Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem chválil album "Empty Black", bylo to především pro zdařilou kombinaci syrového a nekompromisního přístupu a emotivně laděných postupů. GREYHAVEN drtili a křepčili v divokém hardcore tanečku, rozpoutávali až chaotické post hardcore křeče a to vše v perfektně technicky zvládnutém provedení. Současně vystrkovali i melodické růžky, prokazovali cit pro vlídnější postupy a působili při tom hodně kontrastně. Na následném albu "This Bright And Beautiful World" byla cítit snaha to trochu učesat. A opět to nebylo špatné, jako by se ale trochu ohladila ta vyhrocenost a skupina si častěji odnášela i nálepku metalcore. Ale k tomu klasickému má naštěstí daleko. V jejich hudbě nenajdete podbízivost ani banální melodie útočící na první efekt.
Nyní tu ale máme EP "Stereo Grief" a to ukazuje skupinu v pozici, ve které jí to sakra sluší. Pět kratších skladeb předvádí symbiózu brutality a emocí. Při rozjezdu jsou GREYHAVEN jako urvaní ze řetězu, štěkají a řinčí, je to vyhrocené až na hranici křeče, ale skupina pak dokáže s ladnou samozřejmostí přejít i do melodických pasáží. Jako by naházeli do hrnce vše ze své minulosti, dusili a zahušťovali, až zbylo jen to hlavní a nejsilnější. Dokonalý vývar z jejich předchozích počinů.
GREYHAVEN šli do ještě větších kontrastů, než ve své předchozí tvorbě. V divoce ostrých pasážích se řve jako o život, Brent Mills svůj vokál šponuje do hrubě vřeštivé polohy, jeho křik přímo bolí. I díky tomu se skupina místy dostává až na hranici screamo, tak moc vypjaté to je. Na druhou stranu tu máme melodické party, které Brent zvládá se suverenitou a z jeho uvolněného projevu až mrazí. A i když je nástup do EP ve znamení zmíněné neurvalosti a surových rifů, největší a nejsilnější stránkou nahrávky je nakonec melodická složka, která postupujícím časem nabere na dominanci. Žádné veselé refrény se ale nekonají, dostáváme promyšleně stavěné melodie a parádně harmonické vokální linky.
GREYHAVEN se vyšponovali k bravurnímu výkonu, který opepřili i výbornou produkcí. Je to zvukově hodně ostré, přitom žádná přehnaná přebuzenost a hlavně jsou jejich perfektní instrumentální kreace vždy nádherně čitelné. Můžeme si tak užívat ty proměnlivé a bohaté skladby, které plynou samozřejmě i ve chvílích, kdy je to zdánlivě zašmodrchané a technicky vyhrocené. Vždy to má ale svou logiku a kontrast mezi divokou nespoutaností a melodickou prosvětleností je v dokonalé rovnováze. Jde o moderně znějící nářez, současně to chvílemi připomíná zjevení, které vypadlo z časové bubliny a přineslo reinkarnaci mistrů THE FALL OF TROY z dob jejich největší invence. Na mysli mám samozřejmě album "Doppelgänger".
GREYHAVEN se tímto počinem definitivně zařadili po bok kalifornských HAIL THE SUN na špičku dané větve progresivního post hardcore. Už se těším na příští plnohodnotné album.
Mistři post hardcore brutality a emocí zase udeřili. Jen EP, ale napěchované až po okraj. Místy vyhrocené až na hranici screamo, ale zcela samozřejmě přecházející i do melodických pasáží. Jako by ožil odkaz toho nejlepšího od THE FALL OF TROY, ale koncentrovaný a dotažený do jiskrně průbojné produkce.
Mistři post hardcore brutality a emocí zase udeřili. Jen EP, ale napěchované až po okraj. Místy vyhrocené až na hranici screamo, ale zcela samozřejmě přecházející i do melodických pasáží. Jako by ožil odkaz toho nejlepšího od THE FALL OF TROY.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.