Američané HELMET jsou pro mě tou skupinou, u níž vzhlížím hlavně ke tvorbě z jejích počátků. Alba jako „Meantime“, divoké EP „Born Annoying“ anebo úplně nejvíce „Betty“ představují jeden ze symbolů hudebních devadesátých let, kdy jakékoliv experimentování s do té doby nesourodými hudebními formami znamenalo (téměř vždy) automaticky visačku originality. Když se k tomu navíc přidala i řádná dávka kreativity, bylo o nevšední zážítky postaráno. A právě díky tomu jsem na další počínání skupiny, hlavně od alba „Size Matters“ z roku 2004 v podstatě zanevřel. Podobně nespravedlivý přístup jsem byl nucen už před nějakou dobou přehodnotit ve vztahu k PRONG a letošní nahrávka HELMET mě k tomu nyní dokopala také.

Od „Left“ určitě nelze očekávat žádné přelomové věci, zvukové experimenty, kooperaci kytarového lomozu a chytlavých melodií... Na nic takového už HELMET nemají ani pomyšlení, respektive by s tím už asi dnes nikoho do kolen asi nedostali. Místo toho tady máme (spíše) rockovou kapelu chlápků ve středních letech, kterým to ale pořád slušně hraje, nebo lépe řečeno kromě slušného hraní jim i to pořád generuje solidní písně.

Do posluchače se pouští s pořádnou vervou hned od úvodní „Holiday“, která se neobtěžuje s nějakou předehrou a místo toho s patřičnou dávkou přímočarosti dává na srozuměnou, o čem těch následujících několik málo desítek minut bude. Budou o rockové dravosti, šťavnatých kytarových riffech a citu pro nevtíravé melodie, které si i tak začnete zanedloho pozpěvovat spolu s Pagem Hamiltonem. A platí to hned pro první skladbu v pořadí. Ta kromě výšeuvedeného i jasně napoví, že HELMET zkusí i cvičení na téma kvadratura kruhu, což v tomto případě znamená pěkně se prohrabat minulostí a znít přitom současně.

A ono se to i celkem daří, jen nesmíte čekat zádné orgie modernity. Dokonce i produkce je v rámci možností kompromis mezi (ne)dávnou minulostí v podobě nahrávek s přirozeným dynamickým rozsahem a současností, preferující hlukový tlak na úkor všeho ostatního. Tady se nacházíme někde uprostřed. Nahrávce to jde navíc celkem k duhu, a to z jednoho prostého důvodu. Hudba Američanů nese všechny znaky, pro mnohé nedostižných, „crossoverových“ devadesátých let. Možná že je to už i tak trochu retro, ale proč si zoufat, když skladby jako „Make-Up“ dokonale navodí atmosféru poslední dekády minulého století, kdy míchání dříve spíše vůči sobě nepřátelských žánrů znamenalo být cool.

Dnes už to samozřejmě až tak cool není, ale dobrá píseň bude vždy dobrá píseň. A těch je na „Left“ opravdu požehnaně. Osobně bych si kolekci dokázal představit bez až možná příliš přímočarých popěvků typu „Bombastic“, ale to zase vyvažují „přemýšlivější“ kousky právě jako „Make-Up“, ve které vás za zvuků hutných kytarových riffů doslova uchlácholí lahodný ústřední motiv. V těchto momentech mi HELMET velmi připomenou podobně naladěné krajany a také již zasloužilé veterány QUICKSAND.

Riffový kolotoč jen nachvíli zhruba v půli přeruší psychedelické intermezzo „Reprise“, aby se pak po zbytek hrací plochy, s výjimkou poloakustické „Tell Me Again“, opět najelo na předem vytyčené pozice. V těch to HELMET, přiznávám, že pro mě nakonec dost překvapivě, stále velmi sluší. Skladba zde, i navzdory vyřčenému v předchozím odstavci, žádná nepřebývá a ty zastoupené dávají dohromady tak akurátní stopáž, aby na konci vlastně přišla chuť si to celé pustit znovu. Ten devadesátkový vibe je tady prostě až příliš chytlavý a nakažlivý, aby bylo možné „Left“ odsoudit jako marný pokus vrátit něco, co už se nikdy nevrátí.

O to vlastně HELMET nejspíš ani nejde. Osobně se na album dívám jako na počin stále relevantní kapely, která si svůj styl definovala už kdysi dávno a která jej nyní, po třech dekádách, nabízí ve vlastní transformované verzi. Opravdu moc příjemná sbírka, ve které se mísí ozvěny grunge, crossoveru s v podstatě přímočarou rockovou kompozicí. Moc takových už nevzniká!