OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudební historie pamatuje bezpočet případů, kdy ocitnout se ve správný čas na správném místě znamenalo úspěch a kariérní vzestup. Ne každá nahrávka si tento status zasloužila, ne na každou se poté vzpomínalo jako na nedílnou součást hudebního vývoje. Třetí album kalifornských THE OFFSPRING je v tomto ohledu poměrně těžkým oříškem k rozlousknutí. V době svého obrovského a nečekaného úspěchu však byli často i oni vysmívaní až nenávidění za jednoduchou a nenáročnou muziku, která si na takový sukces u rockových posluchačů přeci už jen z podstaty věci nemohla dělat ani ten nejmenší nárok. No a přesto...
„Smash“ vychází 8. dubna roku 1994. Jen 3 dni poté, co výstřelem z brokovnice ukončil svůj život Kurt Cobain. Jeho smrt odstartovala i pozvolný sestup popularity žánru zvaného grunge. Žánru, který kromě jiného do rockové muziky přinesl dříve nebývalé množství deprese a zmaru a to místy až do takové míry, že méně odolní posluchači z řad teenagerů páchali při poslechu desek sebevraždy. Proč všechny tyto tak notoricky známé fakty zmiňuji ve článku o kapele z prosluněné Kalifornie? Protože i ve zdánlivě mimoběžných událostech lze najít souvislosti. Jednu takovou nabízí ústup grunge ze slávy, který se časově téměř identicky kryje s nástupem tzv. neopunkové vlny, jejímž jedním z ikonických momentů je právě třetí album THE OFFSPRING.
Kontrast s bezútěšností muziky produkované kapelami ze vzdáleného Seattle snad ani nemohl být větší. Radostně znějící hudba vycházející z punk-rockových kořenů přežívala do té doby spíše v undergroundu, byť ve společnosti věrné posluchačské obce. Ta se rekrutovala především z řad středoškolské mládeže a kalifornských surfařů, i když v tomto případě již značně zjednodušuji. Punk-rock tvořený kapelami jako NOFX anebo BAD RELIGION měl svoji základnu rozprostřenou po celém území Spojených států a stejně tak se mohl opřít i o posluchače z Evropy. Ovšem epicentrem celého žánru, a to už tedy rozhodně nepřeháním, se nacházelo v Los Angeles. Sídlil zde totiž jistý malý nezávislý label specializující se na punkem ovlivněnou kytarovou muziku.
Epitaph records založil kytarista BAD RELIGION Brett Gurewitz na začátku 80. let, ale na svoji hvězdnou epochu si musel počkat ještě několik dalších let. Když v roce 1993 podepsalo vydavatelství hned několik nadějných kapel, byli mezi nimi i THE OFFSPRING. Ti v té době už měli na kontě 2 nahrávky a nic nenasvědčovalo tomu, že by svojí tvorbou měli prorazit pomyslný skleněný strop vymezující jejich cílové publikum. Zejména druhé album „Ignition“ z roku 1992 však naznačilo jisté kompoziční možnosti skupiny spočívající v ochotě porozhlédnout se i jinde, než jen v hájemství nenáročného punk-rocku pro plážové radovánky.
Za producentský pult usedl již osvědčený veterán Thom Wilson, který se skupinou spolupracoval už na předchozích nahrávkách. Tehdy ještě nejspíš nikdo netušil, že to bude zároveň i naposled. On vlastně nikdo tehdy ani netušil, co všechno album nahrané počátkem roku 1994 ve studiu v Severním Hollywoodu dokáže způsobit. Předchozí nahrávka „Ignition“ už určitým způsobem zapříčinila vzedmutí vln, takže se dal předpokládat slušný úspěch i u jejího následovníka. Nikdo však nedokázal odhadnout, že „Smash“ se přesně trefí do okamžiku rodící se neopunkové horečky.
A proč vlastně zrovna toto album, když jich i v tomto žánru vycházely hromady? Některé věci se dají ocenit až zpětně a jednou z nich je úroveň prolnutí mezi syrovou a v dobrém slova smyslu naivní tvorbou, typickou pro počátky snad každé kapely, s rostoucím a zde i kulminujícím hitovým potenciálem. Třetí album THE OFFSPRING totiž dokonale vystihnulo rozpoložení skupiny, která ještě zdaleka nevytáhla paty ze svých v podstatě undergroundových počátků, ale přesto se před ní otevíraly ještě nedávno sotva tušené dimenze hudebních žebříčků.
Svojí neocenitelnou práci zde odvedla i Wilsonova produkce. Nazvučení alba stále výrazně odkazuje k předchozím deskám, ale zároveň plně reflektuje i dění na „vedlejších“ scénách. Na jednu stranu je to stále třeskutý punk-rock s ostrými kytarovými riffy, ale oproti ještě nedávné minulosti je zde slyšet i silnější tlak odspodu. Můžeme to klidně nazvat i „zgrungeovatěním“ soundu. Zvuk „Smash“ by se dal jednoduše nazvat plnokrevným, veskrze moderním a řekněme, že i nadžánrovým, byť se stále pohybujeme na poměrně úzce vymezené ploše.
