PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MADDER MORTEM už rozhodně nemají potřebu kamkoliv spěchat. Na jejich další album jsme si totiž museli počkat více než 5 let. Do názvu „Old Eyes, New Heart“ se tato norská skupina pokusila vtisknout i svůj osobní pohled na vlastní tvorbu, která je tu s námi už čtvrtstoletí. Osmá deska však rozhodně není žádnou bilanční retrospektivou, na to nejspíš od této skupiny nikdy nedojde. Právě naopak, ona tradice tak trochu nenápadně kroužící kolem její existence je dodržena i v letošním roce. Mám tím namysli především schopnost navázat na předchozí album, a to bez ohledu na velikost časové prodlevy mezi novinkou a jejím předchůdcem.
Kdo se s tvorbou MADDER MORTEM potýkáte již delší dobu, tak dovedete dost dobře odhadnout, že tady to už na žádný „návrat ke kořenům“ nevypadá a nikdy vypadat ani nebude. Přitom úvod jde přesně proti tomuto trendu. Silným dramatickým nábojem nabitá skladba „Coming From The Dark“ přinese přesně to nejlepší, co jsme od této pětice združené kolem charismatické zpěvačky Agnete Kirkevaag tak rádi zvykli očekávat. Píseň komplexním způsobem evokuje starší a napjatější tvorbu někdy z dob alb „Deadlands“ (2002) anebo „Desiderata“ (2006).
Úvodní skladba, kromě toho, že pořádně vtáhla do děje, zároveň i funguje jako splátka věrným za dlouhé čekání. Další průběh však již nabídne mnohem pestřejší nabídku a vlastně tak zcela logicky navazuje na svého předchůdce, který skupinu velmi pozvolna a především nenásilně posouvá z tvrdšího a těžkotonážnějšího zvuku do vzdušnějších a žánrově méně vymezených hudebních poloh. Tento proces je dlouhodobý a s každým dalším albem jakoby se plnil již dávno stanovený dlouhodobý plán, na jehož konci někdy v budoucnu bude svébytná rocková kapela, zbavená posledních zbytků kdysi dominantní metalové muziky.
Možná to vidím poněkud radikálněji než skupina samotná, ale skladby, jako například v pořadí druhá „On Guard“ postupně přibývají a nejsou rozhodně žádnými ojedinělými výstřelky. V porovnání s otvírákem obrat takřka o 180 stupňů někam k bluesem silně ovlivněné melodické lince. Masivně riffující elektrické kytary najednou ztichnou, tempo udává basa a jemný projev Agnete pohybující se v intencích přednesu barové zpěvačky jen pozvolna stupňuje napětí před refrénem, který opět nabídne tu starou dobrou erupci emocí, byť tentokrát v poněkud přitlumeném podání.
Střídání až takto kontrastních skladeb není doménou celého alba, ale v menší intenzitě MADDER MORTEM tak činí po většinu jeho hrací plochy. Ostřejší skladby; po rozvolněné „On Guard“ přichází další záležitost, ve které do vás Agnette vykřičí svůj vztek - „Master Tongue“, jsou nenásilným způsobem „kompenzovány“ těmi řekněme, méně emotivními. Vlastně v tomto směru nic, co bychom už neslyšeli v minulosti. A když se tyto dva protipóly potkají v jedné skladbě, je z toho hned skvost v podobě „Cold Hard Rain“. A je to v podstatě klasika dle již mnohokrát aplikovaného vzorce – pozvolný rozjezd, jemný zpěv ve sloce a postupná gradace, nabírající síly spíše pozvolna a „tam někde v pozadí“ až po nástup masivních kytar, doprovázených náhlou změnou vokální intonace po trajektorii klídek – vztek.
Koncept této recenze jsem měl v hlavě vlastně prakticky ihned po prvním poslechu, ale ty následné mi jej trochu rozmetaly. Některé dobré nápady a kvalitní motivy ve skladbách dokázaly na sebe upozornit až o něco později a jestliže mi hlavně druhá polovina alba zpočátku už tak trochu splývala v poněkud jednotlitou masu, jeho další studium dokázalo tyto postupně rozklíčovat a poodhalit mnohé další a nesporné přednosti. Přesto jsem však prost toho doporučovat mnoho poslechů nutných pro odhalení krás hudebního díla, protože v tomto případě jsou i tak tyto okamžitě jasné. A dají se v podstatě zkopírovat z recenzí na předchozí počiny skupiny. Neslábnoucí schopnost napsat dobré písně, pěvecká jistota Agnete, na jejímž projevu se jistě podepsalo i nelehké období, kterým si prošla a nad tím vším nefalšovaná radost si po tolika letech opět natočit desku. Ta možná nebude patřit k nejsilnějším položkám diskografie MADDER MORTEM, ale úpřímně, v takové silné konkurenci to snad ani nelze brát jako výtku.
