Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Belgie a slušný metal je spojení, které je možno použít bez uzardění s vědomím, že snad každý fanoušek daného stylu nějakou tu dobrou belgickou partu zná. Ať už zmíníme kapely jdoucí z drsných oblastí black metalu či hardcore jako třeba AMENRA nebo OATHBREAKER, ze sludge/doom kulis vystupující POTHAMUS, chrliče svérázných alb DÉHÀ, retro stoner rockové GNOME, instrumentálně postrockové WANHEDA či neotřelé AMOUR, vždy to bude minimálně zajímavé. A to jsem vyjmenoval jen částečku belgické scény.
Je tady například ještě parta s trochu zvláštním jménem HIPPOTRAKTOR a dalších několik skupin s ní personálně propojených. A na tento svět se pojďme trochu podívat. Stojí to za to.
Samotní HIPPOTRAKTOR vystoupili na povrch belgického undergroundu v roce 2018 prostřednictvím debutového EP "P'eau". A hned sklidili dobré ohlasy. Ale tahle grupa se nevylíhla ze vzduchoprázdna, naopak vyrostla z bohaté belgické scény, která se zdá být personálně propojená. Z pětičlenné sestavy tak není nikdo, kdo by za sebou neměl i nějaké další působiště. Skupina se rekrutovala ze zkušených hudebníků a stylově se prvotně projevila jako instrumentální prog djentová kytarovka. Zakládající člen Chiaran Verheyden je ale současně dá se říct dvorní producent postmetalových PSYCHONAUT. Sáhl tedy do jejich řad a rekrutoval kytaristu a zpěváka Stefana de Graefa. Jelikož kytaru obsadil sám, de Graef se u HIPPOTRAKTOR mohl plně soustředit jen na vokály. Ale mrkněme na zmíněné PSYCHONAUT. Ti působí na belgické scéně od roku 2013. Od té doby zvládli vydat několik EP a dvě velké desky. O té poslední "Violate Consensus Reality" (2022) jsem se zmínil v článku ALBOVÁ NADÍLKA - #08/22. Ale už debut "Unfold The God Man" byl povedeným kouskem.
PSYCHONAUT - Unfold the God Man (2020)Po dvou EP se PSYCHONAUT rozhodli hned svůj debut pojmout jako koncepční dílo. "Unfold the God Man" se tak textově pouští do filozofických témat ne menších než smysl života, zkorumpovanost současného světa, ochota podléhat vůdcům, vize vzestupu na novou úroveň vědomí a podobně. A co k takovým tématům nejlépe pasuje je celkem jasné. PSYCHONAUT tak sáhli kromě metalového základu i k psychedelii a se značnou ladností se alespoň občasně vrátili až kamsi do 70. let minulého století. Ale přesto se jejich hudba nepropadla do retro škatulky, namíchali totiž onu psychedelii do moderně znějících postmetalových stylů a bez omezení své skladby prohnali přes postblackové pustiny až kamsi ke krajanům AMENRA na jedné straně a k lehkých postrockovým melancholiím na straně druhé. A mezi tím se objevují i specifické progresivní kreace občasně naznačující inspirace od Američanů TOOL. Spolu s kontrastními vokálními polohami tak skupina servíruje drsné rezonance i uvolněnou, a připusťme místy roztahaně vleklou, zvukomalbu. Každopádně je "Unfold the God Man" ukázkou moderně pojaté a pestré postmetalové produkce.
Na druhém albu jako by PSYCHONAUT ještě rozvinuli a částečně i uhladili aranže a tak se kromě vlivů z debutu dostavila i jistá monumentální pompa, díky které se v některých okamžicích objevily paralely se staršími THE OCEAN. A samozřejmě se prohloubily i progresivní ambice. Zde se patrně propojily vlivy s HIPPOTRAKTOR, neboť se dá celkem snadno najít hudební příbuznost s jejich debutem "Meridian", který vyšel již v roce 2021.
Kytarista a hlavním zaměřením producent Chiaran Verheyden je ale ještě členem skupiny L'ITCH, jejíž hlavou a v podstatě výhradním skladatelem je druhý kytarista a zpěvák HIPPOTRAKTOR Sander Rom. Tím to do sebe začíná hezky zapadat. Ale stylově se naopak dostáváme do zajímavých kontrastů. L'ITCH totiž brousí trochu jiné noty.
L'ITCH - Urges (2020)Jediné album belgických L'ITCH zřetelně bojuje mezi dvěma vlivy. Jednou je dramatická a obhroublá okázalost a druhou přístupná melodika. Dílo, kterému se nedostalo moc propagace a zůstalo zapadlé v hlubinách undergroundu, je zvláštním artefaktem rockové klasiky uchopené neortodoxním tvůrcem, který své inspirace v punku, hardrocku, metalu i hardcore deformuje do skladeb nepostrádajících jednoduchý drive, ale současně se snažící vměstnat do své hudby i něco neotřelých prvků a kombinací. A tak zde bojuje nekompromisní hrubost s poprockovou melodikou a Sander Rom prezentuje svou zajímavou barvu hlasu a specifické vokální podání, které nakonec využil i u HIPPOTRAKTOR a doplnil tak de Graefovy již tak bohaté vokály o další rozměr. L'ITCH už zřejmě žádná budoucnost nečeká, což je pochopitelné, ale z jistého pohledu je to možná i škoda. Bylo by totiž zajímavé sledovat, kam by se tato svérázná hudba mohla vyvíjet.
