PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak nám staré metalové páky znovunahrávají svá legendární díla a my, nebozí hudební posluchači, máme otevírat peněženky a kupovat si další verze svých oblíbených nahrávek? Po Brazilcích SEPULTURA se k tomuto rozhodnutí dopracovali i britští PARADISE LOST. Nemá cenu dokola rozebírat důvody, které k tomu vedly. Když se povzneseme i nad fakt, že o peníze jde především, vyvstává základní otázka - co si s tím jako tedy máme počít?
Čtvrté album této skupiny z anglického Halifaxu mám dodnes ve veliké oblibě a představuje pro mě jednu z nahrávek, které mají podíl na mém obratu v temnou stranu hudební síly. Z dobového hlediska představuje velmi výrazný přechodový můstek mezi obhroublými začátky a následným melodickým dobrodružstvím, vrcholícím až u šokujícího alba „Host“ z roku 1999. Zároveň se však jedná o nahrávku pevně svázanou s dobou svého vzniku – tedy rozmachu britské doomové scény, jejíž mnoha věrozvěstům byla škatulka vymezená doom metalem zanedlouho už přitěsná. Když už tedy od nové edice „Icon“ nebylo možné očekávat nic kloudného, minimálně zvědavost na to, s jakou vizí 30 let staré nahrávky pro rok 2023 příjde skupina samotná, na každý pád zafungovala.
Co rozhodně hned zkraje praští to uší je zásadní revize původní produkce alba. Ta tam je chrámová monumentálnost, zdobící nahrávku z roku 1993. Tříštívý a chrámově klenutý zvuk vystřídalo mnohem zemitější nazvučení. Žádné nahallované efekty, žádné poloakustické pasáže ani echo ve vokálních partech. Zatímco album ve své době představovalo ještě stále minimálně ve svých dozvucích pojítko s gotickým doom metalem alba „Gothic“, jeho současná prezentace je pořád dost hard, ale také mnohem více heavy než gothic.
Až se s trochou nadsázky dá říct, že současný „Icon“ jakoby se zpětně mnohem více otevíral směrem ke svému následovníkovi „Draconian Times“. Co je rozhodně potěšitelné – skladby jako takové dobře fungují i v tomto „bigbítovějším“ podání. Snad jen s předposlední „Christendom“ už toho vzhledem k užití jemného dívčího sopránu a celkové „katedrální“ atmosféře už příliš mnoho udělat nešlo.
Ostatní písně však, možná i trochu překvapivě, nakonec ukazují svůj nadčasový potenciál. Úvodní „Embers Fire“ ještě více rozvíjí svůj hitový potenciál. Ostře položené kytary a spíše v popředí znějící Holmesův vokál dělají z písně příjemnou a oproti originálu mnohem více „heavy“ hymnu ve středním tempu. Výborný otvírák tehdy, neméně dobrý i dnes.
Do ranku skladeb, které v novém provedení dokázaly vyrůst do krásy bych rozhodně řadil hned následující „Remembrance“, která se svým skočným rytmem dostala v novém zvukovém kabátku větší vzdušnost, až si člověk říká, že takto pojatá píseň má znít přesně tímto způsobem. Táhlá „Joys of The Emptiness“ má bez gotické majestátnosti pro mě osobně mnohem větší drive a celkově je ve své naléhavosti výrazně působivější.
Jestli by se někdy vyhlašoval žebříček stylově nejvíce proměnlivých kapel, tak v devadesátých letech by jeho přední příčky bezpochyby okupovali PARADISE LOST. Jejich dřevní doommetalové začátky byly už po pár letech od debutu „Lost Paradise“ (1990) tytam a o 3 roky později se před nimi otevíraly zcela nové horizonty.
To samé platí pro odpíchnutější „Dying Freedom“, u níž mě však v jejím úplném závěru překvapila absence na originálním albu dost výrazné pasáže s poloakustickou kytarou. Místo té zní na letošní novince pouze důrazné bicí a jemně bublající basa. Za mě osobně trošku přešlap upomínající spíše nahrávky ze zkušebny, než jejich finální profi verze.
