Je to už více než dvacet let, co náš magazín se železnou pravidelností monitoruje aktivity v táboře NECROPHOBIC, zásadní to švédské black/death metalové ikony. Výjimku samozřejmě nemůžeme učinit ani tentokrát, neboť Skandinávci slaví neuvěřitelných pětatřicet let existence a současně vydávají jubilejní desátý řadový záznam. Jednoduchým výpočtem dojdeme k závěru, že NECROPHOBIC nás obdaří novým albem v průměru jednou za tři a půl roku. A téměř chirurgicky přesně takový interval zeje i mezi "Dawn Of The Damned" a letošní horkou novinkou "In The Twilight Grey".

Stockholmská sestava je věrna čistému true black/death metalu od samých počátků a vysokou laťku kvality pravidelně pokořuje hned na první pokus. Tedy s jediným zakopnutím a tím je pokus "Womb Of Lilithu", kdy se laťka na stojanu povážlivě zachvěla, nicméně přesto nepodlehla neúprosnému zákonu gravitace. Je stále těžší nová alba NECROPHOBIC obsáhleji komentovat, srovnávat mezi sebou, upozorňovat na lehké niance a jako jehlu v kupce sena hledat jakoukoli indicii, která by našeho čtenáře mohla obohatit, či mu snad rozšířit obzory. Přesto se do toho z chutí pusťme, jelikož v případě tohoto dlouze žijícího reprezentanta ušlechtilého žánru je vždy o čem mluvit.

První věcí je obálka - malůvka Kristiana Wåhlina? Výtečný kreslíř veřejnosti spíše znám pod pseudonymem "Necrolord" si udělal přestávku a horký brambor tentokrát přenechal Jensi Rydénovi. Nutno dodat, že Jens je v rámci švédské blackové scény poměrně známá persona. V současnosti totiž pěje u THYRFING a v minulosti okupoval mikrofon u NAGLFAR, konkrétně pak od samých počátků jejich kariéry až po vydání třetí desky "Sheol" (2003). Věřme však, že Necrolord nedlí na kavalci se založeným štětcem a olejovkami a věnuje veškerý svůj čas péči o obal nové nahrávky stylově i srdcem spřízněných SACRAMENTUM. Na tomto poli však ještě není nic oficiálně potvrzeno. Sám Wåhlin však pravidelně spamuje malými výsečemi svých obrazů a na jedné z těchto ochutnávek je vidět emblém SACRAMENTUM, což v každém příznivci stylu musí okamžitě rozdmýchat plamen naděje, že po pětadvaceti letech od vydání "Thy Black Destiny" (1999) přijde na svět deska, se kterou prakticky již nikdo nepočítal.

Druhou věcí je změna na postu basového kytaristy, když managementu čtyř tlustých drátů se ujal jistý Tobias Cristiansson. Pokud jste death metalový novic, či nedej Bože povrchní casual, těžko vám to jméno něco řekne. Pokud však pravidelně nasloucháte plnotučnému chrastění, dobře víte, že Tobiasovo CV odkrývá celou řadu zajímavých angažmá. Například pět let ve zbroji u DISMEMBER a dokonce třináct u pana Lindgrena a jeho ansámblu GRAVE. Nadto tady máme stáže u NIFELHEIM či ENTOMBED A.D. Takovému zaměstnanci prostě musíte nabídnout smlouvu na dobu neurčitou i bez nutnosti absolvování psychotestů. Celkově je to správná volba. Tobias ostatně s kapelou občas koncertoval již od roku 2018 a stejně tak činil i s IN APHELION, což jsou vlastně takoví druzí NECROPHOBIC, neb jejich srdcem je tvůrčí duo Ramstedt/Bergebäck, o kterém dnes ještě bude řeč.

Novinka poměrně logicky pokračuje v rozmáchlejší epicko-výpravné linii s ostřejšími hranami, již NECROPHOBIC počali rýsovat na "Hrimthursum" (2006). Mistr skladatel Sebastian Ramstedt za asistence svého věrného nohsleda Johana Bergebäcka opět vsadil na pestřejší a propracovanější songwriting, jenž do popředí staví komplikovanost a hravost a naopak trochu více upozaďuje přímočarost. Ne že by Švédové byli nějak svázaní a vyloženě krotcí jako beránci, to tedy v žádném případě, nicméně je znát, že i v těch ostřejších pasážích občas hledají prostor pro nějakou tu barevnou vsuvku či melodickou kudrlinku. Ono zjemnění se projevilo zejména v práci sólové kytary, která zde velmi často nabírá čistě heavy metalové kontury. Ramstedt s Bergebäckem tentokráte vyšívají sóla skutečně kreativní jehlou, postupně je gradují, kaskádují a jejich konce poměrně výrazně natahují. Exhibičně vysoustruženým sólem je ozdobena velká většina položek, namátkou jmenujme "As Stars Collide", "Stormcrow", "Mirrors Of A Thousand Lakes" nebo "Shadows Of The Brightest Night".

