Letos jsem viděl už dva koncerty, které mě vcucly, rozžvýkaly a vyplivly s dlouhotrvajícím úsměvem. To vše doprovázel neodbytný pocit, že jsem právě viděl a spoluprožil něco naprosto unikátního. Tím prvním byl návrat BOTCH v Praze a tím druhým jsou DEAF CLUB v Brně. Chápu, že to bude znít jako ze zdejší bible, nazvané „zásady správného UG psaní”, ale nelze nezmínit otřepané „může litovat každý, kdo zůstal doma”. Kombo DEAF CLUB a FUCK MONEY postavilo turné kolem jejich pozvánky na Roadburn festival a teď jsem si skálopevně jist, že každá zastávka bude stát za to. O to víc zamrzí, že v Kabinetu jsou odhadem jen čtyři desítky figur.

Večer otevírají SKIPLIFE. Ne tak dlouho fungující west coast powerviolence komando je sestavené z veteránů scény a láska ke klasikům stylu tu tepe v každém rytmu a riffu. Za ty tři nebo čtyři roky co se pohybují na scéně dokázali natropit dostatečně velký rozruch a to nejen koncerty, ale i nahrávkami a kolaboracemi. Vedle splitka s GRIDE je na stole sedmipalec s japonskými FUCK ON THE BEACH. No řekněte, kdo to má? Ten večer však zůstává pro SKIPLIFE lehce zakletý díky zvuku, který je až příliš krotký a nemá potřebný tlak. Vše ostatní je ale na jedničku a já to dál nebudu rozebírat, protože dneska tady výjimečně nejsem na nich a oni mi to jistě odpustí. 

Noisepunkové kvarteto z Austinu, pojmenované nesmlouvavě FUCK MONEY, jsem se před koncertem snažil prostřednictvím bandcampu pozřít hned několikrát, ale nikdy mi to příliš nechutnalo. Možná je to ale tím, že jsem si jejich hudbu nikdy nepustil v tom správném rozpoložení. Živě to totiž byla nehorázná jízda. Jejich hudba je založená na basových linkách, které jsou potažené tím nejchlupatějším fuzz efektem, velmi specifické rytmice a kytaristovi, který funguje jako živá chobotnice. Nohama tančí balet na podlaze tvořené efektovými krabičkami, jednou rukou obsluhuje kytaru a druhou ovladače na stole, kde se nachází široký arzenál pro samply a noisové stěny. Vedle instrumentální složky je tu ještě zpěvák TaSzlin Muerte, charismatický a poněkud výstřední chlápek se čtyřiadvacetikarátovým úsměvem. A samozřejmě nikdo z nich není na scéně žádným novicem. TaSzlin funguje například v industriálně punkovém projektu BLXPLTN a instrumentální trojice zase v noiserockové kapele FUTURE DEATH.

FUCK MONEY jsou explozivní spojení acid punku, řádně nabroušeného noiserocku a experimentální hudby. Nikdy se ale neutápí v nějaké samoúčelné nečitelnosti. Jejich hudba má nakažlivé tempo, sympatickou míru zrnitosti a v rámci repetic i celkem hitové ambice. Přičtěte živé charisma a máte kapelu, u které nechcete, aby jejich koncert skončil.

Byl jsem ve velkém pokušení při popisu koncertu FUCK MONEY použít slovo intenzivní, ale v porovnáním s tím, co předvedli DEAF CLUB, by to nebylo adekvátní. Superkapela je termín, který se možná často nadužívá, ale tady své oprávnění má. Pojďme si vyjmenovat jen pár současných nebo minulých kapel členů DEAF CLUB: THE LOCUST, DEAD CROSS, RETOX, ACxDC, RUN WITH THE HUNTED, PLANET B a tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Po krátké zvukovce Justin Pearson vyráží ke dveřím sálu, ve kterém se v Klubu Múz hraje, a nelítostně řve text z první skladby „But Does It Fart?“ na lidi, kteří ještě nejsou v sále. Tento spektakulární úvod naruší jen jedna drobnost. Problémy s kytarou, které hned na úvod znamenají přerušení koncertu. Mění se kytarová hlava a za pět minut se na to jde se stejnou mírou intenzity. Nebo ne. S mnohem větší. DEAF CLUB jsou nespoutaným živlem. Vybavují se mi vzpomínky na první koncert THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Oproti po strop zaplněnému Rock Café je tu jen hrstka lidí, ale je to stejně intenzivní ničivá exploze neposedné hudby a energie. Jen s tím rozdílem že mikrofon netřímá v pazouře šelma medvědovitá, nýbrž kočkovitá. Pearson ze všeho nejvíc připomíná hbitého jaguára, který vám jde po krku.

Je to absolutní katarze, při které se mi fakt nechce věřit, že tomu bláznovi s mikrofonem táhne na padesátku. On nestárne. Poprvé jsem ho viděl v roce 2011 a od té doby se nezměnil. Osoba, která vdechla charakter THE LOCUST nebo RETOX, obrátila Kabinet Múz naruby. Lehá si přitom v dramatických pózách na odposlechy, ohýbá končetiny do nepravděpodobných úhlů a chytá svoje flusance, aby si s nimi nageloval kštici, skáče po kopáku a věší se za konstrukci držící světelný park klubu. Songy jsou zarovnané do několika bloků, ve kterých jsou spolu svázané pětice tracků, které jdou napříč celou diskografií. Od „Contemporary Sickness“ až po „Bad Songs Forever”. Jakmile je konec setu, tak to skoro vypadá, že pro Justina párty právě začala a zuřivě tančí v rytmu reprodukované hudby. Nehorázně dobrý koncert pro pár lidí. Vedle té hysterické bóry tu je ale i velmi civilní poděkování těm co přišli a příjemný nadhled. Uteklo to strašně rychle a já stojím ve vyprázdňujícím se klubu a stále mě v hlavě hlodá myšlenka. Co to kurva bylo? A nejsem si jist, jediné co vím, že to chci zažít znovu.