Když jste fanoušci žánru kaiju, filmů s japonskými monstry, máte to jinak. Na Godzillu a další obry do kina nejdete jako na blockbuster, který vás ohromí efekty, promyšleným příběhem a filmovými hvězdami. Naopak, chcete vidět co největší šílenost! Jdete přece na kaiju – do světa, který nemá pravidla, kde je možná jakákoli blbost a scénář je jen spojnicí mezi nekonečnými bitkami monster. V kaiju neplatí logika, ani ji nikdo nehledá. Protagonisté od titánů přes herce až po štáb se chovají jako malé děti a dělají, co je napadne, aniž by řešili, jestli to nebude vypadat hloupě. Bude – a na to se právě těšíte!

Když jste fanoušci true japonského kaiju, viděli jste toho hodně. Třeba 28 filmů s Godzillou, které mají takřka stejný děj a v každém díle jde především o to, jaká nová příšera se porve s Godzillou a které japonské město to odnese. Neřešíte logické nedostatky v ději nebo, nedej bože, časovou návaznost. Že ten stejný Godzilla (je to skutečně kluk) má v jednom filmu 50 metrů na výšku a o pár dílů později dvakrát tolik? Co na tom – Tokyo, které příšera pustoší, taky postupně roste do výšky a Godzilla v něm musí být pořádně vidět. Že město v minulém díle monstra rozmlátila na prach a teď je zase jako nové? Neřešte, jste přece v kaiju a tam je to jedno! A že Godzilla minule zemřel a teď je znovu naživu? No tak se prostě vyléčil v nějakém jaderném úložišti nebo přiletěl z vesmíru, protože jeho buňky prošly černou dírou a tam nabobtnaly.

Důležitější je pořádná dávka nestvůr. Godzilla atomový, Godzilla vesmírný nebo Godzilla plechový, kterého stvořil šílený vědec. Jeho kámoška, obří můra Mothra, která někdy s roztaženými křídly rozhazuje sítě, jindy v podobě larvy plive svinstvo a s lidmi za ni jako „hologram“ komunikují dvě víly. Proti nim největší záporák, tříhlavý drak King Ghidorah, ostnatý Anguirus, monstra vzešlá z vesmírných bakterií nebo pochybná příšera s plyšovýma psíma ušima, která má působit hrozivě. Další monstrum vyrůstá z uhelného prachu a vypadá, jako byste na sebe naházeli hromadu igelitů a nahoru nakřivo přilepili červená oka. K mání je i Biollante, které vzniklo zkřížením Godzilly a růže (!), takže když se nasere, vykvete mu na hlavě květ jako ze Šípkové Růženky. A tak dále a tak dále. Hlavních godzillích monster v japonských klasikách najdete zhruba třicet a když spočítáte celou kaiju civilizaci, bude počet potvor končit na trojciferném čísle. Po takovém výčtu asi nepřekvapí, že zlí mimozemšťané, kteří vrhají monstra proti Zemi, sídlí na planetě mezi Marsem a Jupiterem, která samozřejmě vůbec neexistuje. Planeta sem, planeta tam, hlavně že cvakají zuby!

Ale zpět ke Godzille. Jako kaiju fanatici nesmíte řešit, že v japonské sérii vypadá monstrum v dvacátém osmém díle z roku 2004 jen o něco málo lépe než v prvním filmu vypuštěném léta páně 1954. Čili jako chlápek v gumovém obleku, který se potácí papírovou krajinou, řeže do papundeklových mrakodrapů nebo do konkurenční potvory a celé to vyznívá neuvěřitelně směšně. Lidé jsou ve filmu jen doplňková stafáž, která má vysvětlit, že jde tentokrát třeba o ekologické téma, protože bestii stvořily chemické výpary, příště je ještěrka alegorií jaderné bomby a potřetí jde třeba o kritiku lidské hamižnosti. K takovému sdělení hercům stačí pár vět, občasná love story s pozadím bojujících monster, no a herecké výkony, jak už asi tušíte, se příliš neřeší. Tohle je kaiju, tohle jste chtěli a tohle přesně dostanete!

