Jednou z překvapujících a možná i trochu nenápadných událostí loňského roku je určitě comeback pražských SLUT. Kapela sice s delšími či kratšími přestávkami fungovala v podstatě od raných devadesátých let, ale loňská deska „Spirit of Brotherhood“ je první studiovou nahrávkou po dlouhých 21(!) letech od posledního alba „Nothing“, kterému se ani navíc nikdy nedostalo oficiálního vydání. Překvapujícím návratem to určitě bylo hlavně pro někoho, kdo o existenci skupiny měl nějaké spíše matné povědomí a toto si vybudoval hlavně prostřednictvím videoklipů z poloviny devadesátých let, kdy byli SLUT na svém komerčním vrcholu. Autor těchto řádků na tom byl se znalostí situace kolem skupiny právě přesně takhle. V posledních letech jsem ještě navíc registroval nějakou koncertní aktivitu, ale to bylo asi tak všechno.

O to nečekanější bylo první setkání se „Spirit of Brotherhood“. Pražské jsem si pamatoval jako věrné vyznavače devadesátkového crossoveru, se vším dobrým i špatným, co k tomu patřilo, aby mi jejich současnost připravila velmi příjemný šok. Po odeznění prvotního překvapení ze stylové proměny z nabroušené, a postupem času měknoucí, partičky v mohutného a nezastavitelného mastodonta, však lze lehce rozpoznat styčné plochy s (ne)dávnou minulostí. Ten rukopis tam prostě pořád je, včetně lehce zastřeného, avšak intenzivního vokálu. Vše ostatní ale prošlo výraznou transformací.

SLUT se podařilo velice životaschopným způsobem propojit monotónní rytmy s intenzitou. Šamanské rituální tance za zvuků hutných kytarových riffů jako trademark většiny zde zastoupených skladeb. Stereotyp? Nikoliv! Trpělivost a jasně daný cíl! Síla, s jakou to rozbalí především úvodní trojice kompozic je až fascinující. Táhlý kytarový riff úvodní skladby „Keep Going“ doslova zaklíná kobru a přestože ještě nedozrál čas na intenzitu skladeb následujících, tušení silné emocionální erupce už je doslova hmatatelné. Ta na sebe nenechá dlouho čekat a ve druhé polovině písně už skupina jasně demonstruje své záměry.

Podobně střižená muzika v sobě skrývá i jednu velikou past v podobě úpadku do nudného mlácení prázdné slámy a zdlouhavých ploch, které prostě nebaví a jen natahují čas. A přesně této pasti se SLUT dokázali vyhnout s velikou elegancí. To si posluchač naplno úvědomí už po odeznění úvodní skladby, čítající stopáž něco málo přes 7 minut. Její zdánlivá neměnnost však poskytla tolik zajímavého dění, že takto velkorysá časová plocha byla využita na maximum. To bezezbytku platí i pro další položky, bez ohledu na jejich délku. Uhrančivé rytmy, kolem kterých se postupně nabaluje čím dál zajímavější hudební hmota jako cukrová vata kolem špejle.

Žánrové zařazení této nahrávky může být trochu svízel. Z hlediska soundu je to deska velmi tvrdá a neúprosná, byť v detailech i hravá a příjemná. O vokálech už byla zmínka, ty možná fungují jako pevné pojítko s minulostí skupiny a je nesporně zajímavé sledovat, jak organicky zapadnou i do současného drtivého zvuku. Mám-li však najít nějaké „tabulkové“ vymezení, tak bych asi tahal ze šuplíku kartičky s nápisy sludge, crossover, možná i trochu toho hardcore, ale snad jen s ohledem na vyostřeně znějící pěvecké linky.

SLUT i navzdory nesmírně našlapanému rozjezdu dokáží udržet intenzitu na vysoké úrovni až do samotného konce této zdařilé nahrávky. V pravý čas dokáží i ubrat a zvolnit napětí v podobě trochu vzdušnější písně („Gone“ anebo intermezzo „Had A Dream“), aby v samotném závěru zařadili vyšší rychlostní stupeň a prostřednictvím skladby „Failing (Spirit of Brotherhood)“ dali zároveň i tak trochu vzpomenout na své výbušné začátky. Ty byly možná v porovnání se současností trochu divočejší, ale takhle těžkotonážně a sugestivně skupina vlastně nezněla ani tehdy a to je možná, i navzdory všemu tomu výbornému hudebnímu obsahu, asi tím nejpřekvapivějším faktem souvisejícím s tímto albem. Opravdu nečekaný a zdařilý návrat po takových letech!