Tenhle den neskončí dobře. Stoky už dávno přetekly. Koncentrovaný jed zamořuje ulice, kde bují korupce, prostituce, obchod s narkotiky a bezbřehé násilí. Murphy ví, co tohle město představuje. Zná jeho odvrácenou tvář i nebezpečí číhající za každým rohem. Přesto se ocitl ve smrtelné pasti. Je zbit, ponížen, postřelen a čeká na finální rozsudek. Jeho policejní uniforma je rudým hadrem, který dráždí bandu bezskrupulózních gangsterů. Na pozadí děsivého smíchu jej popravčí četa zahrne salvou hlasitých výstřelů. Hlavou gangu je chladnokrevný Clarence Boddicker. Příslovečný Pilát Pontský, jenž svým posledním výstřelem pošle Murphyho do objetí temnoty. Boddicker na zázraky nevěří, ale Murphy má pořádně tuhý kořínek. Tohle zmrtvýchvstání bude kriminálníky Detroitu zatraceně mrzet.

Výsměch skrytý za výstřely

Asi se shodneme na tom, že bez ohledu na žánrové zařazení obsahují všechny filmy nizozemského režiséra Paula Verhoevena humor. Pokud je mi známo, tak čistokrevnou komedii má na kontě pouze jedinou, a jde rovnou o debut Wat zien ik? (1971). Režisérova společenská satira se vždy skrývá pod naleštěným povrchem komerčně úspěšných žánrových škatulek, přičemž naturalisticky podané násilí je jedním z režisérových rozpoznávacích znaků a zároveň akcelerátorem provokativních myšlenek, postojů a významových otazníků. Ve válečné satiře Hvězdná pěchota (1997) je to více než zjevné, ale i takový Základní instinkt (1992) má v sobě nemalou porci černého humoru a nebojí se zároveň kritizovat ženské prospěchářství. Jestli někdy Verhoeven selhal, pak šlo vždy o případy, kdy tyto chytré ambivalentní hrátky zredukoval do podoby přímočarého žánrového produktu. To platí jak pro zmiňovaný debut, tak pro komerční propadák Showgirls (1995). Oba filmy se striktně snaží prolomit různá sexuální tabu a sázejí na senzacechtivost, čímž však ztrácejí šarm a onen cynický odstup tolik typický pro ostatní snímky Paula Verhoevena.

Dnešní doba je charakteristická svou útlocitností a bizarní hyperkorektností, jejíž principy jsou masám předhazovány s maniakální repetetivností člověka trpícího obsedantně-kompulzivní poruchou. Každý druhý jedinec se cítí být nesmírně zranitelný, bojuje za svá práva a od ostatních vyžaduje citlivé zacházení. V tomto kontextu se může zdát, že muži jako Paul Verhoeven jsou dávno za zenitem. Omyl, kardinální omyl! Současný Hollywood naopak takové režiséry potřebuje jako sůl. Režiséry, kteří nenosí růžové brýle a pohlížejí na svět s cynickým úšklebkem na rtech. Snímky Paula Verhoevena dloubou do žeber, dráždí a přisypávají sůl do otevřených ran. V první řadě se nás ale snaží přesvědčit o tom, že v přímé konfrontaci se smrtelností našich tělesných schránek bychom nemuseli tak urputně prosazovat svá nabubřelá ega. Ostatně, nikdo přeci nechce žít věčně, ne?

Po koprodukční výzvě mající podobu nesmlouvavé historické vřavy Maso a krev (1985), kde si Verhoeven poprvé otestoval práci s velkým štábem, dostal šanci na svůj první ryze hollywoodský film. Dnes již zlidovělá historka praví, že si Verhoeven přečetl název scénáře a příběh o robotickém policistovi letěl okamžitě do koše. Zase tak dramatické to věru nebylo. Scénář dostal od svého prvního amerického agenta. Tehdy si pochopitelně ještě nemohl vybírat a dostával tudíž jen scénáře a náměty, které úspěšnější filmaři houfně odmítali. Je pravda, že mu už samotný název „RoboCop“ přišel krajně idiotský. S vypětím sil se pročetl zhruba do poloviny příběhu a následně scénář odložil s odůvodněním, že jde o hloupý příběh, nehledě na fakt, že sci-fi žánru vůbec nerozumí. Nizozemské počiny režiséra se zabývaly výhradně lidmi a jejich komplikovanými povahami. Nezabývaly se stroji, kyborgy, natož opulentními speciálními efekty. Jeho manželka Martine si trpělivě vyslechla všechny úsečné výtky a pak si scénář přečetla celý. Na její naléhání a věcné argumenty se k příběhu vrátil i Verhoeven. Po přečtení si nadějný filmař řekl: „Dobře. Vůbec nechápu sci-fi žánr, ale plně rozumím duši RoboCopa.“ Osvícený přístup, za který mu dnes děkují všichni příznivci akce a sci-fi žánru.