Musím ale zároveň dodat, že jsem si vždycky říkal, jak by godzillí téma muselo být super, kdyby ho jednou natočila pořádná produkce, s dobrými triky a zvukovou kvalitou třetího tisíciletí. Zhruba od přelomu milénia se skutečně začaly objevovat první vlaštovky, i když dopadaly všelijak. Snad první byl blockbuster Rolanda Emmericha, který se podle očekávání nepodařil – hollywoodský jezdec na jistotu každé téma spolehlivě připraví o duši a vykastroval i svoji verzi Godzilly. Úplně jiné kafe bylo Monstrum, masivní demolice spíše jen inspirovaná Japonskem, ale originální, temná a hypnotická. Dobře dopadl i Pacific Rim – Útok na Zemi, který si kaiju vzal přímo do štítu, ale jel po své linii a výsledek vůbec není špatný. No a konečně americká franšíza z posledních let představující různá dostupná monstra z japonských originálů – tříhlavého Ghidoraha, ptačího Rodana, božskou Mothru a pochopitelně samotného Elvise (tak Godzille říkají znalci :). Filmy solidně navázaly na klasiku, byly přiměřeně jednoduché, titáni šli vizuálně o tisíc procent nahoru a zvukově je to taky úplně jiný vesmír. Vláda saurů se rozšířila na celou planetu, neničí se už jenom Japonsko, protože americká produkce je globální a Godzilla nebo King Ghidorah vypouští atomový průvan přesně tak, jak jsme na to zvyklí z dřívějška. Prostě dobrý. Jenže pak přišel prubířský kámen – na dveře u Godzilly zaklepal King Kong!!!

Možná si řeknete – o jednu příšeru víc, co v tom může být za problém? Jenže pozor! Biják s těmihle dvěma sympaťáky má totiž kultovní předobraz – hned třetí film z japonské godzillí série a patrně nejslavnější ze všech! Hlavně pro svou nepovedenost – King Kong z roku 1962 působí ještě směšněji než je v kaiju zvykem, herci nesedí kostým, takže má hrudník někde v oblasti rozkroku, obě monstra při bitkách působí jako nádražní ochmelkové po litru rumu a když mají ukázat nadpozemskou sílu, kopou proti sobě papírové šutráky, které se odrážejí od země jako pingpongové míčky. A abych nezapomněl, kultovní je samozřejmě i scéna s chobotnicí, která vypadá jako vejce v aspiku po dvou dnech na sluníčku, což jí ale nebrání terorizovat domorodce z Kongova ostrova. No a tenhle paskvil/skvost/odstrašující příklad/kult (vyberte si dle vlastní chuti) teď měli znovu natočit Američané – vážně míněný a se špičkovou grafikou. Jak tohle mohlo dopadnout?

První díl za mě ok. Kong se řeže slušně, Elvis samozřejmě taky, scénáristi přidali i mecha-saura, k tomu Zemi pod Zemí, fanoušek blockbusteru by měl být spokojen. Jenže pro spoustu lidí to už toho bylo trochu moc. Dějová linka se ještě smrskla, fackovaček zase přibylo, chapadla a klepeta se míhala jako šílená a běžní návštěvníci kina se začali v tom chaosu barev, logických lapsů, kožních plátů a jaderných záblesků ztrácet. Návštěvníci zvyklí na „normální“ scífka se drbali na hlavě a dumali, jestli se jim režisér tímhle bordelem směje do obličeje, jestli to celé bohapustě odflákl, nebo jestli měl příliš velké ambice a projekt se mu rozsypal pod rukama. Jenže v sále bylo i pár jiných duší – oněch kaiju fanatiků, kteří byli ještě spokojenější než minule a začali si připouštět, že by se jejich vlhký sen, true japonská rubanice s americkým rozpočtem, mohl přeci jen vyplnit. A letos se dočkali!!

Druhý Kong versus Godzilla je totiž mnohem extrémnější! Ale mnohem!! Jestli vám první opičí/ještěří dobrodružství nechutnalo, tohle ani nezkoušejte. Jestli jste ale fanoušci kaiju nebo chcete mít zážitek, jaký v kině nastane jednou za dekádu, pak je správný čas! Když mě můj kámoš, velký godzillí znalec, lákal do kina s tím, že tentokrát je to řezačka od začátku do konce a možná se objeví něco jako King Kongův syn, začal jsem se tetelit představou, že to skutečně bude Japonsko převedené do 21. století. A taky že je – hned ze začátku jakési monstrum (jméno nevím) rozdupe italský Řím a vzápětí na něj vlítne Godzilla a zruší ho spolu se zbytkem Věčného města. Vlastně ne – zůstane stát Koloseum, kde si Godzilla ustele, stočí se do klubíčka a usne jako roztomilé koťátko z kalendáře. No přátelé, jestli to začíná takhle, bude tenhle díl naprostá bomba!

