OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tady máme další debutové album další nabroušené a doposud alespoň v našich končinách nepříliš známé partičky. Tato pětice z australského Brisbane zasvěcené asi nepřekvapí nikterak objevným žánrovým pojetím, zbystřit by však ale měli všichni, kdo hledají kvalitní a slušně provedený metalový extrém. RESIN TOMB totiž toto všechno na skromné ploše svojí nahrávky nabídnou ve velmi slušné kvalitě.
Klasický a dle těch nejprofláknějších pouček pojatý úvod, jehož hlavním záměrem je vás okamžitě mrštit o zem poté, co tuto návštěvu vpustíte to svého příbytku, je tvořen úvodní dvojicí skladeb. Grindcore ve své ryzí podobě zaujme lehce apokalyptickou produkcí a nesmírně energickým provedením. Samozřejmě, že toto by mělo být v tomto žánru naprostým standardem, ale ne vždy se to úplně povede a především ne vždy se to povede i s nějakou tou přidanou hodnotou. Tady bych ji viděl v již zmiňovaném neurotickém soundu a skutečně pohlcující energii, s jakou to na nás skupina hned od začátku hrne.
Poté, co proběhlo obligátní a lehce formální seznámení se může skupina v dalších skladbách naplno předvést. Což znamená, že doposud dominující rychlopalebný grind postupně přenechává prostor i jným vyjádřovacím způsobum, přičemž si ale stále ponechává hlavní slovo. Jinými slovy, skladby místy znatelně zpomalí, riffy a potažmo i atmosféra se zahustí a z reprodukturů se začne valit slušivé sludge-metalové bahno. Kapela se doslova vyžívá ve střídání temp a snaží se tak z omezených výrazových prostředků vytřískat maximum možného.
Za výraznější vybočení z této linie lze určitě označit čtvrtou skladbu v pořadí - „Cerebral Purgatory“. Zde totiž proběhne úplný ponor do hutné a valivé bažiny. V tomto trendu kapela ješte chvíli pokračuje i v následující skladbě, ale zde již střední tempo není v hlavní roli. Pouze nadhazuje před další zničující sypačkou. Nic objevného, řeknete si. A já nemohu nesouhlasit. V takovýchto případech vždy výsledný dojem závisí od intenzity s jakou vás to popadne za flígr a také od schopností kapelu udržet v takto nastaveném trendu i vaši pozornost.
Obojího se mi od těchto Australanů dostalo měrou vrchovatou. Jejich první album je totiž nahrávkou vskutku intenzivní, nelítostnou a navíc obohacenou o atmosférou dýchající apokalypsou. V tomto směru mi dost připomenou podobně intenzivní Kanaďany WAKE. Ruku v ruce s tímto perfektně koliduje i rozumně zvolená stopáž. Zkrátka zde nic nepřebývá a vlastně ani nechybí. Velmi dobrý metalový extrém. Hotovo.
Intenzivní a nelítostná nahrávka kombinující hutnost sludge metalu s grindující divokostí.
7,5 / 10
Mitch Long
- basa
Perry Vedelago
- bicí
Brendan Auld
- kytara
Matt Gordon
- kytara
Matt Budge
- vokály
1. Dysphoria
2. Flesh Brick
3. Scalded
4. Cerebral Purgatory
5. Human Confetti
6. Purge Fluid
7. Concrete Crypt
8. Putresence
Cerebral Purgatory (2024)
Unconsecrated // Ascendancy (EP) (2022)
Resin Tomb (EP) (2020)
Datum vydání: Pátek, 19. ledna 2024
Vydavatel: Transcending Obscurity Records
Stopáž: 28:59
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.