Standardně dobrá deska MADDER MORTEM. Což vlastně obecně znamená, že je to velmi dobrá deska.
8 / 10
Agnete M. Kirkevaag
- vokály
BP M. Kirkevaag
- kytara
Mads Solas
- bicí
Tormod L. Moseng
- basa
Anders Langberg
- kytara
1. Coming From The Dark
2. On Guard
3. Master Tongue
4. The Head That Wears The Crown
5. Cold Hard Rain
6. Unity
7. Towers
[video]
8. Here And Now
9. Things I'll Never Do
10. Long Road
Old Eyes, New Heart (2023)
Marrow (2018)
Red In Tooth And Claw (2016)
Eight Ways (2009)
Desiderata (2006)
Deadlands (2002)
All Flesh Is Grass (2001)
Mercury (1999)
Datum vydání: Pátek, 26. ledna 2024
Vydavatel: Dark Essence Records
Stopáž: 48:17
Emka miluju už skoro čtvrtstoletí a vlastně až teď si uvědomuju, jak jsou staří. A to je v kontrastu s tím, jak energickou a svěží muziku (písně!) stále tvoří. O letošní desce jeden nejmenovaný kolega rouhavě prohlásil, že je nudná. Hned jsem mu chtěl liščit, ale v podstatě ho chápu (a taky byl mimo fyzický dosah, což ho zachránilo). Zvolnění je občas patrné a občasné lehké bezcílné djentování pozornost ukolébá.
Zajímavým zvykem MM je nasadit v úvodu většiny desek největší bombu. A zase. "Coming From The Dark"! S Noisym vypichuji samozřejmě "Towers" a "Unity". Naopak třeba "Cold Hard Rain" či "Here And Now" vnímám jako příčinu zmínky o nudě (jenže na konci druhé uvedené Agnete vypálí další své vrcholné číslo a nuda je fuč). Ale to už záleží na posluchačově rozpoložení a hlavně, zda je již dávno naočkován staršími alby, které nedovolí povolit pozornost od první do poslední vteřiny (vše rozpětí let 2002-2016).
Když je milujete, není co řešit. Pod osm vyloučeno.
Tak som si do pomyselného zápisníčka poznačil prvý naozaj skvelý album v tomto roku. Takzvaný výročný, rebríčkový. Energický škandinávsky sever, podmanivý bluesový americký juh a nad tým všetkým Agnete s jej úžasným hlasom. Veľká spokojnosť s takýmto začiatkom metalového roka 2024.
Když jsem před téměř dvaceti lety udělil desce "Deadlands" absolutorium, tedy 10/10, bylo to po důkladném vychutnávání si tohoto díla. A i dnes si za tímto hodnocením stojím, možná trochu i z nostalgie, ale je to zkrátka dílo, které přesně sedlo do mého tehdejšího vkusu, a vyhovuje mi i dnes. MADDER MORTEM prostě měli a stále mají velmi specifický rukopis, jejich hudba je nezaměnitelná v hudební kompozici i provedení, ale hlavně po emotivní stránce, kterou umocňuje charismatický vokál paní Agnete. Aktuální "Old Eyes, New Heart" je albem pestrým, možná až překvapivě často plujícím v klidnějších vodách, kde síla typicky důrazných postupů známých z minulosti tolik neburcuje posluchačovu pozornost. Ale i zde MADDER MORTEM dokazují svou šikovnost a schopnost tvořit emotivní songy. Přesto zde stoupá do popředí singl "Towers", který svým drivem a silnou melodickou linkou atakuje to nejlepší, co kdy Norové stvořili. Hitovka jako hrom. A vyzdvihnout si dovolím třeba i těkavě nervní "Master Tongue" či v první půli něžně rozvolněnou "Cold Hard Rain", která představuje onu novější vyklidněnou tvář skupiny. Slabší okamžiky se bohužel také najdou, ale i tak jde minimálně o lepší standard, což je pro mě v případě MADDER MORTEM víc než dost. Mám pro ně prostě slabost.
Pořád čekám zase nějakou jejich desku, které bych dal 10, ale prostě oproti All Flesh Is Grass mi tomu pořád cosi chybí. Ale samozřejmě standardně nadprůměrná deska, jako vždy.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.