NECROPHOBIC se však od stánku s cukrovou vatou rádi vydávají na pouť ke dveřím přilehlého řeznictví, jehož pult kypí syrovými delikatesami. V "Clavis Inferni" rezonuje rohatá blacková kytara a samotný refrén evokuje práci NAGLFAR dokonce až někde z období "Diabolical" (1998). Ostřejší blackový podtón a špinavější produkce místy navracejí NECROPHOBIC zpět ke kořenům. Pozorný posluchač může dokonce zachytit odkazy na staré vykopávky jako jsou "Darkside" (1997) či "The Third Antichrist" (1999). Svůj díl k tomu přidává i Anders Strokirk, jehož vokál doznal jistých změn. Za mikrofonem už nestojí člověk, kterému jste rozuměli prakticky každé slovo, ale nasupený mužík, který tentokráte více chrčí a jednotlivá slova spíše jedovatě plive a cedí skrze zuby. I přesto Strokirk v rámci žánru zůstává jedním z vůbec nejvíce čitelných a srozumitelných vokalistů. Dalšími vzpomínkami na doby dávno minulé je rozjezd "Grace Of The Past" a nebo riff v "Cast In Stone" v čase 0:17-0:32, oba fragmenty totiž připomenou onu chladně-rezavou produkci poměrně strohého leč vynikajícího opusu "Bloodhymns" (2002). Celkově můžeme "In The Twilight Grey" - navzdory její melodické povaze - považovat za sbírku, jejímž prostřednictvím se Švédové obracejí směrem ke své agresivnější a temnější minulosti více než kdykoli předtím.

Největší hit alba? Jednoznačně "Stormcrow". Tahle skladba plní tu samou úlohu jako notoricky známá "Tsar Bomba", jež obohatila již tak geniální tracklist zpěvníku "Mark Of The Necrogram" (2018). Tady pánové výtečně kombinují studený blackový riffing s old-schoolovou houpačkou, která v refrénu navíc dostane krásně chytlavý obrys. Naléhavý podtext pak jedné z nejlepších kompozic kariéry NECROPHOBIC nasazuje reprezentativní korunu. "Stormcrow" účinkuje prakticky hned na první poslech, vaše pěst se reflexivně zatíná a malíček s ukazováčkem prostě nemohou jinak než jít automaticky nahoru.

Je jasné, že skoro hodina hracího času musí ve svém středu obsahovat nějaké ty atmosféričtější nebo výpravnější položky. Do této množiny patří "As Stars Collide", "Nordanvind" (ne, staří vlčáci Fenriz se Satyrem zde nehostují) nebo "Shadows Of The Brightest Night" disponující překvapivě nervním riffem, ale současně i košatou melodikou opentlenou vydařeným refrénem. Závěrečná titulní kompozice je pak kapitolou sama pro sebe. Epická rozmáchlá skladba je podepřena nosným riffem silnějším než sloup stockholmského Storkyrkanu, jenž bez problémů unese skoro osm minut dlouhou stopáž.

NECROPHOBIC nerezaví. Stejně tak jako stará láska. Láska k true švédskému black/death metalu. Po čtyřech letech opět s radostí aplikuji do žíly koňskou dávku krystalicky čisté žánrové esence a má mysl pokojně odplouvá hluboko do devadesátých let. "In The Twilight Grey" je znovu skvěle poskládaná, nápaditá a od první do poslední minuty zábavná deska. NECROPHOBIC opět vsadili na barevnost, dali prostor výrazné, košaté práci sólové kytary, nicméně tentokrát neváhali zařadit ani ostřejší a rychlejší pasáže, které připomenou ducha jejich tvorby z let 1997-2002. Desátý řadový pokus Švédů je výstavní poklonou žánrovým tradicím, testamentem kapely, která zasvětila pětatřicet roků existence pečlivému soustružení a pilování jednotlivých stylových atributů k jejich absolutní dokonalosti. Jedinečný zážitek.