Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Časy napínavého očakávania nových albumov MY DYING BRIDE sú dávno a pravdepodobne nenávratne preč. Experimenty sú minulosťou a pomerne tesná štylistická škatuľka programového smútku prináša najmä otázku, kam v novodobej diskografii nový počin zaradiť. Podarí sa vytvoriť remeselne nadpriemerný album („Feel The Misery“, „The Dreadful Hours“), zapadne do nevýrazného priemeru („The Ghost Of Orion“, „The Vaulted Shadows“), alebo s podporou vhodného ročného obdobia vystúpi medzi tie najlepšie albumy („The Line Of Deathless Kings“)?
Načasovaním vydania takmer na koniec jari Briti nepomáhajú s rozhodovaním ani tým najvernejším poslucháčom. Nachádzajú sa tu všetky potrebné formálne prostriedky, ktoré robia z MY DYING BRIDE stále výnimočnú doom metalovú kapelu. Za nimi stojí dvojica zakladajúcich členov – nezameniteľne jemný a presvedčivo clivý Aaronov spev striedaný zrozumiteľným growlingom a výrazné, stále drviace riffy z rúk Andrewa Craighana. Typické klávesy a občas sa vynárajúce husle sú pre potreby štýlu stále mimoriadne funkčné, avšak od odchodu Martina Powella a Johnyho Maudlinga aj pomerne zameniteľné.
Obvyklé výrazové prostriedky fungujú skvele najmä v úvode albumu v skladbách „Her Dominion“ a „Thornwyck Hymn“, ktorú sa po rokoch odhodlali podporiť aj videoklipom. Až potiaľ dramaturgia nápadne pripomína celkovo nevýrazného (okrem spomínaného úvodu) predchodcu, čo uťahaná „The 2nd of Three Bells“ ešte viac potvrdzuje. „Unthroned Creed“ ako aj „The Apocalyptist“ našťastie prebúdzajú výraznými a až nezvykle tvrdými vrstvenými gitarami, dynamickou rytmikou a pestrejšou kompozíciou. Aj nevýrazný úvod skladby „A Starving Heart“ dáva vďaka gradácii a intenzite v druhej polovici zmysel v kontexte celého albumu. Najdôležitejšie je, že sa celým albumom nesie silná atmosféra. Občas by celku prospelo preradiť častejšie na vyššiu rýchlosť, prípadne skrátiť opakovanie niektorých motívov, a teda aj samotného hracieho času. To sú však výhrady rovnako staré ako kapela samotná.
Kam teda štrnásty album MY DYING BRIDE zaradiť? V rámci hudobného štýlu stále medzi absolútnu špičku. Vo vlastnej diskografii patrí medzi tie lepšie a zapamätateľné albumy. Ak by sme sa zamerali len na posledných pätnásť rokov tvorby, umiestnil by sa hneď za vrchol novodobej tvorby v podobe „Feel The Misery“. Aj moje dojmy po prvých vypočutiach boli trochu rozpoltené, možno kvôli ročnému obdobiu a nasledujúcemu príliš slnečnému a teplému počasiu. A tak, hoci viete, čo od MY DYING BRIDE čakať, vonku už úraduje ideálne počasie.
Remeselne aj po toľkých rokoch skvele odvedená práca, bez známok únavy a rutiny. Všetko, čo sa od súčasných MY DYING BRIDE očakáva, navyše opäť s nezameniteľnou atmosférou. V kontexte ich novodobej tvorby jeden z najvydarenejších albumov.
Kapiel nesúcich vlajku tradičného doom metalu neostalo mnoho, o to viac potešia tie, čo vydržali dodnes. MDB sú späť so zmesou romantických hymien v nezameniteľne trpiteľskom prednese Aarona Stainthorpa. Aj s husľami.
Neděle, 28. dubna 2024
Shnoff
Zběžný poslech v autě vypadal nadějně, cosi se tam dělo i atmosféru to mělo. Ovšem klidný poslech prvotní uspokojení rozmetal. Houslí je dost, ale úplně mimo lajnu. Jen aby byly. A poslední dva songy jsou jen dalším důkazem té dvacetileté tvůrčí mizérie.
Úterý, 23. dubna 2024
Dalas
Odepisoval jsem je už někdy před 20 lety a toto je od té doby snad první album, které se snažím důkladně naposlouchat. Je to klasicky dlouhé a táhlé, ale tentokrát zde nacházím ducha starých MDB a typickou truchlivou atmosféru. Rozhodně ne zbytečná deska!
Pondělí, 22. dubna 2024
Radicalcut
Podľa prvých ukážok to tak nevyzeralo, no celý album po prvých vypočutiach znie (v rámci možností štýlu) najpríjemnejšie od „Feel The Misery“. Rutina? Áno, ale aká!
Neděle, 21. dubna 2024
Manatar
Třicet let nevěsta umírá, měla za sebou zářné okamžiky, léta srdcervoucí melancholie, léta nudné melancholie, chvílemi už to s ní vypadalo zle, ale zatím přežila. Olámanými nehty se udržela svého náhrobku a nesklouzla do hrobu. A ani letos nechcípne.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Tady pozor, tohle je vynikající deska. Finové DEVENIAL VERDICT zní jako mix GORGUTS, ULCERATE a REPLICANT. Nadto ale přidávají přístupnější / lidštější (ne však jednodušší) atmo/melodické vsuvky. Příznivci avantgardněji pojatého death metalu musí slavit.
Tři roky staré EP "Schattenfall" potěšilo, novinka "Phantast" naopak přináší jisté vystřízlivění. Němci tentokrát skladatelsky tápou a doručují pouze atmo-blackmetalový standard. A to je málo. Čtyřicet minut dlouhé přešlapování bez výraznějších momentů.
Tenhle bahnem a plísní obalený kostlivec do první doom/death metalové ligy zatím nepatří. Mladí Španělé respektují žánrové atributy, nicméně zatím tak činí dost jednoduchou formou. Deska pokulhává a ztrácí na flow hlavně v doom metalových pasážích.