Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Časy napínavého očakávania nových albumov MY DYING BRIDE sú dávno a pravdepodobne nenávratne preč. Experimenty sú minulosťou a pomerne tesná štylistická škatuľka programového smútku prináša najmä otázku, kam v novodobej diskografii nový počin zaradiť. Podarí sa vytvoriť remeselne nadpriemerný album („Feel The Misery“, „The Dreadful Hours“), zapadne do nevýrazného priemeru („The Ghost Of Orion“, „The Vaulted Shadows“), alebo s podporou vhodného ročného obdobia vystúpi medzi tie najlepšie albumy („The Line Of Deathless Kings“)?
Načasovaním vydania takmer na koniec jari Briti nepomáhajú s rozhodovaním ani tým najvernejším poslucháčom. Nachádzajú sa tu všetky potrebné formálne prostriedky, ktoré robia z MY DYING BRIDE stále výnimočnú doom metalovú kapelu. Za nimi stojí dvojica zakladajúcich členov – nezameniteľne jemný a presvedčivo clivý Aaronov spev striedaný zrozumiteľným growlingom a výrazné, stále drviace riffy z rúk Andrewa Craighana. Typické klávesy a občas sa vynárajúce husle sú pre potreby štýlu stále mimoriadne funkčné, avšak od odchodu Martina Powella a Johnyho Maudlinga aj pomerne zameniteľné.
Obvyklé výrazové prostriedky fungujú skvele najmä v úvode albumu v skladbách „Her Dominion“ a „Thornwyck Hymn“, ktorú sa po rokoch odhodlali podporiť aj videoklipom. Až potiaľ dramaturgia nápadne pripomína celkovo nevýrazného (okrem spomínaného úvodu) predchodcu, čo uťahaná „The 2nd of Three Bells“ ešte viac potvrdzuje. „Unthroned Creed“ ako aj „The Apocalyptist“ našťastie prebúdzajú výraznými a až nezvykle tvrdými vrstvenými gitarami, dynamickou rytmikou a pestrejšou kompozíciou. Aj nevýrazný úvod skladby „A Starving Heart“ dáva vďaka gradácii a intenzite v druhej polovici zmysel v kontexte celého albumu. Najdôležitejšie je, že sa celým albumom nesie silná atmosféra. Občas by celku prospelo preradiť častejšie na vyššiu rýchlosť, prípadne skrátiť opakovanie niektorých motívov, a teda aj samotného hracieho času. To sú však výhrady rovnako staré ako kapela samotná.
Kam teda štrnásty album MY DYING BRIDE zaradiť? V rámci hudobného štýlu stále medzi absolútnu špičku. Vo vlastnej diskografii patrí medzi tie lepšie a zapamätateľné albumy. Ak by sme sa zamerali len na posledných pätnásť rokov tvorby, umiestnil by sa hneď za vrchol novodobej tvorby v podobe „Feel The Misery“. Aj moje dojmy po prvých vypočutiach boli trochu rozpoltené, možno kvôli ročnému obdobiu a nasledujúcemu príliš slnečnému a teplému počasiu. A tak, hoci viete, čo od MY DYING BRIDE čakať, vonku už úraduje ideálne počasie.
Remeselne aj po toľkých rokoch skvele odvedená práca, bez známok únavy a rutiny. Všetko, čo sa od súčasných MY DYING BRIDE očakáva, navyše opäť s nezameniteľnou atmosférou. V kontexte ich novodobej tvorby jeden z najvydarenejších albumov.
Kapiel nesúcich vlajku tradičného doom metalu neostalo mnoho, o to viac potešia tie, čo vydržali dodnes. MDB sú späť so zmesou romantických hymien v nezameniteľne trpiteľskom prednese Aarona Stainthorpa. Aj s husľami.
Neděle, 28. dubna 2024
Shnoff
Zběžný poslech v autě vypadal nadějně, cosi se tam dělo i atmosféru to mělo. Ovšem klidný poslech prvotní uspokojení rozmetal. Houslí je dost, ale úplně mimo lajnu. Jen aby byly. A poslední dva songy jsou jen dalším důkazem té dvacetileté tvůrčí mizérie.
Úterý, 23. dubna 2024
Dalas
Odepisoval jsem je už někdy před 20 lety a toto je od té doby snad první album, které se snažím důkladně naposlouchat. Je to klasicky dlouhé a táhlé, ale tentokrát zde nacházím ducha starých MDB a typickou truchlivou atmosféru. Rozhodně ne zbytečná deska!
Pondělí, 22. dubna 2024
Radicalcut
Podľa prvých ukážok to tak nevyzeralo, no celý album po prvých vypočutiach znie (v rámci možností štýlu) najpríjemnejšie od „Feel The Misery“. Rutina? Áno, ale aká!
Neděle, 21. dubna 2024
Manatar
Třicet let nevěsta umírá, měla za sebou zářné okamžiky, léta srdcervoucí melancholie, léta nudné melancholie, chvílemi už to s ní vypadalo zle, ale zatím přežila. Olámanými nehty se udržela svého náhrobku a nesklouzla do hrobu. A ani letos nechcípne.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.