Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem chválil album "Empty Black", bylo to především pro zdařilou kombinaci syrového a nekompromisního přístupu a emotivně laděných postupů. GREYHAVEN drtili a křepčili v divokém hardcore tanečku, rozpoutávali až chaotické post hardcore křeče a to vše v perfektně technicky zvládnutém provedení. Současně vystrkovali i melodické růžky, prokazovali cit pro vlídnější postupy a působili při tom hodně kontrastně. Na následném albu "This Bright And Beautiful World" byla cítit snaha to trochu učesat. A opět to nebylo špatné, jako by se ale trochu ohladila ta vyhrocenost a skupina si častěji odnášela i nálepku metalcore. Ale k tomu klasickému má naštěstí daleko. V jejich hudbě nenajdete podbízivost ani banální melodie útočící na první efekt.
Nyní tu ale máme EP "Stereo Grief" a to ukazuje skupinu v pozici, ve které jí to sakra sluší. Pět kratších skladeb předvádí symbiózu brutality a emocí. Při rozjezdu jsou GREYHAVEN jako urvaní ze řetězu, štěkají a řinčí, je to vyhrocené až na hranici křeče, ale skupina pak dokáže s ladnou samozřejmostí přejít i do melodických pasáží. Jako by naházeli do hrnce vše ze své minulosti, dusili a zahušťovali, až zbylo jen to hlavní a nejsilnější. Dokonalý vývar z jejich předchozích počinů.
GREYHAVEN šli do ještě větších kontrastů, než ve své předchozí tvorbě. V divoce ostrých pasážích se řve jako o život, Brent Mills svůj vokál šponuje do hrubě vřeštivé polohy, jeho křik přímo bolí. I díky tomu se skupina místy dostává až na hranici screamo, tak moc vypjaté to je. Na druhou stranu tu máme melodické party, které Brent zvládá se suverenitou a z jeho uvolněného projevu až mrazí. A i když je nástup do EP ve znamení zmíněné neurvalosti a surových rifů, největší a nejsilnější stránkou nahrávky je nakonec melodická složka, která postupujícím časem nabere na dominanci. Žádné veselé refrény se ale nekonají, dostáváme promyšleně stavěné melodie a parádně harmonické vokální linky.
GREYHAVEN se vyšponovali k bravurnímu výkonu, který opepřili i výbornou produkcí. Je to zvukově hodně ostré, přitom žádná přehnaná přebuzenost a hlavně jsou jejich perfektní instrumentální kreace vždy nádherně čitelné. Můžeme si tak užívat ty proměnlivé a bohaté skladby, které plynou samozřejmě i ve chvílích, kdy je to zdánlivě zašmodrchané a technicky vyhrocené. Vždy to má ale svou logiku a kontrast mezi divokou nespoutaností a melodickou prosvětleností je v dokonalé rovnováze. Jde o moderně znějící nářez, současně to chvílemi připomíná zjevení, které vypadlo z časové bubliny a přineslo reinkarnaci mistrů THE FALL OF TROY z dob jejich největší invence. Na mysli mám samozřejmě album "Doppelgänger".
GREYHAVEN se tímto počinem definitivně zařadili po bok kalifornských HAIL THE SUN na špičku dané větve progresivního post hardcore. Už se těším na příští plnohodnotné album.
Mistři post hardcore brutality a emocí zase udeřili. Jen EP, ale napěchované až po okraj. Místy vyhrocené až na hranici screamo, ale zcela samozřejmě přecházející i do melodických pasáží. Jako by ožil odkaz toho nejlepšího od THE FALL OF TROY, ale koncentrovaný a dotažený do jiskrně průbojné produkce.
Mistři post hardcore brutality a emocí zase udeřili. Jen EP, ale napěchované až po okraj. Místy vyhrocené až na hranici screamo, ale zcela samozřejmě přecházející i do melodických pasáží. Jako by ožil odkaz toho nejlepšího od THE FALL OF TROY.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.