Pokud bych měl někomu doporučit typický film Paula Verhoevena, automaticky řeknu RoboCop (1987), jelikož právě v něm se vůbec poprvé snoubí režisérovy veškeré výrazové prvky. Satira, černý humor, naturalismus, symbolický přesah a perfektní režijní řemeslo. Ponořme se tedy nyní do duše kovového obránce nevinných, který zápasí se svou minulostí, přítomností i budoucností.

Nejen drsná satira

Výraz „kybernetický organismus“ nebo též „kyborg“ v zásadě znamená funkční spojení živé tkáně a stroje. Konstrukce kyborga tedy představuje symbiózu reality a fikce, skutečné a imaginární prvky sloučené do jediné bytosti. Zamysleme se nad tím. Svou povahou je kyborg tak trochu fyzickým ztělesněním ironie, dvou odlišných protikladů nucených spolupracovat v přidělené schránce. Krutou platnost této definice okusí na vlastní kůži i idealisticky založený policista Alex J. Murphy (Peter Weller), který se v ulicích Detroitu budoucnosti snaží hájit zákon a pořádek. Při jedné rutinní akci jej bohužel přelstí divoký psychopat Clarence Boddicker (výborný Kurtwood Smith) a gang jeho nohsledů. Murphy je v prostorách staré industriální továrny ponížen, mučen a nakonec rozstřílen na kusy. Tým specialistů ale Murphyho dokáže „zachránit“ a v rámci tajného programu korporace OCP z něj vytvoří superpolicistu. Napůl člověka, napůl stroj. RoboCopa!

Ačkoliv je RoboCob jakožto první hollywoodský příspěvek nizozemského režiséra Paula Verhoevena všeobecně vnímán coby vzrušující akční film přeplněný násilím, je rovněž i chytrou satirou vypovídající o dehumanizaci prostřednictvím technologického pokroku. Verhoeven toho ale jako vždy nabízí daleko víc. RoboCop nám zprostředkovává odvážný a řádně krvavý náhled do fašisticky tónované budoucnosti, obohacený o výraznou sci-fi patinu. Pod vrstvou explozivní akce se zde skrývá vtipný komentář o tom, jak moderní společnost definuje a ovlivňuje lidstvo, a to pokrokovou technologií, propagandou či kulometným přísunem mysl otupujícího zpravodajství a reklamních spotů. Aby toho nebylo málo, do filmu je vkusně zapracován i režisérem často užívaný prvek o dvojí identitě. V Murphym, proměněném ve stroj, se ozývá lidská bytost a vzpomínky z předchozího života mu přinášejí zmatek i utrpení. Hlavní postava tak se sebou svádí složitý vnitřní boj. Pojďme si nyní pojmy „kyborg“ a „identita“ trochu rozebrat.

Duch ve stroji

Samotné slovo „kyborg“ má na svědomí vědec rakouského původu Manfred Edward Clynes. Na začátku stála myšlenka o lidské bytosti, jejíž tělo bude vylepšené moderní technologií natolik, aby se pak taková bytost mohla volně pohybovat ve vesmíru bez užití skafandru. Tento základní koncept obohacený o řadu hypotetických vědeckých analýz postupně pronikl do sci-fi literatury a kinematografie. Jen si vzpomeňme na spisovatele Philipa K. Dicka a jeho Replikanty nebo na postavy takzvaných Borgů ze seriálu Star Trek: Nová generace (1987-1994). V obou případech jde o kyberneticky vylepšené humanoidy. Kyborg je současnou popkulturou vnímán jako harmonický mix materialismu a idealismu, tedy ideovým předpokladem, v němž je hmota (v tomto případě technologie) upřednostňována před duchem, se záměrem, prosadit vznešený cíl. Co tím mám na mysli?

