OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LEFT CROSS jsou další v řadě zámořských partiček, rochnících si v ortodoxním pojetí starosvětského death metalu. Tyto spolky symbolizuje především zcela nekompromisní přístup a záliba v obhroublých formách už tak dosti neotaseného hudebního zaměření. Už jen z této definice musí tedy celkem jasně vyplynout, že podobná muzika je tady hlavně pro oddané fanoušky hrubozrnného metalu, neohlížícího se na aktuální trendy.
Tedy pokud za aktuální trend nebudeme považovat právě zvýšený výskyt podobných kapel, kterých se v posledních letech solidně urodilo. V takovýchto případech je pak ta zásadní otázka celkem jasná: Dokáží si LEFT CROSS vynutit pozornost v záplavě podobně znějících kapel? Svým způsobem nepochybně ano. Když už ne ničím jiným, tak svým vskutku nelítostním provedením dřevního death metalu rozhodně ano. Příjemně vyvážená kombinace čitelného zvuku a totálně hrubé hudební produkce dá uchu lačnému po historizující kovové muzice dostatek vítaných podnětů.
Skupina z amerického Jihu na to jde vskutku bez jakýchkoliv kompromisů a naprosto přímočaře. Její hudba je jedna velká cesta proti proudu času, a to navíc hodně daleko. Možná někam na Floridu osmdesátých let. Obhrouble znějící kytary a maximálně nahallovaný growling jsou prostě jasnou reminiscencí dávných death metalových let. Že to u fanoušků zagunguje i o více než 30 let později, je vcelku jasné při pohledu na množství neustále vycházejících podobně pojatých alb.
Co se dá v tomto případě rozhodně ocenit, je až živočišná bestialita, s jakou se na vás jednotlivé skladby valí. Téměř veškerý hrací čas tak vyplňují neurvalé kytarové riffy a kvílivá chorobná sóla. Vokál působí jako ozvěna z hlubokého podsvětí a přesně stylově tak dotváří dokonalý dojem hudební anihilace jako ze „starých dobrých“ časů. V takto pojatém soukolí pak ale lze jen docela těžko hledat nějakou osobitost, pokud tedy za ni nutně nebudeme považovat nasazení, s jakým je to celé odehráno.
Hodnocení podobných nahrávek se pak zcela logicky vždy odvíjí od aktuálního rozpoložení a ochoty nechat se zválcovat takto provedenou muzikou. Tam, kde LEFT CROSS vítězí nasazením, sveřepě ortodoxním přístupem a schopností důkladně zpracovat neotesanou (death) metalovou muziku, však zároveň dostávají i pár laciných gólů díky menší osobitosti a časem i úpadkem do stereotypu.
Old school death jako poleno! Solidně provedená nelítostná rubanice, které však chybí více osobitosti a pestrosti.
6,5 / 10
S.B.
- bicí
Jerrett Clark
- kytara
Seth Anderson
- kytara
Wes Warren
- vokály
Dylan Williams
- basa
1. Debellation
2. The Blood of Mars
3. Deity of Molten Iron
4. Burning Raids
5. Upon Desecrated Altars
6. Unbinding the Covenant
7. Inexorable March
8. Unhallowed Oaths
9. Pyramid of Conquered Skulls
10. Celestial Wound
Upon Desecrated Altars (2023)
Chaos Ascension (2017)
Datum vydání: Pátek, 10. listopadu 2023
Vydavatel: Profound Lore
Stopáž: 34:39
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.