Pak už vlastně vůbec nepřekvapí i úplná absence klávesových nástrojů v úvodu „Colossal Rains“, kde si kapela vcelku pochopitelně uvědomila, jak by dnes zněly lacině a archaicky, byť skladbě samotné to trochu ubralo na atmosféře. A jestliže jsem ve své starší vzpomínkové recenzi „Icon“ tvrdil něco o tom, že „Poison“ představuje hlavně lehce otravného nadhazovače před nástupem „True Belief“, jsem nucen alespoň v této verzi své tvrzení trochu poupravit. Ne, špatná skladba to není. Stále možná vzhledem ke kontextu alba trochu překombinovaná a bez výraznější nosné linky, ale na „Icon 30“ už nepůsobí jako výzva zmáčknout tlačítko Skip.
I navzdory svým úvodním dojmům jsem vlastně s tímto počinem docela v míru. Pro fanoušky nejspíš jasná povinnost, speciálně jeho vinylová verze a nepochybuji, že se jich najde dost. Pro ty ostatní? Těžko říct. Nejsem zrovna příznivcem podobné recyklace v originále a v kontextu své doby v zásadě bezvadných nahrávek, ale přesto musím alespoň připustit, že některé skladby v novém kabátku ukázaly ještě více ze svých kvalit, nebo se dokonce předvedly v novém a atraktivnějším provedení.
Čtvrté album PARADISE LOST verze 2023 je sice značně diskutabilním počinem, přesto pro znalce "původní předlohy" přinese několik překvapujících momentů. Těch pozitivních by mělo být výrazně více.
Steve Edmondson
- basa
Gregor Mackintosh
- kytara
Aaaron Aedy
- kytara
Nick Holmes
- vokály
Guido Zima Montanarini
- bicí
1. Embers Fire
2. Remembrance
3. Forging Sympathy
4. Joys of the Emptiness
5. Dying Freedom
6. Widow
7. Colossal Rains
8. Weeping Words
9. Poison
10. True Belief
11. Shallow Seasons
12. Christendom
13. Deus Misereatur
Icon 30 (2023)
Obsidian (2020)
Medusa (2017)
The Plague Within (2015)
Tragic Idol (2012)
Faith Divides Us - Death Unites Us (2009)
In Requiem (2007)
Paradise Lost (2005)
Evolve (Live) (2002)
Symbol Of Life (2002)
Believe In Nothing (2001)
Host (1999)
Reflection (1998)
The Singles Collection (1997)
One Second (1997)
Draconian Times (1995)
Icon (1993)
Shades Of God (1992)
Gothic (1991)
Lost Paradise (1990)
Datum vydání: Pátek, 1. prosince 2023
Vydavatel: Graphite Records Ltd
Stopáž: 50:42
Pro mě jako milovníka prvních tří desek PL byl kup "Icon" na originální kazetě (byť asi polské) povinností. Po prvním poslechu to nebyly libé pocity. Jakýsi těžší hard rock, Holmesův vokál nešel rozeznat od Hetfieldova... Byl jsem rozmrzelý. Jenže pokud si tehdá kdokoliv koupil muziku na originálním nosiči (vlastně nejen originálním), musela se točit tak dlouho, dokud se nezačala líbit. No a často to přerostlo v lásku.
Inu byl jsem velmi zvědav, jaké pocity se dostaví po poslechu "novinky". Melancholie, nostalgie... lhostejnost?
Nemám tak fenomenální paměť jako Dalas, abych byl schopen srovnat aranžerské či dokonce zvukové rozdíly. Přijde mi to skoro stejné. Ty písně jsou bez ohledu na jejich jistou dřevnatost prostě tak dobré, že obstojí před námi starými navždy. Za mladší posluchačskou generaci se hovořit neodvažuji.
I kdyby "Icon 30" neměl žádnou výraznější přidanou hodnotu, než si díky tomu po letech poslechnout desku (nebo spíše skladby), která mnohým formovala vkus a taky žánr, a odůvodnit nějaké výroční turné, tak to asi stačí. Myšlenky na motivy, důvody, pozadí atd. ponechávám koňovi.
Jedná veľka zbytočnosť! Najmä z tohto dôvodu, že ešte aj ta pôvodná, 30 rokov stará nahrávka, znie oproti tejto prerábke omnoho lepšie, vypiplanejšie a celkovo kvalitnejšie. Icon 30 mi naopak pripadá ako nejaké "rough mix" demo, a to neviem či je pri podobných projektov hlavným záujmom.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.