PSYCHONAUT - Unfold the God Man (2020)

Po dvou EP se PSYCHONAUT rozhodli hned svůj debut pojmout jako koncepční dílo. "Unfold the God Man" se tak textově pouští do filozofických témat ne menších než smysl života, zkorumpovanost současného světa, ochota podléhat vůdcům, vize vzestupu na novou úroveň vědomí a podobně. A co k takovým tématům nejlépe pasuje je celkem jasné. PSYCHONAUT tak sáhli kromě metalového základu i k psychedelii a se značnou ladností se alespoň občasně vrátili až kamsi do 70. let minulého století. Ale přesto se jejich hudba nepropadla do retro škatulky, namíchali totiž onu psychedelii do moderně znějících postmetalových stylů a bez omezení své skladby prohnali přes postblackové pustiny až kamsi ke krajanům AMENRA na jedné straně a k lehkých postrockovým melancholiím na straně druhé. A mezi tím se objevují i specifické progresivní kreace občasně naznačující inspirace od Američanů TOOL. Spolu s kontrastními vokálními polohami tak skupina servíruje drsné rezonance i uvolněnou, a připusťme místy roztahaně vleklou, zvukomalbu. Každopádně je "Unfold the God Man" ukázkou moderně pojaté a pestré postmetalové produkce.

L'ITCH - Urges (2020)

Jediné album belgických L'ITCH zřetelně bojuje mezi dvěma vlivy. Jednou je dramatická a obhroublá okázalost a druhou přístupná melodika. Dílo, kterému se nedostalo moc propagace a zůstalo zapadlé v hlubinách undergroundu, je zvláštním artefaktem rockové klasiky uchopené neortodoxním tvůrcem, který své inspirace v punku, hardrocku, metalu i hardcore deformuje do skladeb nepostrádajících jednoduchý drive, ale současně se snažící vměstnat do své hudby i něco neotřelých prvků a kombinací. A tak zde bojuje nekompromisní hrubost s poprockovou melodikou a Sander Rom prezentuje svou zajímavou barvu hlasu a specifické vokální podání, které nakonec využil i u HIPPOTRAKTOR a doplnil tak de Graefovy již tak bohaté vokály o další rozměr. L'ITCH už zřejmě žádná budoucnost nečeká, což je pochopitelné, ale z jistého pohledu je to možná i škoda. Bylo by totiž zajímavé sledovat, kam by se tato svérázná hudba mohla vyvíjet.

POTHAMUS - Raya (2020)

Oproti debutovému EP "I", které se neslo v trochu melancholické formě doom rock/metalu, se POTHAMUS na své první a prozatím jediné velké desce ponořili do mnohem temnější hlubiny a svůj doom metal posunuli až na hranici mezi sludge a drone formu. K táhlému a hrubě rezonujícímu podkladu zde občas přibyl i vliv varhanních tónů a samplů, které pomalé tempo ještě víc natahují do ponuré rozvláčnosti. Skladby se vlečou jako zasychající smola a album díky tomu získává nepřístupný nádech. Je to prostě hodně underground, specifický a odpoutaný od trendů, halící se do mlhy. A jedinou vlídnější tvář album nastavuje v klidnějších postrockových pasážích. Smutnou pravdou je, že album se i díky tomu utopilo ve značné monotónnosti. Přitom je to do jisté míry klenot, jen příliš ušněrovaný a přidušený stylovou okázalostí, nepřipouštějící jakýkoli náznak přívětivé tváře a posluchačsky vstřícnějších aranží. Na to se zde nehraje. Skupina tak s albem velkou díru do světa neudělala. A to i přes fakt, že některé recenze byly hodně pochvalné. Ale Chiaran Verheyden díky své produkční práci zde i jinde nabral dost zkušeností, což se pro HIPPOTRAKTOR jistě hodí.

HIPPOTRAKTOR - Meridian (2021)

Po testovacím instrumentálním EP to na první desce HIPPOTRAKTOR rozbalili opravdu naplno. A přestože jsou neoddiskutovatelné již několikrát zmíněné vlivy de Graefových PSYCHONAUT, výsledné pojetí i náladová poloha je výrazně odlišná. Psychedelii totiž vystřídal důraz a místy až djentová nabuzenost. Skladby se hrnou na posluchače s výrazným tlakem a když si skupina začne hrát s melodiemi, je to v poněkud temnější a nervózní poloze. Rozvíjí se tu mnohem komplikovanější a bohatší rytmy často se točící v hypnotických spirálách, které připomenou Američany TOOL. Ano, opět tak narážíme na skutečnost, že se zde kříží realita s PSYCHONAUT. Jsou to prostě dva paralelní světy bojující spolu o jeden hudební vesmír. Kytarová práce hrne jak silové riffy, tak hezky odlehčené progresivní linky. Bohatost podpořily i zpěvy, které Stefan de Graef pojímá opravdu zodpovědně, různorodě a s vokálním přispěním druhého kytaristy Sander Roma to je ve výsledku pestrá paleta výrazů.

Nosným prvkem skladeb je silový a hrubý post metal. Na druhou stranu, když dojde na klidnější pasáže, objeví se podobná ladnost, kterou jsem u PSYCHONAUT přirovnal k THE OCEAN. No prostě to tam je, ty nuance vzletných a monumentálních aranží, které se snaží rozmáchnout do širokého prostoru a navodit dojem uměleckého záměru. Třeba jemné poloakustické pasáže v "Sons of Amesha" nebo hravé momenty v závěrečné "A Final Animation" to nepokrytě deklarují. A nakonec se to vlastně hodně povedlo, protože album sklidilo slušný ohlas a HIPPOTRAKTOR se dostali do povědomí minimálně v obci fanoušků progresivního post metalu.