Bez kvalitních písní je však i sebelepší produkce úplně zbytečná. V tomto směru si troufám říci, že byli THE OFFSPRING v životní formě. Jejich příslušnost ke kalifornskému punk-rocku je zde demonstrována většinou skladeb, z nichž některé lze jednoznačně zařadit mezi špičkové představitele tohoto žánru. Zejména úvod alba tvořený kusy jako „Nitro (You Energy)“, „Bad Habbit“ a zejména „Genocide“ představuje neodolatelné energetické bomby. Písně staví na jednoduchých riffech a přímočaré rytmice a zároveň pečlivě hýčkají další pravidlo pro úspěšnou punk-rockovou pecku – dostatečně chytlavé melodie. V tomto směru se z pomyslného klobouku doslova tahá jedno kouzlo za druhým. Výsledkem jsou skladby, které nemůžete dostat z hlavy, ale zároveň prosté podbízivých motivů.
Album však doslova vystřelily do mainstreamu paradoxně kompozice z poněkud jiného stylového soudku. Dvojice kusů „Gotta Get Away“ a „Self Esteem“ jsou písně, které byste mohli najít i na albech kapel pohybujících se spíše v klasičtějších rockových polohách. V pořadí čtvrtá (počítaje úvodní „Time To Relax“ tvořenou hovořeným slovem) „Gotta Get Away“ svým strhujícím tahem pokukovala i do teritorií dobových groovemetalových kapel. Rychlejší střední tempo, basa vybrnkávající jednoduchý motiv, který nastolený trend ještě umocňuje a vzápětí hutný kytarový riff. Zpěv/deklamace ve slokách a skočný refrén s typickým zvonivým hlasem Dextera Hollanda. Přesně si vzpomínám, že jsem v té době byl jedním z těch, co nad „Smash“ ohrnovali nos, ale tato jeho výrazná položka mě dokázala strhnout už tehdy. No a po letech se to nemění ani trochu. Tuto píseň byste sotva zařadili do něčeho souvisejícího s pojmem punk a přesto je i zde ke slyšení ten nezaměnitelný feeling kalifornské kytarové scény.
A že to s „multižánrovým“ provedením myslí THE OFFSPRING vážně, přispěchají ještě s nefalšovaným ska v podobě skladby „What Happened to You“. Čistá bezstarostnost? No hudebně možná ano, ale i přes své „letní“ vyznění není album rozhodně oslavou pobývání v prosluněném americkém státe. Spíše naopak. Reflexe života v LA a celková kritika společnosti od dvacátníků vlastně tak trochu souzněla s okruhem kapel ze Seattle a přesto byly tyto dvě scény tak odlišné.
Tomuto historickému posudku není tentokrát vystaveno dokonalé album. „Smash“ má i své mouchy. Zejména v závěru už trochu upadá do menšího stereotypu. Než však repetitivní punkové hoblování plně ovládne dění, deska ve správný okamžik skončí. Zejména díky výšeuvedeným skladbám se album dočkalo vskutku masivního úspěchu a to i nejen mezi „sportovní“ omladinou ze západního pobřeží Spojených států. Rotace skladeb v zásadních amerických rádiích a následná expanze i do Evropy způsobily milionové a pro všechny zúčastněné i naprosto šokující prodeje. Byť jsou dodnes řazeni do stejné kategorie s podobně úspěšnými GREEN DAY, troufám si tvrdit, že THE OFFSPRING byli minimálně na prvních třech svých albech upřímnější, autentičtější a syrovější kapelou. I díky tomu „Smash“ stárne pomaleji než podobně znějící nahrávky z poloviny devadesátých let a stále představuje jednu z významných generačních výpovědí, plnou radostné muziky a méně radostných textů.
Status legendární se dá aplikovat na mnohé nahrávky a tento manifest dostatečně našlapané a chytlavé muziky si jej plně zaslouží. THE OFFSPRING mezi syrovou minulostí a úspěšnými zítřky, které vlastně přišly tak trochu nečekaně už s tímto albem.
Dexter Holland
- kytara, vokály
Noodles
- kytara
Greg K.
- basa
Ron Welty
- bicí
1. Time to Relax (Intro)
2. Nitro (Youth Energy)
3. Bad Habit
4. Gotta Get Away
[video]
5. Genocide
6. Something to Believe In
7. Come Out and Play
8. Self Esteem
9. It'll Be a Long Time
10. Killboy Powerhead
11. What Happened to You?
12. So Alone
13. Not the One
14. Smash
Let the Bad Times Roll (2021)
Days Go By (2012)
Rise and Fall, Rage and Grace (2008)
Splinter (2003)
Conspiracy of One (2000)
Americana (1998)
Ixnay on the Hombre (1996)
Smash (1994)
Ignition (1992)
The Offspring (1989)
Datum vydání: Pátek, 8. dubna 1994
Vydavatel: Epitaph
Stopáž: 46:44
Studio: Track Record, Hollywood (USA)
Produkce: Thom Wilson
Nahráno v lednu a únoru 1994
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.