Jít na koncert kapely, jakou jsou KING GIZZARD & THE LIZARD WIZARD (dále KGLW) je tak trochu schůzkou naslepo. To platí i v případě, že jste znalec jejich tvorby a že máte dokonale naposlouchané každé z jejich četných alb. Já se přiznám, že jsem v tomto směru dost konzervativní lenoch a že mě kapely vydávající několik desek ročně prostě utaví a já nejsem schopen jejich tempu čelit. Sice nevím, co bych říkal někdy v 60. a 70. letech, kdy tato ediční politika byla naprostým standardem. V současnosti je to však dost unikátní a Australané se v tomto směru výrazně vymykají hudebním a vydavatelským konvencím 21. století.

K mému překvapení se však ze schůzky naslepo vyklubalo rande s holkou, kterou jsem měl možnost poznat už dávněji a která mě během popíjení kafé vlastně ničím nepřekvapila. Abych to vysvětlil – australská skupina je pověstná svojí koncertní nevyzpytatelností, kdy každé její vystoupení i v rámci jedné tour přinese odlišnou hudební náplň. V tomto směru mají KGLW kde brát a díky své žánrové mnohobarevnosti tak mohou vedle sebe seskládat hned několik stylově naprosto odlišných playlistů.

K mojí, a to zdaleka nejen, radosti se letošní pražské vystoupení neslo na vlnách poctivého bigbítu. Skupina možná i trochu záměrně v kontrastu ke svému loňskému, z velké části o „nerockovou“ část své tvorby opírajícímu se pražskému představení, tentokráte sáhla po ostrém kytarovém zvuku. A právě zde nabídla skladby, které jsem měl z minulosti alespoň částečně naposlouchané. Což v zásadě naprosto rozbouralo mé původní předpoklady, spočívající v návštěvě koncertu pro mě v podstatě neznámé kapely.

A možná i v tom spočívá kouzlo australských, které k sobě jako magnet přitahuje publikum snad ze všech různých směrů. Stačilo se rozhlédnout po velmi slušně zaplněném koncertním sále v Karlíně, aby bylo hned jasno, že tato kapela hraje doslova pro všechny generace a všechny žánrová publika. Dobře, možná ne všechny, ale vidět v davu vedle sebe rozverné dvacátníky a progresivním rockem odkojené šedesátníky asi není úplným standardem.

Okamžitě od ostrého tempa úvodní skladby „Rattlesnake“ je mi demonstrována jedna ze silných stránek australských. Co by u jiných asi neprošlo právě kvůli úmorné repetitivnosti, zvládá tato skupina zkušeně ukočírovat a to ještě takovým způsobem, že jí natěšené publikum zobe z ruky. Na monotónním rytmu postavenou skladbu ještě bičuje dokola omílaný refrén, jež spočívá v opakování jejího názvu. „Wizardi“ si motivy jednotlivých písní doslova hýčkají, mazlí se s nimi, až by jeden řekl, že je vzdorovitě odmítají zavčasu opustit. Je v tom však i kus rafinované hry s publikem. Jakoby si skupina na jednu stranu dělala legraci ze standardů rockové muziky a přitom je zároveň i brala velice vážně.

Z podobného ranku je i rozjuchaná skladba „Ice V“, opatřena silnou sedmdesátkovou patinou a lehce najazzlým rytmem. Ten skupina rozvíjí na poměrně gigantické ploše, přičemž závěr písně už vyznívá jako čistá improvizace. Ten neméně rozjuchaný videoklip vlastně dokonale sedí. To už uběhlo prvních pár desítek minut z koncertu a v sále už to bouřilo snad při každé mezihře anebo sólíčku. O pauzách mezi skladbami ani nemluvě. Jednou z motivací mojí návštěvy karlínského prostoru byla vlastně i touha poznat to oddané publikum, které nezřídka neváhá se skupinou absolvovat i rovnou několik zastávek turné, právě v očekávání každovečerně odlišných playlistů.

Ke spokojenosti toho pražského zaznívají i skladby z loňského metalového alba „PetroDragonic Apocalypse“, přičemž celé dvouhodinové představení završí vypalovačka „Motor Spirit“. Moje očekávání od koncertu byla kupodivu zcela rozmetána skutečností, že se hrály skladby, které jsem měl i přes svoji neschopnost prodírat se celou diskografií Australanů vcelku naposlouchané. Určitě však i nejen díky tomu ty 2 hodiny utekly velmi svižně. Dynamiku setu nenarušily ani „klidnější“ pasáže či písně, jež vlastně taktéž dokonale zaplnily soukolí toho večera hlučně pracujícího stroje. Komunikace s publikem nikterak přehnaná, ale vlastně příjemně spontánní. Animace pak vhodně doplňovaly feeling z hudby KGLW. Ten alespoň v mém případě tvoří mixturu úctivého a s nadhledem pojatého retra v moderním rockovém balení. Na jednu stranu to vyznívá jako banální fráze, ale zároveň se vlastně nic výstižnějšího nedá říct o kapele, evidentně zbožňující tvořit muziku mnoha žánrů.

Setlist: Rattlesnake, Honey, Open Water, Pleura, Ice V, Cut Throat Boogie, Most of What I Like, Lord of Lightning, Alter Me, I’m In Your Mind, I’m Not In Your Mind, Cellophane, I’m In Your Mind Fuzz, Mars For The Rich, The Great Chain of Being, Dragon, Motor Spirit

Dělat předkapelu tak specifickému hudebnímu druhu, jakým „král Gizzard“ bezesporu je, se zdá být úkolem poměrně nesnadným. Australanka Grace Cummings se svojí doprovodnou kapelou se jej však zhostila se ctí. V jejím procítěném projevu lze vystopovat to nejlepší z tradice amerických rockových písničkářek a já osobně jsem i díky jejímu spíše hlouběji posazenému hlasu zacítil lehký historický zavan 4 NON BLONDES. Vokální party patřily vůbec k ozdobě vystoupení, až by člověk nepoznal, že umělkyně už toho večera zápolila se zdravotními problémy, které ji nakonec přinutily zrušit následující vídeňské vystoupení.