Mířím tím na dualitu, jakou kyborg z principu představuje a jak může být tato dualita prospěšná člověku. Zkusme si to představit v praxi. Každý jedinec, který nosí naslouchátko, brýle, má zlomenou kost spojenou šrouby, voperovaný kardiostimulátor či k přežití potřebuje jakýkoliv jiný lékařský přístroj, je svým způsobem kyborg. Živá bytost stvořená přírodou, podporovaná technologií. Bez využití těchto moderních přístrojů by tělesná schránka uživatelů, kteří je potřebují, zůstala porušená, rozbitá, neúplná, méně než lidská. Tato teze dráždí naší vrozenou zvědavost, neboť užití umělých pomůcek, které nám dopomáhají cítit se kompletní či funkční, je jedna věc, ale lákavé pomýšlení na vylepšení naší tělesné schránky nad rámec toho, co pro nás příroda zamýšlela, je zase věc druhá. Faktem zůstává, že díky lékařským a technologickým pokrokům se člověk s protetickou končetinou cítí být lidštější než někdo, kdo zjevnou tělesnou vadu nijak neřeší.

Naše současná společnost tyto lékařské kyborgy přijímá, což naznačuje, že moderní definice lidstva je již na hony vzdálená tomu, co bylo v dávné minulosti vnímáno jako přirozené lidství. Kyborgové pro změnu lpí na svých lidských stránkách a snaží se ostatním nabídnout reprodukovanou verzi toho, co znamená být člověkem. Ovšem tohle může v extrémní formě představovat i zdroj sebeklamu. Pokud počet technologických aplikací zahltí biologickou přirozenost, nemusíme již takové jedince vnímat jako lidské bytosti. A samozřejmě, že nejeden takový jedinec může začít bojovat s definicí, respektive s krizí své vlastní identity. Pokud zůstane v uměle vytvořené bytosti lidský pouze mozek, jde pořád ještě o kyborga, nebo už o stroj? S velmi podobným dilematem se musí potýkat i hlavní postava snímku RoboCop.

Murphy/RoboCop řeší neustále vnitřní konflikt a svou rozpolceností si získává naše sympatie, neboť díky výstavbě příběhu zahrnujícím flashbacky na manželku a syna jej vnímáme nejen coby tragickou postavu, ale především jako člověka uvězněného v kovové schránce. Přetrvávající zbytky lidství, které v sobě RoboCop často pitvá, nám mohou evokovat Frankensteinovo monstrum ve zlomovém okamžiku, kdy si uvědomí, že je pouze ohavnou hříčkou přírody. Na postavu Murphyho je navíc navléknut i křesťanský motiv o Ježíši Kristu, což je pro Verhoevena jakožto ateisticky založeného teologa naprosto typické. Cesta od policisty k RoboCopovi a až po opětovné získání jména „Murphy“ je tedy lemovaná bolestí, mučednickou „smrtí“, zmrtvýchvstáním a v konečném důsledku nalezením ztracené identity. Všimněme si, že Murphy během krvavé popravy roztahuje ruce podobně, jako kdyby měl být přibit ke kříži. V závěru zase RoboCop zdánlivě kráčí po hladině vody. I tato okázalá symbolika pomáhá významným způsobem vnímat našeho hrdinu v rovině čistého ikonického emblému.

Drsná řež

Jsou výše popsané úvahy důležité pro sledování filmu? Jistě, že ne. Veškerou symboliku a filozofii může potencionální divák hodit klidně za hlavu a zvesela klouzat po povrchu, neboť RoboCop je ve své podstatě i funkčním akčním nářezem, v němž se náboji a přepáleným ultranásilím nešetří. Zápletka se točí okolo obrovské společnosti OCP (Omni Consumer Products), v jejímž čele stojí starý generální ředitel, kterému neřekne nikdo jinak než „Old Man“ (Dan O’Herlihy). Cílem ředitele je výstavba hypermoderní městské části „Delta City“ zasazené do chudých a gangy ovládaných čtvrtí v Detroitu. Tady můžeme vidět užití dalších oblíbených výrazových prostředků, s nimiž Paul Verhoeven tak rád pracuje. Moc korporací a jejich negativní dopad na obyvatelstvo. Bezohledné privatizace veřejných služeb, gentrifikace měst a zpustlých kolonií. V hierarchii každé takové prohnilé společnosti stojí zpravidla jedna mocná záporná postava. V případě OCP je to chladnokrevný manažer Dick Jones (Ronny Cox).

