Žánr, kterému jsem v posledních letech příliš pozornosti nevěnoval. A to vlastně platilo vždycky. Ovšem zároveň žánr, který mi vždy dokázal připravovat příjemná překvapení. Zdá se, že mu to ještě po nějaký čas vydrží. Druhé album amerických FRAIL BODY totiž přesně vystihuje vše, co si představuji pod pojmem kvalitní nahrávka z ranku emotivního hardcore, nebo emocore chcete-li.

Už debut z listopadu 2019 dokázal na krátké ploše vystihnout podstatu stylu a okořenit tak scénu novým, sice ne úplně neotřelým, ale rozhodně svěžím pohledem na věc. Jak už to tak u kapel na vzestupu bývá – druhé album je v tomto ohledu vyspělejším a propracovanějším dílem. Trojice ze státu Illinois na to jde v podstatě úplně standardním způsobem, což však ne vždy musí znamenat kreativity prostou rutinu. Vlastně v tomto ohledu „Artifical Bouquet“ jednoznačně demonstruje svoje záměry a hned od úvodem nastaveného zběsilého tempa první skladby „Scaffolding“ dává na srozuměnou, o čem těch následujících 40 minut asi tak bude.

Žádné intro, žádná předehra a pomalé budování atmosféry. Hezky zpříma a na rovinu! Tento neurvalý přístup zcela ovládne rozjezd alba. Na povrch však postupně vyplouvají i další emoce a nálady, než jen přímočarý vztek. I v tomto směru jsou Američané svému stylu věrnou partou, která se snaží zachovat jeho základní kostru a přispět tak svým vlastním přístupem k jeho rozvoji. Možná se nechávám trošičku unášet směrem k patetickým frázím, fakt je ale ten, že FRAIL BODY skutečně v rámci svého stylu zní velmi energicky a svěže.

Tak v první řadě energie – její úroveň dokáže skupina udržet i poté, co po našlapaném úvodu výrazně zvolní tempo v pořadí ve čtvrté skladbě „Devotion“. Po těch ostrých nájezdech příjde rozhodně vhod to vybrnkávání a namísto přímého úderu na solar spíše postupná příprava útoku. Ani ve středním tempu se však rozhodně nepolevuje v intenzitě a emocích, byť se tak postupně děje za použití už trochu pestřejšího rejstříku.

Jakoby vlastně intenzivní rozjezd alba měl svého posluchače důkladně vymačkat a nedat mu prostor k vydechnutí, respektive si jej připravil na následné naládově mnohem barevnější dění. A v tomto ohledu má nahrávka rovněž co nabídnout. O skladbě „Devotion“ už řeč byla. Ta kromě jiného slouží i jako pomyslný předěl mezi ortodoxněji pojatými skladbami a těmi, ve kterých je toho dovoleno trochu víc. Nedá se však říct, že by ani jeden z těchto postupů vykazoval oproti tomu druhému nedostatky. Na albu má vše svůj dobře zinscenovaný prostor. Dramaturgie je rozhodně dalším pozitivem. Velmi účelně totiž dávkuje intenzitu a náladotvornost. Vztek a rozjímání. No zkrátka jasná esence emocionálně pojatého hardcore uvedená do praxe.

Mám-li ještě uvést nějaký příklad skladby s přesně namíchanou mixturou výšeuvedeného, tak z osudí neomylně vybírám tu s názvem „Runaway“. Opět pozvolný rozjezd, jemné kytarové ornamenty a jakmile se ozve stylově nepříčetný vokál, nálada se opět obrací směrem ke snaze vykříčet do světa všechny své vzteky a bolesti.

V této recenzi možná nadužívaný pojem intenzita se však na mysl doslova tlačí s každým momentem této, ehm intezivní nahrávky. Druhé album FRAIL BODY možná není ve všech ohledech úplně dokonalou deskou, způsob jakým však nabízí všechny esence náladotvorného hardcore jí bezpochyby staví vysoce nad žánrový průměr. Jsou v tom emoce, je v tom atmosféra, kvalitní instrumentace i podařené hudební nápady. Je v tom vlastně všechno, co od takto žánrově zařazené nahrávky můžeme chtít.