Upřímně moc nechápu všechno to nadšení kolem nového Šóguna. Možná hlavně proto, že jsem si po deseti letech spolu s letošní seriálovou verzí Clavellova románu zopakoval i stařičkou vykopávku od režiséra Jerryho Londona z roku 1980. A musím sveřepě konstatovat, že nová verze více jak čtyři dekády starý kult výrazně netrumfla. Takže ano. Bude se tu srovnávat.

Ještě předtím ale připomeňme fakta. Oba seriály jsou vytvořeny na základě dobrodružného románu od australského spisovatele Jamese Clavella. Ten volně zpracovává reálné historické události, jež se v Japonsku děly v době před nástupem šógunátu Tokugawa. Hlavní postavou je John Blackthorne, lodivod nizozemské válečné lodi Erasmus, která má za úkol navázat s Japonskem obchodní i vojenskou vazbu a narušit tak portugalský monopol na Japonsko. Po ztroskotání Erasmu na japonských březích se Blackthorne (vychází z reálné historické postavy, jež se jmenovala William Adams) ocitne uprostřed mocenského boje o Japonsko, ve kterém bojuje několik frakcí o moc nad zemí.

Pokud se v něčem mohou oba seriály srovnávat, je to určitě herecké obsazení hlavních postav. Casmo Jarvis do role Blackthorna verze 2024 sedne skvěle a to samé mohu konstatovat o Hirojuki Sanadovi, jenž představuje pana Toranagu a směle se rovnají silnému hereckému obsazení z osmdesátek. To samé ale ovšem nelze říci o vedlejších postavách, které jsou velmi často i charakterově posunuty. Mluvím například o Tommy Basrowovi, jenž jako otec Alvito působí naprosto nemastně neslaně a působí jako takový dobrosrdečný moula. S charisma, které měl v osmdesátých létech tehdejší herec stejné postavy Damien Thomas, to srovnat vůbec nejde. A samozřejmě nejde jen o něj.

Silně se mění i styl vyprávění. Tvůrci v obou seriálech drží narativ, kdy Japonsko poznáváme právě očima Johna Blackthorna. S tím souvisí i to, že když se mluví japonsky, tak se opravdu mluví japonsky. Šógun 2024 nicméně tuto japonštinu titulkuje. Kouzlo více jak čtyřicet let starého seriálu spočívalo v tom, že žádné titulky příběhu nepomáhaly. A tak jsme se mohli mnohem lépe vžít do postavy, která je totálně ztracená v zemi s neznámou kulturou a hlavně neznámým jazykem, který se divák učí spolu s hlavní postavou. Současně jste u Šóguna ve verzi 1980 museli mnohem více odezírat z výrazů postav nebo opravdu lovit slovíčka, která jste díky ději pochytili. Chybí tu i s tím související úkol, kdy se má Blackthorne do určité doby naučit japonštinu, a pokud to nezvládne, bude popravena celá vesnice, ve které žije.

Seriál z roku 2024 nevypustil zdaleka jen tuto část. A to mi vadí asi nejvíce. Některé pro mě zásadní scény chybí a jiné, jež zdaleka nejsou tak významné pro děj, tu jsou navíc. Těch případů bych mohl jmenovat více, ale nerad bych spoileroval, takže zmíním například Toranagova syna nebo tendenci vytvářet poněkud zbytečně na sílu „strong female character“. Částečně s tím souvisí i fakt, že mnoho postav je oproti knize i seriálové verzi z roku 1980 lehce posunuto. Samotný John Blackthorne je o poznání obhroublejší, méně kultivovaný a řekl bych i hloupější. A to je opět jen jeden z mnoha případů. Je tu i celkem dost případů, kdy události děje posouvají kupředu jiné postavy, a nepřijde mi, že je to ku prospěchu příběhu, protože tím mizí některé důležité motivace.

Pak je tu ještě hudba, která hraje mnohem větší roli v seriálu z roku 1980 a to hlavně proto, že mnoha scénám, kde se dialogy odehrávají v japonštině, prostě nerozumíte a hudba je v tomto případě silně dovysvětlující. A pravda, také mnohem přímočařejší, výpravnější a epičtější. A pro to tu je samozřejmě i důvod. Hudbu k osmdesátkovému seriálu dělal Maurice Jarre, který má v hudební kategorii hned tři Oskary, a to právě za historicko-dobrodružná dramata, jako byl Lawrence z Arábie nebo Cesta do Indie. Pouštěl jsem si nedávno oba soundtracky a u Jarreho se mi přímo vybavovaly jednotlivé scény, se kterými byla hudba spjata. Když je záběr na postavu, tak i kdybyste o ní vůbec nic nevěděli, tak hudba vám jednoznačně doplní, co si o ní máte myslet a jaké má úmysly. To se prostě nedá srovnat s mnohem zamlženějším a generičtějším hudebním doprovodem z roku 2024, za kterým stojí pánové Nick Chuba, Atticus Ross a Leopold Ross.

Letošní inkarnace Clavellova románu velmi přesvědčivě exceluje ve výpravě. Kombinace poměrně solidního budgetu a současných digitálních možností dávají Šógunovi 2024 mnohem epičtější „look“. Současně je nová verze i mnohem brutálnější v tom, co a jakým způsobem ukazuje. Scéna, ve které se střílí děly na bojovníky v tradičním japonském brnění, je syrový gore po všech směrech. Stejně tak lze hovořit i o kostýmech, které jsou špinavější a působí díky tomu na první pohled reálněji. Například jedna z prvních scén, kdy Erasmus skončí u japonského pobřeží, je naprosto dechberoucí.

V každém případě ale jde o velkolepou historicky-dobrodružnou podívanou, jaká tu dlouho nebyla, navíc s výtečnými hereckými výkony a opulentní výpravou. Skvěle ukazuje rozdíl v tom, jak různé kultury chápou hodnotový systém. Škoda jen, že druhá polovina se více odklání od knihy a výrazněji zpomaluje tempo a díky celkem zbytečným vedlejším linkám se hlavní příběh zbytečně drolí.