Nákladná výstavba nové městské části s sebou totiž nese jistá rizika v podobě vysoké kriminality. Ředitel tudíž nutně potřebuje nějaké bezpečnostní opatření. Dick Jones během zasedání rady představí svůj nejnovější výtvor jménem ED-209. Zákon vymáhající obrněný robot, připomínající přerostlé kuře, však v rámci prezentace selže a jednoho z kravaťáků doslova rozstřílí na krvavé cáry. Tohoto selhání bleskově využije mladý, egocentrický a velmi ambiciózní manažer Bob Morton (Miguel Ferrer), který řediteli podsune svůj čerstvý projekt „RoboCop“. Spokojený Morton slaví úspěch. Posledním dílkem k dokončení projektu je nějaký „užitečný blb“, a tím se stane smrtelně zraněný Murphy, jehož tělesné zbytky poslouží jako náhradní součástky do RoboCopa. Murphyho paměť je zdánlivě vymazána a do mozku jsou mu následně naprogramovány směrnice pro prosazování práva. Oddaně sloužit veřejnosti, chránit nevinné, dodržovat zákon a ještě jedno utajené pravidlo, důležité pro zásadní zvrat v příběhu.

RoboCop se stává mediální senzací, jeho zásahy v ulicích Detroitu slaví úspěch a kriminalita zdárně klesá. Jak ale již víme, RoboCop není dokonalý stroj a v jeho nitru přebývají zbytky Murphyho vzpomínek na rodinu a násilnou smrt. I přes pancéřové brnění jej dokonce pozná bývalá a loajální parťačka Anne Lewis (Nancy Allen). Zápletka se v tomto bodě začíná mírně komplikovat. Pod návalem vzpomínek jde RoboCop zatknout svého vraha Clarence Boddickera, čímž si zároveň potvrdí podezření, že bezohledný gangster je na výplatní listině Dicka Jonese. Avšak při pokusu zatknout zlotřilého manažera pozná RoboCop utajené pravidlo, které mu brání použít zákon na jakéhokoliv zaměstnance společnosti OCP. Toho Jones využije a pošle na RoboCopa svůj vlastní výtvor. Ze řetězu utržený ED-209 i policie, která je Jonesem zmanipulovaná, RoboCopa těžce poškodí, ale Anne Lewis ho v poslední chvíli zachrání. Oba strážci zákona nakonec spojí síly a v prostorách staré továrny, kde byl Murphy zraněn, dojde k finálnímu a krajně krvavému zúčtování s Boddickerem, členy jeho gangu a v posledních minutách filmu i se samotným Dickem Jonesem.

Geneze

Ed Neumeier napsal svůj scénář k filmu RoboCop v ideální čas. Produkční společnost Orion slavila nečekaný úspěch s filmem Terminátor (1984), za kterým stál James Cameron, s podobně laděným tématem tedy nemělo vedení společnosti žádný problém. Scénář sice prošel několika úpravami, které potlačily původní komiksovou náladu, ale myšlenka o lidské duši uvězněné ve stroji zůstala zachována. Pak už to šlo celkem rychle. Orion nabídla scénář několika režisérům, a byť jej oslovený Verhoeven kvůli dětinskému názvu zpočátku okamžitě zavrhl, na nátlak své ženy mu dal šanci. Ihned si všiml, že pod akční slupkou byl skrytý sociální komentář a satirické vrstvy. Na tohle Verhoeven slyšel a sám některé kontury příběhu ještě zvýraznil. Nizozemský režisér se ujal režie a s rozpočtem okolo třinácti milionů dolarů započaly dlouhé měsíce příprav. Do procesu následně vstoupil i tvůrce speciálních efektů Rob Bottin, jemuž vstupenku zajistila naprosto neuvěřitelná práce, kterou odvedl na hororu Věc (1982).

