Tuzemským tvrdě hudebním poměrům vládne chaos. Respektive tuzemským československým tvrdě hudebním poměrům, rozumíte, k čemuž jedním dechem dodávám, že se při tomto konstatování rozhodně necítím být tzv. „občanem Československé republiky“. Každý, kdo má jen trochu peněz, si tu může koupit hudební nástroj a zaplatit studiovou nahrávka a reklamu, lhostejno, zda na onen nástroj také umí hrát a zda umí něco vymyslet a složit, což je skutečně situace nadmíru neutěšená. A uprostřed tohoto chaosu se jako jedna z mála jistot vyjímá maják TUBLATANKY, svým zářivým světlem navádějící do bezpečí léty prověřené hudební kvality.

„Mám toho dosť,
takto viac nie,
takýto chaos už neunesiem,
mám toho dosť,
je to fakt zlé,
tú ľudskú hlúposť už neuniesem.“
(„Uprostred chaosu“)

Ano, myslím, že v případě TUBLATANKY není pochyb o tom, že tady jde o chlapíky, kteří na své nástroje umí hrát a umí něco vymyslet a složit. Potud je všechno v nejlepším pořádku, byť to samozřejmě má jeden podstatný háček, který se jmenuje současnost.

Už v recenzi na album „Patriot“ před dlouhými osmnácti (uff!) léty jsem napsal, že „hlavním problémem současné TUBLATANKY je fakt, že není schopna překonat sebe samu. Formu, kterou měla v dobách klasické sestavy, a která je podepsaná pod prvními pěti alby, jí už zřejmě nikdo nevrátí, nicméně Ďurinda a spol. si to nechtějí nechat vymluvit. A tak zavedené značce zasazují jeden smrtící úder za druhým.“ A „Uprostred chaosu“ je přesně takový další úder, který jsem měl tehdá na mysli.

Kapelu lze paradoxně pochválit za to, že tyto řadové studiové údery jsou od vzpomínaného roku 2005 jen dva (v roce 2010 to bylo ještě album „Svet v ohrození“), ale i tahle skutečnost nakonec něčemu nasvědčuje. Proč si asi TUBLATANKA dává s novými nahrávkami tak na čas? Protože prostě nejspíš tak nějak podvědomě tuší, že už to prostě nebude ono. Onen někdejší mladický drajv se už dávno vytratil, o některé umělecké talenty Slováci přišli (a je otázka, zda se jim je vůbec podařilo plnohodnotně nahradit), přičemž přibývající umělecká léta jistě nejsou tím pravým stimulátorem pro to, aby zkrátka nehráli už jen tak nějak na jistotu.

O tom všem „Uprostred chaosu“ vypovídá přímo učebnicově. Riff jinak řízného otvíráku „Na životoch všetkých záleží“ až příliš okatě připomene dávného „Démona pomsty“ a výčet skladeb, které mají potenciál podnětným způsobem oslovit posluchače, se dále smrskne na vzletnou „Čo s tým urobíš“, tradiční „Súboj víťazov“ a závěrečnou „Ruleta dvoch tiel“, která vlastně jako jediná navíc nabídne ten úplně nejpravější tublatankovský spirit. Zbytek je tu více a tu méně obecný a plytký pop rock a je úplně jedno, že v něm stále zpívá Maťo Ďurinda a chvílemi se v něm dokonce zjevují i dvou současně hrající kopáky.     

Ovšem co je to proti vesmíru, že. A už vůbec proti tomu vesmíru, kde se stále ještě v originálním podání dá z pódií zaslechnout „Žeravé znamenie osudu“, „Dnes“ nebo „Pravda víťazí“. A upřímně, už to tak asi bude nejlepší nechat. My kritici si budeme psát, co budeme potřebovat, TUBLATANKA nahrávat, co bude potřebovat, a jednou za čas, až zase pojede okolo, se pod tím vzpomínaným pódiem sejdeme. Ale je to přece jen trochu škoda, ne?