Existuje na mapě světa několik oblastí, ke kterým si můžeme přiřadit specificky znějící odnože tvrdé hudby. Severní Amerika, Skandinávie anebo Finsko, jen tak námatkou. Každý z těchto regionů vepsal do kroniky metalové muziky nemálo výrazných kapitol a vlastně tak definoval standardy, dle kterých se pak snadno zařazují nahrávky vykazující typický sound pro tu či onu scénu. A co takové Skotsko? To z hlediska metalových žánrů zas nikterak výraznou stopu nezanechalo, ale jedinečná krajina a podmínky panující v této zemi rozhodně nabízí dostatek tvůrčích podnětů pro vznik specifických umělěckých děl.

Tony Dunn ze skotského Glasgow je poměrně činorodý hudebník. Na svém kontě má souběžné fungování hned v několika kapelách, aby mu ještě stále zbylo dost času a sil na sólový projekt, který je alespoň co se týče studiové práce plně v jeho vlastní režii. „Traverse The Bealach“ je od oficiálního vzniku v roce 2018 jeho druhým plnohodnotným albem a troufám si tvrdit, že alespoň v určitých kruzích se o něm povedou dlouhé debaty. A je vcelku jedno, jestli budou o tom, jak se zde povedlo naprosto účelně uspořádat hned několik různých hudebních vlivů ve vzácně funkční celek. Anebo třebas o tom, jak tento funkční celek nabídne velikou přidanou hodnotu ve formě atmosféry, již do nahrávky bezesporu vtisknul její skotský původ? Anebo může být řeč o tom, že ty písně jsou možná na první poslech trošku průhledné a hrají na efekt, ale že to vlastně vůbec nevadí. Spíše naopak se každý motiv, každá melodie, každá dlouhá předehra dostávají ihned pod kůži a rozhodně to nevypadá na to, že by chtěly klouzat po povrchu.

Oproti debutovému albu „Ideals & Morality“ je zde z hlediska songwritingu ke slyšení výrazný krok vpřed. Respektive vpřed ve smyslu prohlubování epiky a v jistém smyslu zjednodušení kompozice směrem k větší přímočarosti. Že si to vzájemně odporuje? Věc se má tak, že skladby na letošní novince nabídnou až na jednu ryze instrumentální výjimku vskutku gigantickou stopáž. Už debut na delších písních rozhodně nešetřil, zde se však většina položek pohybuje kolem hranice deseti minut a ve většině případů i za ní. Když k tomu připočteme skutečnost, že na těchto rozsáhlých plochách vzniká velkorysý prostor pro chytlavé motivy a v tom nejlepším slova smyslu líbivé melodie, už ten domnělý rozpor mezi epikou a přímočarostí tak trochu mizí.

Pokud jde o ony motivy a melodie, tak na těch to zde skutečně doslova stojí a padá, respektive tvoří velice výrazný prvek hudby SGÀILE, možná až ten nejvýraznější. Hodně tomu napomáhá barva Dunnova vokálu. Ten dokáže být naléhavý, velkolepý a stejně tak civilně „obyčejný“. Ani v jedné této figuře nesklouzne do patetických poloh. I v těch nejvypjatějších momentech má svůj projev pod kontrolou. Ano, je v tom hodně emocí a vyhrocených nálad, ale ty se na posluchače valí s grácií ostrého skotského horala, který se nestydí dát najevo své pocity, aníž by přitom musel dát v sázku svoji hrdost a majestát.

Když už byla zkraje řeč o těch inspiračních vzorech, tak na toto téma by se dalo popsat možná několik dalších nicneříkajících odstavců. Vězte však, že v Dunnově tvorbě lze rozhodně objevit nadpozemské výlety po vzoru francouzských ALCEST, avšak bez těch blackových pasáží. S tím rozdílem, že SGÀILE vsadili na ještě těžší kytarový zvuk a razantnější rytmiku, což v kooperaci se zpěvem Tony Dunna vytváří vskutku opojný koktejl smíchaný z drsných ingrediencí a dochucený sametovou příchutí zvučných vokálů. Osobně zde slyším i dozvuky zlatého období Švédů KATATONIA. Snad za to může nostalgický nádech, kterým tato nahrávka disponuje a bezpochyby i její jemné ovlivnění progresivní scénou, byť si myslím, že pro kované progresivisty zde není dostatečný počet not. A někde v povzdáli alespoň já osobně identifikuji i krajany BIG COUNTRY. Přestože ti se pohybovali žánrově poněkud jinde a hlavně v jiných časech, i jejich hudba disponuje něčím, co by se dalo zjednodušeně pojmenovat jako skotský feeling.

Celková stopáž o něco málo přesahující hranici jedné hodiny je, i přes několik vrcholných momentů situovaných do úvodní trojice skladeb, vyplněna vzácně vyrovnanou kolekcí písní. Žádná z nich zde nepřebývá a žádná ani nenudí vycpávkovou pasáží. Tato „Procházka průsmykem“, jak zní překlad názvu alba, je lemována náročnými horskými výstupy i dechberoucími horskými scenériemi. Absolvoval jsem ji sice již několikrát, ale poprvé stále poměrně nedávno, přesto si však už teď troufám tvrdit, že se na ni budu vydávat pravidelně a moc rád.