Kromě návrhu ikonického kostýmu pro RoboCopa prezentuje Bottin po celou stopáž úžasné praktické efekty, za jejichž vrchol můžeme považovat poslední kulku pro Murphyho. Kamera v táhlém záběru obkrouží detailně zpracovanou animatronickou loutku ovládanou servomotory a jakmile Boddicker stiskne spoušť, malá nálož v zadní části hlavy exploduje a vyvrhne do prostoru chuchvalce šedé mozkové hmoty. Nesmírně působivé i dnes! Velmi zdařilé jsou i zadní malby Rocca Gioffreho, které dotvářejí atmosféru futuristického Detroitu s vysokými mrakodrapy a rozlehlými panoramaty. Hlavní roli získal pohybově nadaný a především velmi hubený Peter Weller. Bezchybnou souhru pohybů v extrémně nepohodlném kostýmu dotáhl k dokonalosti díky spolupráci s profesionálním mimem. Ne, původně zvažovaný Arnold Schwarzenegger se do kostýmu opravdu nevešel, ale i tak mu trpělivost přinesla růže, neboť s Verhoevenem navázal spolupráci o necelé tři roky později. Ještě zmiňme heroicky pojatý hudební doprovod od jednoho z nejlepších skladatelů všech dob, Basila Poledourise. Pochodový rytmus a titánské lesní rohy skvěle zapadají do celkového konceptu tohoto ikonického snímku.

Nadšení

Verhoeven si natáčení vyloženě užíval. Rozhodně neměl k dispozici rozpočet, který běžným akčním velkoprodukcím přísluší. Ostatně i vedení Orion počítalo s klasickým béčkem, jež případné ztráty dožene skrze rozsáhlou síť videodistribuce. Přesto šlo o největší rozpočet, jaký do té doby Verhoeven třímal v rukách. V Americe osmdesátých let se točilo opravdu jinak nežli v Evropě. Režisér se utrhl ze řetězu a v průběhu natáčení přicházel s dalšími a dalšími nápady. Dutá schránka na okovaném stehně, do které si RoboCop ukrývá zbraň, pochází z jeho hlavy. ED-209 je dílem designéra Phila Tippetta. Verhoeven si přál, aby vzhled vražedného stroje bez duše evokoval velrybu a stíhačku US Air Force používanou ve vietnamské válce. Tippett vyslovené prosby splnil a přišel s myšlenkou obohatit vražedného mecha o animální skřeky a řev. Všimněme si zajímavého kontrastu. Hlas RoboCopa zní zpočátku také mechanicky, až bezemočně. Teprve později, když si uvědomí svou lidskou podstatu, pronikne do jeho projevu vřelost a vnímavost.

Za menší problémy můžeme považovat počáteční spory mezi režisérem a tvůrcem speciálních efektů. Verhoeven spadá do kategorie režisérů, kteří jen velmi neradi ustupují ze svých představ a tužeb. Vědí přesně, jak má jejich film vypadat. Úplně stejným způsobem k práci přistupoval i Rob Bottin. Ten si do řemesla také nenechal od nikoho kecat, což přineslo pár ostřejších slovních výměn s režisérem. Kostým pro RoboCopa stál šest set tisíc dolarů a Bottin na něm bez ustání pracoval půl roku. Až první testovací záběry prokázaly, že jeho přístup byl správný. S dodáním příslušných vrčivých zvuků, které doprovázejí každý pohyb RoboCopa, byl výsledek dokonalý. Bottin od ukvapeného Verhoevena později přijal formální omluvu. Určitě nešlo o plácání do větru, neboť režisér mistra speciálních efektů angažoval i při výrobě snímků Total Recall (1990) a Základní instinkt.

