Na poměry BLACK TUSK nezvykle dlouhá tvůrčí pauza v délce necelých 6 let přinesla v případě této americké bandy pozitivní výsledky. Tedy ne, že by to naposled nestálo za nic, ale tak nějak jsem z „T.C.B.T.“ nebyl úplně nadšený, jako z jeho předchůdců. Jakoby se ten nekomplikovaně fungující stroj zasekl a tam, kde v minulosti skupina nakopávala zadnice, teď jen jak kdyby nesměle plácala po zadku. Energie v tom byla pořád slušná, ale bylo znát, že něco se bude muset změnit, aby tvůrčí model kapely obhájil svoji další existenci.

Máme tady rok 2024 a dá se říct, že se to povedlo. No a přitom se toho od minula zas tolik nezměnilo. BLACK TUSK dále hrnou ten svůj obhroublý a neurvalý metalový kolovrátek a nijak se neobtěžují s rozhlížením se mimo svá žánrová teritoria. Jenomže rozdíl je ten, že z nového alba „The Way Forward“ je opět cítit velmi svěží závan energie a silný vnitřní náboj, kterými nás Američané dokázali uhranout hlavně na svých raných albech.

Základem je i nadále nekompromisní metalový válec, jež by se asi nejlépe dal charakterizovat jako rychlejší forma sludge metalu. Riffující mašina pumpuje další a další hoblovací palivo do soukolí jednotlivých skladeb, přičemž zejména v úvodu je ta kadence v dobrém slova smyslu až k nevydržení. Co však jednotlivé skladby ponejvíce akceleruje do obrátek je již obligátní střídání dvou vokálů. Vy se cítíte jako při policejní výslechu, ale model hodný a ostrý policajt zde nehledejte. Tady jsou totiž ostří oba a jeden na vás řve hlouběji posazením hlasem, zatímco ten druhý vám trhá sluchovody křikem ve vyšších polohách.

Funguje to perfektně a zejména v momentech, kdy skladby nabírají na obrátkách je vhodně zvolený duet doslova generátorem energie. V pořadí třetí položka na alba „Harness (The Alchemist)“ se sice rozjíždí pozvolna a trochu nabourává nezastavitelný marš úvodních dvou skladeb, ale jakmile se naše ústřední dvojice opře do svých hlasivek, vše se nakopne do takových obrátek, že udržet tělo v klidové poloze je dost problém.

Podobný model pak volí i většina zde zastoupených skladeb. V klipové „Dance On Your Grave“ se nastolené tempo jakoby ještě zintenzivnilo, čehož výsledkem je pořádně zdivočelý rock'n'roll. Prakticky esence toho, co se BLACK TUSK snaží produkovat už od počátků své existence. Snad jisté uvolnění nahromaděného napětí přinese „předfinále“ alba tvořené skladbami „Lift Yourself“, která nabídne na vysokoobrátkové poměry nahrávky spíše střední tempo a následující „Ocean of Obsidian“, jež je především intermezzem před vyvrcholením celé kolekce.

A to přichází prostřednictvím písně „Flee From Dawn“, která vlastně shrne všechno předchozí dění do hezky koncentrované a patřičně intenzivní kapitoly. Závěrečná titulní skladba možná v tomto směru už působí trochu nadbytečně, leč ani tuto v řádném případě nelze nazvat vycpávkovou. Vždycky moc rád přiznám, že jsem se mýlil anebo že už jsem příliš nevěřil v kvalitativní vzedmutí té či oné kapely a v tomto případě tak činím obzvláště rád. BLACK TUSK totiž přišli s velmi slušnou nahrávkou, která navazuje na to nejlepší z jejich neotesané tvorby.