alive" je to dobře šlapající nářez.
Potěšitelným faktem pro KATAKLYSM je, že jejich model 2023 sebou nese dostatek energie a v podstatě i agrese. Možná tomu přispěla i nová italská krev v sestavě, konkrétně bubeník James Payne. Rytmika totiž na "Goliath" slušně šlape. Je to důležitý aspekt, protože skladby zaměřené na temnější valivost, v některých pomalejších pasážích s hezky dusivou atmosférou, tak neztrácí ani dostatek dynamiky. Oproti dosti stereotypně se nesoucím předchozím deskám tak KATAKLYSM získali živost, a přestože i na "Goliath" v určité míře zůstává to co jim bylo vytýkáno (viz. třeba recenze na "Prevail"), tedy až křečovitě riffová přímočarost a banální přístupná melodika, materiál jako by měl tentokrát větší sílu.
Když ale budeme mluvit o síle, pak v divokosti a natlakovanosti projevu budou na koni spíše WEREWOLVES, kteří disponují mladistvější živelností. A pomineme teď fakt, že už jsou to také zkušení čtyřicátníci. Ale právě zkušenosti a svázanost s progresivnějším pojetím stylu se projevuje na jejich čtvrtém počinu "My Enemies Look And Sound Like Me" výrazně. Dramaticky se rozvíjející skladby jsou plné energie a technicky šikovně poskládaných motivů. Samozřejmě i zde je základ v silových riffech, které si ale hrají trochu více s variabilností a stereotyp se zde opravdu neobjevuje. Navíc umí Australané též ve volnějším tempu prezentovat valivější polohu například ve skladbě "Destroyer of Worlds". V těch momentech jsou najednou WEREWOLVES ke KATAKLYSM jako v sourozeneckém vztahu. Prostě přes poněkud rozdílný přístup se jejich tvorba v mnoha momentech protíná.
Nakonec tu tedy máme dvě porovnatelné desky a na zhodnocení každého je, které z nich dá přednost. Já postavím o kousek výše WEREWOLVES, důvodem je ona větší živelnost a techničtější provedení. Ostatně u mě o malý chloupek vyhráli i nad zmíněnými CRYPTOPSY, a jelikož zde mám v porovnání s KATAKLYSM také jasno (CRYPTOPSY vítězí), pak i bodově to vidím nějak takto:
Dvě desky stylově si blízké, přesto představují dvě specifické formy, dunivý temně riffující KATAKLYSM a o poznání živější technickou řezničinu WEREWOLVES. A je celkem zajímavé zjištění, že položené hezky vedle sebe vlastně ani jedna neprohrává.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.