Dalším nepříjemným aspektem výroby byl finální střih. Schvalovací komise MPAA (Motion Picture Association of America) udělila filmu likvidační rating X a Verhoeven měl co dělat, aby vystříhal všechny „závadné“ záběry. Na takové výpady byl zvyklý v Evropě, ale přístup americké strany režiséra trochu zaskočil. Vznikly tedy dvě verze filmu. Umírněnější americká a verze bez cenzury určená pro evropskou kinodistribuci. V umírněnější verzi tak zcela zaniká účinek některých scén. Rozleptání zlosyna kyselinou je kratší, stejně jako kritické selhání robota ED-209. V plné verzi rozstřílí ED nebohého zaměstnance OCP doslova na hadry, díky čemuž vynikne i absurdní hláška jednoho z přísedících: „Neměl by někdo zavolat záchranku?“ Nemusíte však mít obavy, vážení čtenáři. Dnes už je k dispozici takřka výhradně nesestříhaná verze filmu.

„Živý nebo mrtvý, půjdeš se mnou!“

Navzdory udělenému rattingu R, za který mohla především režisérova záliba v extrémním násilí, dosáhl RoboCop skvělého ohlasu a bodoval jak v kinech, tak u odborné kritiky. Na šedesátém ročníku udílení cen Akademie dokonce film získal Oscara za střih zvukových efektů. Verhoeven dokázal s pomocí filmového ultranásilí, provokativní satiry, fascinující robotiky, speciálních efektů a svérázné vizuální prezentace vytvořit nadčasový kulturní komentář, který je dnes možná ještě více aktuální než dříve, protože naše současná společnost spoléhá stále více na technologie, které se díky neúnavnému rozvoji vědních oborů ženou stále vpřed. RoboCop trefně poukazuje na jistý vývojový mýtus postavený na domněnce, že pokrok musí zákonitě představovat zlepšení. Ačkoliv snímek uznává, že považujeme technologickou integraci s lidskou identitou za normální, nezapomene zároveň zdůraznit důležitost biologického původu, tedy lidskosti skryté pod kovovým leskem. V tom spatřuji jeho nejdůležitější poselství.

Nenapodobitelný sólista

Paul Verhoeven do Ameriky přicestoval s vlastní vizí a výrazovými prvky, které si osvojil v Evropě. Na oko sice přijal striktní pravidla komerční kinematografie stanovené Hollywoodem, ale přesto zůstával svůj, a to za všech okolností. Jakožto člověk se specifickým evropským cítěním a sklony k propagaci společenskokritické reflexe se výrazně odkláněl od řady dalších v Americe zakořeněných filmařů pocházejících ze všech koutů světa. I proto se Verhoeven nikdy nestal směšnou karikaturou sebe sama. Kdyby režisér zůstal u chytrého kombinování efektně natočených pohyblivých obrázků s pod povrchem pulzující kritikou na přehnanou komercionalizaci společnosti, pravděpodobně by v USA zůstal do dnešních dní. Jenže svérázný filmař si nedal říct a každým dalším počinem nebezpečně přikládal pod kotel. Stačí jedno, dvě klopýtnutí a Hollywood vám okamžitě vystaví červenou kartu. Verhoeven jich za svou zaoceánskou kariéru dostal od vysoce postavených producentů hned několik. Z rozjetého tvůrce kinohitů se tak v důsledku stala otravná a především nepochopená osina v zadku.

Cynickou ódou na „opancéřovaného Ježíše“ ukřižovaného bandou maniakálních zloduchů, který je následně přiveden k životu vědou, se Verhoeven chytře distancoval od krvelačného Terminátora a předestřel divákům svůj jedinečný pohled na věc. Formální i obsahová stránka jeho přelomového díla využívá brutalitu i sarkastický humor, čímž vynalézavě obchází dětinské vyznění Hvězdných válek (1977) a akademickou preciznost Blade Runnera (1982). Pro někoho půjde vždy o drzého filmaře, který nenabízí nic jiného než provokaci, perverzní násilí a sexismus. O nepatřičnosti těchto prvoplánových soudů si může udělat obrázek každý, kdo je ochoten číst mezi řádky. Ideálním studijním materiálem může být právě RoboCop, kde se pod vrstvou krvavých cákanců skrývá varování před zhoubným vlivem korporátních společností a důsledků lidského odcizení v technologicko-kapitalistické společnosti. RoboCop není jen skvěle natočeným sci-fi, ale také hořkým komentářem o americké společnosti. Drsný akční film s duší. Ponurá budoucnost v rukách současné satiry.