Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Thrashmetalová mapa světa v roce 1989 měla dva jasné středobody. Spojené státy americké s nejvýznamnější podmnožinou v sanfranciské Bay Area a Západní Německo, kam se tehdy jistě chtěla propadnout většina domácí omladiny, přísahající na zrod tohoto stále inspirujícího hudebního stylu. Ničivý kov si však pochopitelně hledal cestičky i všude jinde, jak už je to jen z podstaty věci jasné (vzpomeňme český ARAKAIN), a jednou z adres, na které překvapivě vykvetl, bylo i kanadské hlavní město Ottawa.
Zde už nějaký čas pod vedením multiinstrumentalisty Jeffa Waterse fungovala kapela se jménem ANNIHILATOR, která v onom roce vydala debut, v mnoha směrech přepisující do té doby zavedené pořádky. A nejen, že se „Alice In Hell“ (svádějící na první pohled svým názvem k úvahám o volnou parafrázi slavné klasiky „Alenka v říši divů“) stalo s více než 250.000 prodanými kusy do té doby nejprodávanějším debutem vydávajících Roadrunner Records, ono především ukázalo, že není limitů v tom, jak stále se ještě rodící styl pojmout a zahrát. Asi jako kdyby si takový thrasher s poctivým hárem pohodil hlavou a zjistil, že ty vlasy nemusí mít pořád jen strnule neučesané, volně padající, jak jim kořínky narostly, ale že se dají také přičísnout.
Album bylo skutečným zjevením, protože šlo zkrátka na thrashovou věc poněkud z jiného směru. Hravě, zdravě daleko techničtěji, než jen prostým drhnutím riffů, a se zabijáckým instinktem po tom, jak neznít tuctově. Zásadním způsobem k tomu dopomohl mnohovýrazový zpěvák Randy Rampage a krom skladatelského vkladu již zmiňovaného Jeffa Waterse také podobný příspěvek bývalého zpěváka Johna Batese (který mimochodem s kapelou v tomto směru spolupracoval ještě poměrně delší čas, pročež se nabízí otázka, zda pozdější úpadek kvality produkce ANNIHILATOR nesouvisí třeba i s jeho definitivní nepřítomností). Všechno to dohromady fungovalo naprosto skvěle a výsledných necelých čtyřicet minut hudby je tím pádem skutečným milníkem thrashmetalových dějin.
Ostatně to velmi vyzývavě naznačuje už neslýchaně procítěný instrumentální úvod „Crystal Ann“ a hned po něm skorotitulní věc „Alison Hell“, pojednávající nakonec o údajně skutečném příběhu psychicky narušené dívky, rovněž si v ničem nezadávající s tím, co do té doby bylo v thrash metalu slyšeno. Těch změn nálad, temp, vychytávek... . A nic z toho navíc neovlivnilo, že skladba zůstala kompletně krásně čitelnou a totálně hitovou, ba naopak. Není proto divu, že klip k ní na tehdejší MTV (v příslušných časech pochopitelně) koloval ostošest, a kdo chtěl držet prst na tepu thrashmetalové doby, musel zkrátka ANNIHILATOR znát a obdivovat.
Podobných es pak měla kapela v rukávu ještě dalších osm. Mezi jinými třeba uhrančivou „W. T. Y. D.“, v níž došlo také k definitivnímu rozbalení typického annihilatorovského riffostroje (aniž by to ovšem bránilo dalším nádherným zvratům a odbočkám), podobně kousavou „Wicked Mystic“, kde už to bylo zase o další kus přímočařejší, nicméně stále nesmírně barevné, a na závěr monument „Human Insecticide“, svištící a syčící přesně jako razantně účinný souběžně rozprašovaný jedovatý aerosol. Vážně, podobně nabušené a novátorské album abyste v onom posledním roce deváté dekády osmdesátých let pohledali.
Věčná škoda, že tuhle formu si ANNHILATOR následně udrželi už jen nějaký čas (dejme tomu tak do poloviny devadesátek), a že když se do jejich řad (a na svoji druhou studiovou nahrávku) v roce 1999 ve zjevném úmyslu navázat na slávu „Alice In Hell“ vrátil na albu „Criteria For A Black Widow“ zpěvák Randy Rampage, už to v žádném případě nebylo ono.
1. Crystal Ann
2. Alison Hell
[video] 3. W.T.Y.D.
4. Wicked Mystic
5. Burns like a Buzzsaw Blade
6. Word Salad
7. Schizos (Are Never Alone) Parts I & II
8. Ligeia
9. Human Insecticide
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.