OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Musím se přiznat, že od jubilejního desátého alba amerických DARKEST HOUR už jsem toho příliš mnoho neočekával. Už těch několik předchozích zacyklilo kapelu v kolovrátku svého stylu a nabízelo víceméně generickou porci melodického metalu severského střihu. Vlastně se dá říct, že skupina ze svého pojetí nikdy příliš neuhnula, ale postupem času se přeci jen dostavila jistá tvůrčí únava, pramenící především z faktu, že zde prostě nebyla vůle jakkoliv obměnit stylové zaměření. Tuto sveřepost jsem však na kapele na druhou stranu vždy respektoval a alespoň v letošním roce na tomto rozhodně nehodlám cokoliv měnit.
To z jednoho prostého důvodu – DARKEST HOUR se dokázali opět vybičovat k velice solidnímu výkonu. Vezmeme-li do úvahy skutečnost, že se tak stalo opět za minimální revize dosavadní tvorby, tak tento výsledek lze rozhodně považovat za velmi příjemný a překvapivý. Vlastně kdybych vedle „Perpetual Terminal“ postavil téměř 20 let staré album „Undoing Ruin“, tak těch rozdílů mezi nimi bych příliš mnoho nenašel. Američané neopouštějí svoji komfortní zónu a nehodlají připustit ani to nejmenší narušení svého tvůrčího pohodlí. Ano, máme tady lehce vybočující skladby jako „One With The Void“, (převážně) akustickou „Mausolem“ anebo instrumentální „satrianovské“ intermezzo „Amor Fati“, ovšem jako celek je album opět plně v režii riffových sekaček sázených v rychlých tempech.
Na tomto poli toho DARKEST HOUR už moc nového nevymyslí. Sympatická je jejich snaha co nejvíce zpestřit stereotypní riffový kolotoč, což se vlastně i daří díky skladbám jako „The Nihilist Done“. Američané moc dobře vědí, že to nejdůležitější je přispět do sekající mlýnice plnotučnými riffy a přestože se stále pohybujeme v teritoriu tvrdší metalové hudby, i kvalitními a lehce zapamatovatelnými refrény. Skladba velmi účelným způsobem zpracovává tyto vstupy. Nechybí jak příjemné melodie, ostré kytarové riffy, ani zjemnění v podobě krátké poloakustické mezihry. Vše do sebe nakonec zapadne s přesností kostek lega a výsledkem je posluchačova spokojenost nad hotovou hudební stavebnicí.
Píseň zároveň i připraví půdu pro nástup z celkového konceptu asi nejvíce se vymykající skladby „One With The Void“. Kompozice lehce koketující s post-metalovými náladami se v zásadě příliš nevzdaluje od teritorií bezpečných pro DARKEST HOUR, ale zároveň představuje velmi osvěžující výlet do lehce odlišných žánrových vod. V náznacích je tam stále slyšet ve tvorbě skupiny dominující severská thrashující melodika, ale spíše rockové provedení a výrazný refrén dokazují, že americká kapela se umí dívat i za hranice. Ba co víc, umí se tam i silně inspirovat.
Prostřední část alba patří vůbec k jeho nejsilnějším momentům. Po netradiční „One With The Void“ přichází totiž s instrumentálkou „Amor Fatri“ velké vydechnutí, protkané heavymetalovými kytarovými ornamenty. S následující „Love Is Fear“ se vše navrací opět do „normálu“, což v praxi znamená další „göteborskou“ šlehačku. Té šlehačky je letos opět vydatná porce a nutno říci, že je připravená z kvalitních surovin. Je to sice pořád ten samý recept, ale po již poněkud méně výrazných nahrávkách DARKEST HOUR na desáté desce dokázali velmi důstojně navázat na svá vrcholná díla. Album, které by nemělo skončit jen jako součást povinného kompletování diskografie, ale naopak se musí pravidelně navracet do přehrávače. Důvodů k tomu nabídne rozhodně dost!
Po stagnaci přichází opět tvůrčí vzedmutí. Podařená kolekce, kterou bych od DARKEST HOUR už ani neočekával.
7,5 / 10
Mike Schleibaum
- kytara
John Henry
- vokály
Aaron Deal
- basa
Travis Orbin
- bicí
Nico Santora
- kytara
1. Perpetual Terminal
[video]
2. Societal Bile
3. A Prayer to the Holy Death
4. The Nihilist Undone
5. One With the Void
6. Amor Fati
7. Love is Fear
8. New Utopian Dream
9. Mausoleum
10. My Only Regret
11. Goddess of War, Give Me Something to Die For
Perpetual Terminal (2024)
Godless Prophets & the Migrant Flora (2017)
Darkest Hour (2014)
The Human Romance (2011)
The Eternal Return (2009)
Deliver Us (2007)
Undoing Ruin (2005)
Party Scars And Prison Bars: A Thrashography (DVD) (2005)
Hidden Hands Of A Sadist Nation (2003)
So Sedated, So Secure (2001)
Where Heroes Go To Die (split EP with Dawncore) (2001)
The Mark Of The Judas (2000)
Darkest Hour / Groundzero - split 7'' (1999)
The Prophecy Fulfilled (1999)
Datum vydání: Pátek, 23. února 2024
Vydavatel: MNRK Music
Stopáž: 41:25
Toto je veru nesmierne príjemné prekvapenie. DARKEST HOUR sledujem už dve desaťročia, možno aj dlhšie, ale nespomínam si, že by ma ich štúdiová tvorba niekedy až takto bavila. Všetko je tu vymazlené do najmenších detailov. Ich tradičný "švédsko-americký" gitarový štýl drží pevné základy, sympatické úniky do melodických polôh sú vítaným spestrením riadne nadupaného celku. Jeden z top albumov tohto roka.
Generický a nudný.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.