OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tato kooperace už od počátku slibovala mnohé. Jak asi může dopadnout společná nahrávka dvou žánrově tolik odlišných kapel. Mohutná tlaková vlna versus jemný chlácholící vánek. Hledání nových cestiček až na samém okraji extrémů kytarové hudby vs zhudebněná melancholie. Metalová tvrdost vs alternativní rock. Split nahrávky jsou různé. Často se omezí pouze na vyčlenění prostoru zvlášť pro každou ze zúčastněných kapel a tím je vše vyřízené. Tady to ale přeci jen mělo být tak trochu jinak.
Samotný úvod však žádné stylové propletence ani jen nenaznačuje. „Rose Tinted World“ je skladbou plně v intencích hlukového teroru made by FULL OF HELL. Těžký kytarový riff a střední tempo dávají dokonalý dojem valícího se buldozeru. Kompozice táhlá a zákeřná jako hlen, který vám ulpí na košili po nedokonale vykrytém kýchnutí. Něco se ale přeci jen vymyká tradičním zvyklostem. O něco méně intenzivní závěr přináší jisté zklidnění, vrstvené samply hlasů z davu však udržují napětí stále na vysokých hodnotách.
Následující zvolnění ve skladbě „Like Stars In The Firmament“ však nemůže nabídnout dokonalejší kontrast k předchozímu dění. Píseň zasněná, volně plynoucí a i na poměry NOTHING velmi vzdušná až křehká. Ty nejzralejší plody kooperace dvou tak odlišných kapel však začínají ze stromů padat až s úderem třetí skladby „Forever Well“. Ta už nabídne první opravdovou srážku dvou hudebních světů, přičemž svůj prostor si plně užije každý z nich. Zasněný a zamlžený úvod s dominující brnkající basou po nějaké chvíli vystřídá spíše pozvolný nástup hutných kytar a zkresleného ječáku, jak jej moc dobře známe i z řadových nahrávek FULL OF HELL. Něco je však oproti „běžné“ tvorbě těchto extrémistů jinak. I v momentech, kdy se jede do plných je totiž někde v pozadí slyšitelný zamlžený opar narušující standardně neurvalou strukturu jejich skladeb. Narušující však asi není ten správný pojem. Ten totiž evokuje něco nevítaného a rušivého, ale tady dochází právě k úplně opačnému efektu.
Výletem za hranice poznaného vesmíru, definovaného zvukem obou zúčastněných kapel, je kompozice „Wild Blue“. Ambientní plochy utváří koláž velmi příjemného ústředního motivu a spíše nenápadná gradace pak dojmy ve finále ještě umocňuje. V pozadí doutná agresivnější zvuková vlna, avšak než dojde k jejímu plnému rozpuku, skladba se postupně vytrácí a přenechává prostor té následující. Takhle přesně jste si představovali, že můžou obě tyto kapely znít, když jejich produkci úplně očešete a ponecháte jen její skelet a takhle přesně to nakonec taky i zní. Za mě možná trochu méně okázalý, avšak určitě jeden z vrcholných momentů této kolekce.
Závěrečná dvojice písní je pak další variací na téma jak zahrát v podstatě klasickou rockovou píseň a do té vecpat kompromis mezi hlukovou tryznou a shoegazovou uvolněností. Výsledek je neméně přesvědčivý jako v předchozích případech. Titulní „When No Birds Sang“ dokáže udržet příjemnou hlavní melodickou linku v popředí i přes hřmící finále orchestrované zvukem lomozivých kytar. Závěrečná „Spend The Grace“ nabídne opět takřka stejné schéma – rozvolněný až zasněný úvod, stupňování napětí až dokonale řízenou destrukci v závěru.
FULL OF HELL i tímto splitkem dokazují, že se nebojí žádné výzvy a jejich studioví partneři - Domenic Palermo a Doyle Martin z NOTHING to mají úplně stejně. Metalový extrém a kytarová alternativa zde našla velmi citlivého a kreativního propojení a nabídla materiál, k jehož důkladnému prozkoumání si určitě vyhraďte více než jen několik málo prvních poslechů.
I druhá kooperace FULL OF HELL v roce 2023 přináší výborný materiál. Srážka grind/noise se shoegaze dokáže přesvědčivě nabídnout to nejlepší z obou světů a k tomu přidat i něco mezi nimi.
8,5 / 10
1. Rose Tinted World
2. Like Stars In The Firmament
3. Forever Well
4. Wild Blue
5. When No Birds Sang
6. Spend The Grace
Datum vydání: Pátek, 1. prosince 2023
Vydavatel: Closed Casket Activities
Stopáž: 33:51
Produkce: Will Putney
Tyto dvě kapely jsou od sebe snad celé galaxie vzdálené žánrem, nicméně často dokáží zcela rozdílnými nástroji vzbudit podobné emoce. Na „When No Birds Sang“ je většinou poměrně dobře slyšet, kdy kdo třímá otěže. Opravdových průniků, kdy bych měl pocit, že FULL OF HELL a NOTHING splynuli v jedno tělo, je jen poskromnu. Mám z toho spíš pocit jako by to byl jakýsi hudební dialog, během kterého jedna strana vždy mlčí a poslouchá tu první a pak na ni nějakým způsobem reaguje. Což není hodnocení, jen konstatování. Já jsem fanoušek obou kapel, takže za mě spokojenost.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.