Přesný průběh děje vám nepopíšu – za prvé nechci spoilerovat, za druhé si ho nepamatuju a za třetí jsem ho ani úplně nepochopil. Je tu jakási dívka, která už v minulém díle uměla mluvit s King Kongem a tentokrát ještě rozšíří repertoár na hologram, jaký v minulosti používala Mothra. Je tu pár herců, kteří cestují po světě i pod světem sem tam, aby zjistili, proč se Godzilla vzteká. Hlavní seladon je navíc „zubař“, takže když King Kong vyleze na zemský povrch a ukazuje si do pusy (!) na bolavý tesák, seladon nastartuje vrtulník/raketu a pomocí jeřábu provede zákrok. Je toho ale ještě mnohem víc. Naprosto nečekaný hlavní záporák, který má v ději i roli jakéhosi kaiju diktátora, víc vám ale neprozradím, ať nepřijdete o překvapení. A je tu i onen King Kongův „syn“, který není syn, nýbrž ... opět mlčím. Je tu také hodná Mothra, která se v americké franšíze vizuálně opravdu povedla, a řada starých či nových zlých monster, která jsou tu proto, aby je Kong buď ve vteřině roztrhl vejpůl, nebo aby mu naopak pořádně zatopila. Aby to náš sympoš všechno zvládl, musí mu pomoct Godzilla, který rejdí po světě, vysává atomový elektrárny a sbírá sílu. Když mu cestou na Severní pól, kde se skrývá obzvlášť výživná jaderná pochoutka, stojí v cestě vodní příšera Tiamat, zvalchuje ji takovým způsobem, že vypadá podobně jako jistý Johan Edlund při vystoupení na festivalu Brutal Assault (v kterém roce? Tady máme z hlediska objektivity přísné standardy, ale to odladíme – pozn. korektora). A s každou další minutou se začíná víc a víc bitkařit až do absolutního extrému, kdy už vůbec nechápete, co se na plátně děje, kdo koho zrovna masí a které velkoměsto bylo rozdupáno na prach. Naštěstí občas filmaři nastraží nějakou indicii – hele, socha Krista, tak to, co právě zaniklo, bylo asi Rio de Janeiro!

Nikdy nezapomenu na okamžiky, když jsme s oním kaiju kámošem seděli v kině a nadšeně hltali další a další odkazy na klasické Japonsko. V jednu chvíli mu šeptám: „Ty vole, ještě by tam mohla bejt Mothra.“ A o pět vteřin později se objevila! On se nakloní ke mně a ptá se: „Hele, pochopils, jak to mysleli s tou Kongovou rodinou?“ „Nevim, ale na to ser!“ říkám mu. „Pravda“, odvětí a rozzáří se mu úsměv s pohledem na Konga, který dostane na pracku železnou rukavicí, jakou mívali bouchači ze starých počítačových her! Jo, to je ono! Splnil se nám prostě sen – kaiju se přelilo do třetího tisíciletí, přesně tak, jak jsme si to přáli při sledování starých originálů. Co si o filmu myslelo těch pět dalších lidí, kteří seděli v sále, se neodvažuji hádat, velké nadšení ale nepředpokládám. Já jsem si ovšem nikdy předtím v kině tolikrát s kolegou neplácnul „high five“ s ďábelskou radostí, že skutečně vidíme, co vidíme!

Je evidentní, že pro spoustu lidí bude Godzilla x Kong: Nové impérium těžko skousnutelný bordel, který nemá hlavu ani patu a jenom se to tam rube, rube a rube. Stejně jako třeba pro většinu posluchačů hudby je podobný bordel deska Panzer Division Marduk, která taky celou dobu sype, sype a sype. Výjimečný okamžik v čase, který zazáří, šokuje a přes hromadu epigonů už se nikdy neopakuje. Tahle Godzilla je prostě unikát. Hluboký underground s blockbusterovým rozpočtem – jako by MORTICIAN nebo CRYPTOPSY dostali na desku peníze, za které natáčejí PINK FLOYD. Že na takovouhle verzi Godzilly filmoví magnáti kývli a otevřeli kasičku, je až nepochopitelné. Zřejmě se ale zariskovat vyplatilo, protože titáni mají po světě úspěch a vydělávají jako diví.

Možná se v godzillí franšíze rozjedou orgie dalších extrémů, objeví se filmy se Smogovým monstrem, Biollantem s růží na ksichtě nebo co já vím, mutanty z vesmírné mlhoviny, kteří vysílají na Zemi jaderné krevety. Možností je nekonečně. Ale mně už se v souvislosti s kaiju nikdy, NIKDY, nestane to, co tentokrát – že budu sedět pod plátnem s hubou dokořán a nebudu věřit tomu, co vidím! Takový okamžik přichází jednou za život!!!