OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední příspěvek do seriálu o deskách roku 2022. Máme tu všehochuť stylů, desky skvělé a lehce zapomenuté, jako je ta od THEE LAZY EYES, i Andělem ověnčenou hudební krásu v podobě KALLE. Téměř antihitový alternativní rock CHIEF BROMDEN, který mě ale ani po té době neomrzel, žánrový chameleon zvaný ORIENT, hrubozrnný postpunk PACINO i špetku zvláštního black metalu s HEIDEN. Takže s chutí do toho…
Jednoznačně jedna z největších domácích hudebních událostí roku 2022. David a Verča stále zůstávají věrni svému rukopisu, ve kterém kombinují zasněný alternativní pop, postrock, slowcore i noisové prvky, nicméně o poznání rozšiřují způsoby, jakými se vyjadřují. Jejich čtvrté album je absolutní špičkou v tom, co tu v podobných kategoriích kdy vzniklo. Nebojí se zlověstně temných kytarových základů s hodně rezavým zvukem i minimalistických aranží, které dokážou stát samy o sobě jen s hlasem a kytarou. „Under The Black Moss“ je naprosto magické album, při kterém si vždy vybavím hutná, těžká bouřková mračna, ve kterých je mezera, jíž proniká slunce. KALLE jsou zjevení a ryzí hudební naděje.
Velmi solidní ambiciózní EP spadající do kategorie alternativního rocku, které nikoho nekopíruje a nachází vlastní cestu v noiserockových elementech, velmi neposedné rytmice i dynamice. Instrumentální nápady a neokoukané aranže tu skvěle fungují s emocionální výbušností a intenzitou. Možná to nejsou hitovky, jež budou bourat stadiony, ale poctivý kus epické hudby se spoustou instrumentálně zajímavých míst, která navíc dokáže dobře nést emoce. A to není málo. Zvuk od Amáka, hostem Lenka Dusilová.
Označení alternativa moc rád nemám, ale tady je v pořádku. Vlastně mu nic neodpovídá lépe. Původně elektronická kapela je totiž personální i stylový měňavec, jakých moc není. Najdete tu prvky indie, postpunku, progrocku, krautrocku, psychedelie i epického postrocku. Sem tam do toho hřímá trubka, jindy vás obklopí sedmdesátkový rockový odér. Současně lze ale říci, že mají ORIENT přirozený a velmi vytříbený čuch na hudební motivy, které vám zalezou pod kůži na první dobrou. Třeba začátek 25€ vám stačí slyšet jednou a budete si ho pamatovat. Bonusový bod za název. Málokdo ví, že ORIENT je složeninou mé oblíbené postavičky z počítačové hry a té nejzajímavější rasy bytostí z pera J.R.R. Tolkiena.
Hrubý syrový postpunk na spojnici Orlová-Praha. Jedenáct skladeb a z toho dvě instrumentálky. Kapela, která dokáže skrze neurvalý štěkaný vokál solidně kousat a skrze instrumentální pasáže se i epicky zasnít. Neubírá jí to ale nic ze slezské zemitosti, kterou je deska prostoupena. Skrze texty vstupujeme do světa všedních slov, která jsou poskládána s citem pro neotřelou obrazotvornost, se kterou se ale dokáže každý nějak identifikovat. Komu chyběla nějaká poctivá Silver Rockeťácká deska, tak tady je.
Nepredikovatelná kapela. Jednou black metal, jindy spíše epický postrock. Jestli si můžete být něčím jistí, tak tím, že vás na další desce zas překvapí. „Andzjel“ nastupuje celkem zhurta, ale postupem času se drolí na atmosferičtější pasáže s dlouhými papundeklovými gotickými klávesami. I do těch jsou ale HEIDEN ochotni položit značně expresivní vokál, koketující s blackmetalovým skřehotáním. Některé texty působí banálně, jiné hluboce, čemuž dopomáhají i Hrušínského monology z filmu Tichá Bolest. Stále to nedokážu zcela rozklíčovat. „Andzjel“ je další žánrově široce rozkročené a pestré album, které má rozhodně svá nejsilnější místa v těch tišších a poetičtějších zákoutích.
Vzpomínám, když jsem tuhle desku poslouchal poprvé. Zcela jistě vím, že nejdříve mě napadlo slovo PULP FICTION a hned vzápětí Jakub Kaifosz. Proč? Protože tahle hudba působí v první skladbě jako jejich srážka. Vokál tu méně, tu více nasazuje teatrální masku a kapela křepčí u zběsile namíchaného koktejlu z blues, country, postpunku, garagerocku i psychedelie. Kdo by tipoval, že za hudbou stojí lidi z kapel jako KILL THE DANDIES nebo MAGGIE’S MARSHMALLOWS, měl by pravdu. Správně přidrzlá kytarovka, plná ranních kocovin, barových hajzlů s rozbitým zrcadlem a koksovým popraškem na prkýnku a tlustých závěsů, které se už nikdy nezbaví cigaretového odéru.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.