PS: Jen ještě zmíním, že Sander Rom má také vazby na PSYCHONAUT, jako host pomáhá na albech s vokálními chóry a zaskakoval i jako basách na nějakém jejich koncertě.
A ještě jednou pojďme k Chiaranu Verheydenovi, kromě PSYCHONAUT a L'ITCH má totiž spojitost ještě i s POTHAMUS, které jsem zmínil v úvodu. To je skupina plující zase trochu jinde. Je totiž mnohem zadumanější a album "Raya" může být pro mnohé posluchače celkem oříšek. Verheyden se na něm podílel produkcí a mixem. Navíc si zde zahostoval i zpěvák Stefan de Graef (objevil se na vinyl version skladby "Varos").
POTHAMUS - Raya (2020)Oproti debutovému EP "I", které se neslo v trochu melancholické formě doom rock/metalu, se POTHAMUS na své první a prozatím jediné velké desce ponořili do mnohem temnější hlubiny a svůj doom metal posunuli až na hranici mezi sludge a drone formu. K táhlému a hrubě rezonujícímu podkladu zde občas přibyl i vliv varhanních tónů a samplů, které pomalé tempo ještě víc natahují do ponuré rozvláčnosti. Skladby se vlečou jako zasychající smola a album díky tomu získává nepřístupný nádech. Je to prostě hodně underground, specifický a odpoutaný od trendů, halící se do mlhy. A jedinou vlídnější tvář album nastavuje v klidnějších postrockových pasážích. Smutnou pravdou je, že album se i díky tomu utopilo ve značné monotónnosti. Přitom je to do jisté míry klenot, jen příliš ušněrovaný a přidušený stylovou okázalostí, nepřipouštějící jakýkoli náznak přívětivé tváře a posluchačsky vstřícnějších aranží. Na to se zde nehraje. Skupina tak s albem velkou díru do světa neudělala. A to i přes fakt, že některé recenze byly hodně pochvalné. Ale Chiaran Verheyden díky své produkční práci zde i jinde nabral dost zkušeností, což se pro HIPPOTRAKTOR jistě hodí.
Zbývají ale ještě další dva členové HIPPOTRAKTOR, kteří přišli z trochu jiného hudebního světa. Basák Jakob Fiszer a bubeník Lander De Nyn totiž za sebou mají minulost v deathcore skupině BEFORE HE SHOT HER. Ta rozhodně není moc známá a nedá se ani považovat za příliš podstatnou. Její album "The Ascent" (2011) je možno chápat jako běžnou stylovou kulisu, za srážku deathmetalové klasiky s deathcore vlivy.
Když to shrneme, jsou to opravdu bohaté zkušenosti a hlavně sakra široký stylový rozsah, ve kterém se členové HIPPOTRAKTOR brodili a často stále brodí. Co tedy čekat, když se taková parta spojí a začne tvořit dohromady? Někoho by mohlo napadnout, že to bude šílený extravagantní koktejl, ale to se naštěstí nestalo. Stylově se totiž tak trochu navázalo na PSYCHONAUT, citlivě přidalo něco dalších vlivů a celé se to uhladilo do postmetalové logiky. Takové té klasičtěji pojaté, přesto nepostrádající pestrost a progresivní bohatost.
HIPPOTRAKTOR - Meridian (2021)Po testovacím instrumentálním EP to na první desce HIPPOTRAKTOR rozbalili opravdu naplno. A přestože jsou neoddiskutovatelné již několikrát zmíněné vlivy de Graefových PSYCHONAUT, výsledné pojetí i náladová poloha je výrazně odlišná. Psychedelii totiž vystřídal důraz a místy až djentová nabuzenost. Skladby se hrnou na posluchače s výrazným tlakem a když si skupina začne hrát s melodiemi, je to v poněkud temnější a nervózní poloze. Rozvíjí se tu mnohem komplikovanější a bohatší rytmy často se točící v hypnotických spirálách, které připomenou Američany TOOL. Ano, opět tak narážíme na skutečnost, že se zde kříží realita s PSYCHONAUT. Jsou to prostě dva paralelní světy bojující spolu o jeden hudební vesmír. Kytarová práce hrne jak silové riffy, tak hezky odlehčené progresivní linky. Bohatost podpořily i zpěvy, které Stefan de Graef pojímá opravdu zodpovědně, různorodě a s vokálním přispěním druhého kytaristy Sander Roma to je ve výsledku pestrá paleta výrazů.
Nosným prvkem skladeb je silový a hrubý post metal. Na druhou stranu, když dojde na klidnější pasáže, objeví se podobná ladnost, kterou jsem u PSYCHONAUT přirovnal k THE OCEAN. No prostě to tam je, ty nuance vzletných a monumentálních aranží, které se snaží rozmáchnout do širokého prostoru a navodit dojem uměleckého záměru. Třeba jemné poloakustické pasáže v "Sons of Amesha" nebo hravé momenty v závěrečné "A Final Animation" to nepokrytě deklarují. A nakonec se to vlastně hodně povedlo, protože album sklidilo slušný ohlas a HIPPOTRAKTOR se dostali do povědomí minimálně v obci fanoušků progresivního post metalu.
Tak to bychom tedy měli. A teď přijde na řadu druhé album HIPPOTRAKTOR s názvem "Stasis", které vychází již 7. června 2024 a na jehož recenzi si samozřejmě chystám síly. Doufejme, že to bude stát za to.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
