Znalci jistě nebudou mít při poskytnutí jména kapely a názvu jejího alba žádný problém určit i její stylové zaměření. Francouzští GOODBYE METEOR jdou na to důsledně dle takříkajíc nepsaných pravidel pro názvosloví. Ano, nemýlíte se – tady se hraje post-rock klasického střihu. Tedy takového, jaký měl vrchol někdy v první dekádě tohoto století. Jako takovému se i na našich stránkách dostávalo patřičného prostoru a mnohým nahrávkám i pozitivních recenzí. Čas však pokročil a tento styl se dokázal zároveň i poměrně rychle oposlouchat, ale to nic nezměnilo na chuti mnohých kapel jej neustále hrát.
Skupinu pocházející ze severu Francie, konkrétně z regionu Hauts-de-France, lze ještě stále považovat za neokoukané těleso. Toto recenzované album je vlastně jejím prvním regulérním, takže možná překvapí fakt, že se tady hraje podle již poněkud letitých notových zápisů. V takovém případě pak hodně záleží na schopnosti tyto podat i s nějakou tou přidanou hodnotou.
A to se vlastně daří i přestože se Francouzi sveřepě drží žánrových standardů. Mezi ty patří v první řadě fakt, že jejich hudba je až na jednu výjimku ve skladbě „No Signal“ ryze instrumentální. Dalším nevyhnutelným prvkem je stopáž skladeb, která kromě závěrečného outra „Phosphenes“ neklesne pod hodnotu 6-ti minut. No a v neposlední řadě nesmí chybět festival polo-akustických tklivých melodií, které narušují nájezdy ostrých riffů elektrických kytar.
Všechna nezbytná klišé hezky pohromadě, ale toto všechno si samozřejmě uvědomuje i skupina samotná, protože z každého momentu jejího debutového alba je cítit upřímný zápal pro věc a nefalšovaná vášeň pro tuto muziku. Zkušený posluchač možná dokáže lehce odhadnout následující dění v jednotlivých skladbách a přesto je rád nechá plynout, aby si tyto momenty patřičně vychutnal. Nahrávka totiž dokáže navodit velmi příjemnou nostalgickou atmosféru a tuto postupně přiživovat, či občas i odklonit do jiných náladotvorných sfér. A toto zvládá s minimem hluchých míst, pokud zde vůbec nějaká jsou.
Velmi zdařilým příkladem skladby s typickou post-rockovou strukturou je „Destructuration“. Jemné vybrnkávání na úvod a v pozadí znějící riff neposedně hromadící energii před rozjezdem. Sněhová koule se postupně valí a bobtná, nabaluje hmotu dalších hudebních nástrojů až se skladba překlopí do své hlavní fáze, tažené ústřední melodickou linkou. Dokonalá aplikace důležitých žánrových pouček. Průhledné, ale v tomto zručném provedení i neodolatelně účinné.
Zručné provedení symbolizuje i nahrávku jako celek. GOODBYE METEOR s ní rozhodně nepřinášejí nic extra neslyšeného. Na druhou stranu kvalitou svého debutového alba dokáží pamětníkům nedávných let navodit příjemné vzpomínky na okouzlení post-rockem a těm později narozeným pak nabídnou velmi kvalitní instrumentální muziku. Všichni dohromady pak musí ocenit cit pro navození atmosféry a schopnost udržet na plochách rozsáhlejších skladeb posluchačovu pozornost. K tomu je potřebný cit pro správné dávkování hudebních nápadů a především cit pro tento žánr, jehož záludnost spočívá v pasti poměrně rychlého upadnutí do nudného šmrdlání a stereotypu. Francouzi prokázali, že umí skládat silné a nenudící skladby a že tím pádem dokáží přinést v úvodu zmiňovanou přidanou hodnotu.