Když loni v srpnu na pódiu v josefovské pevnosti v rámci festivalu Brutal assault řádili američtí GATECREEPER, nic moc nenasvědčovalo tomu, že ve své tvorbě zkusí prozkoumávat (staro)nová zákoutí. Na scéně hrála svůj set skupina vzývající spíše obhroublejší verzi historizujícího švédského death metalu. Uběhlo pár měsíců a nové album pod křídly velkého vydavatele je tady. Více melodiky, méně zemitosti! Ne, nehodlám konspirovat a hledat souvislosti mezi zjemněním projevu a smlouvou u Nuclear blast.

Zas tak triviální to s vývojem tvorby této americké kapely určitě nebude. Pokud vás nedokázal vyděsit klipový singl ke skladbě „The Black Curtain“, tak v pořadí třetí album zvládnete bez problémů. Šikovně vybraná skladba k nalákání nového publika v sobě až v silně koncentrované podobě mísí všechny nové ingredience, které do své tvorby kapela chtěla namíchat. Nekompromisní hrubá kytarová síla ustupuje do pozadí a vyklízí pole pro melodičtější riffy a vy se najednou přistihnete při tom, že si výrazný a skočný refrén této skladby pozpěvujete spolu s vokalistou Chasem Masonem.

Až tak přímočaře to však GATECREEPER nakonec ukuchtit nedokázali, respektive ani sami nechtěli. V jejich současné tvorbě stále výrazně slyšet dřívější hrubost, která dominuje ve skladbách jako „Masterpiece of Chaos“. Ve středním tempu valící se úvod popohání patřičně těžkotonážní kytarový riff, který se vzápětí ukáže jako uvaděč ostrého zrychlení. Pevné pojítko s minulostí a zároveň vlastně i zajímavý předěl mezi dvěmi výrazně melodickými skladbami – již vzpomenutou „The Black Curtain“ a na chytlavé kytarové lince postavené „Superstitious Vision“.

Američané vlastně na tomto střídání melodiky a obhroublosti postavili kostru dramaturgie celé desky. S trochou nadsázky lze tuto desítku kompozic přirovnat k nějaké výběrovce švédského death metalu z druhé poloviny devadesátých let. Chcete slyšet starší ENTOMBED? Či snad AT THE GATES? Málo melodiky, hodně hoblování? Tak dobře, dejte si ranou fázi IN FLAMES („Chilling Aura“). Pochopitelně, že až tak okaté opisování Američané nepředváději, což koneckonců dokázali už i na svých předchozích nahrávkách. Spíše se dá mluvit o velké inklinaci ke zlatému období smrtícího kovu ze země Tří korunek.

Na tom vlastně není nic špatného. Nehodlám rozvíjet další monolog na téma „co s tím dnešním metalem, když se pořád navrací do minulosti“, když v podstatě s tím v tomto případě (ani napotřetí) nemám žádný problém. Pomalu se sice vytrácí jeden výrazný prvek definující akraktivitu GATECREEPER – schopnost rochnit se v ortodoxním old schoolovém deathovém bahně. Děje se tak na úkor provzdušnění produkce chytlavými kytarovými riffy, ale alespoň momentálně se tak zároveň děje s citem a nevtíravě, byť i to je pochopitelně věc názoru.

Těch přibližně 37 minut je v tomto směru smícháno vcelku rovnoměrně s tím, že v závěru se album přeci jen stáčí zpět ke svým předchůdcům a servíruje spíše krvavou než propečenou deathovou flákotu. Že to příště bude možná pro mnohé už příliš „uhlazené“ a prodchnuté melodiemi je logická úvaha, ale v tuto chvíli ještě trochu zbytečná. GATECREEPER jsou i v roce 2024 v základech věrni svým počátkům a všechno ostatní kolem je vlastně očekávaný vývoj, který se prostřednictvím „Dark Superstition“ pořád poslouchá moc dobře.