LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když už je řeč o trendech v metalové muzice, a je jedno, jestli o nich hovoříme jízlivě anebo jako o respektuhodných událostech, nelze ani opomenout současnou zálibu v historizujícím thrash/speed metalu „pekelného“ typu. I u nás už máme zdatné představitele této metalové větve, ovšem to hlavní dění samozřejmě probíhá mimo teritoria naší malé republiky a tak trochu tradičně i v severní části Starého kontinentu. Vlastně je asi i vcelku jedno, o jakém metalovém subžánru je řeč, Skandinávie v podstatě v každém z nich hraje svoji důležitou roli.
Přiznám se, že dlouhou historii NIFELHEIM jsem sledoval spíše z rychlíku a s tvorbou této švédské skupiny úplně obeznámený nejsem. Bavily mě jejich kultovní rozhovory z 90. let, kdy jsem nepobíral, co bylo myšleno vážně a co jako recese. Ale řeči ve stylu „všechny blackmetalové kapely kromě nás jsou sračky“ mě prostě vždy spolehlivě rozesmály. A vlastně jsem ani po prvním poslechu debutového alba kapely/projektu(?) HELLBUTCHER netušil, že tomu celému šéfuje právě vokalista zaniklých NIFELHEIM s přezdívkou, světe div se, Hellbuthcher. Člověk se pořád učí a pokud mu k tomu dělají společnost takovéto nahrávky, tak si ten institut celoživotního vzdělávání pokaždé rád vychutná.
A co tím vším chci říct? Tak hlavně, že jsem se na bezejmenné album díval především jako na počin pro mě do té doby neznámé kapely, než na dílo někoho scénou protřelého a zkušeného. Možná je v tom určitá výhoda a člověk hned neřeší nedostatky či menší originalitu nahrávky. Nechá se v prvním plánu přímo unášet její energií a nefalšovaným pekelným spiritem. A moc ani neřeší, jestli ten heroický motiv úvodní skladby „The Sword of Wrath“, jež vlastně celou kolekci stylově i odstartuje, je již za hranou parodie anebo naopak nedílnou a přesně zacílenou součástí dobře fungujícího alba.
Nekompromisně odsýpající nahrávka je totiž především soustem pro vyznavače metalové ortodoxie a léty prověřených postupů. Její kořeny tkví v hluboké minulosti, někde v dobách, kdy vycházely rané nahrávky VENOM. Tedy v časech, kdy heavy metal přestával byt tou nejtvrdší muzikou a kdy jeho zrychlením a vypuštěním z posledních vzdorujících řetězů vznikaly extrémnější formy kovové muziky. Od té doby však již uběhlo hodně času a na hudební scéně dvojnásob. To vše si uvědomuje i Hellbutcher a spol. Osmero kompozic tak nepředstavuje žádné současné době vzdorující retro. Právě naopak – důsledně zapadá do soudobého trendu moderněji pojatých tradičních metalů, kde má své místo jak úcta k minulosti, tak i současná produkce.
Nečekejte tedy žádnou splašenou brusku, ale spíše závodní parní válec. Zvuk alba totiž kromě ostrého riffového kvílení nepostrádá i slušný kytarový spodek a celkově hutný základ, což vytváří solidní startovací podmínky pro takovou hodně veselou metalovou anihilaci. Můžeme se bavit o tom, zda-li je tato sbírka zkušeně a rutinně odehraným podbízivým materiálem pro již poměrně početnou posluchačskou základnu vyznavačů historického metalu, anebo jsou HELLBUTCHER prostě tak dobří a servírují nám počertech kvalitní skladby.
Osobně se kloním spíše ke druhé možnosti. Na lacinou sázku na jistotu lze totiž během té půlhodinky a něco najít až příliš mnoho kvalitních skladeb. Ta zkušenost je tam prostě znát, ale bez schopnosti vydolovat z omezených prostředků slušné motivy to prostě nemůže nikdy fungovat. A těch tady najdeme rozhodně nemálo. O úvodní skladbě už řeč byla. Monumentální úvod odpálí ostrou jízdu přímo směr na „jih od nebe“ a nastaví tempo na úroveň, pod kterou se Švédové dostávají jen občas. To když potřebují zvolnit a namísto přímého útoku volí „tanečnější“ rytmus a v podstatě zpěvný refrén („Death's Ridder“). Skladba, která dost překvapivě upoutá, pravda poněkud zemitějším, rock'n'rollem a zhruba v polovině hrací doby alba tak zároveň poskytne i menší výdech před jeho druhou, opět patřičně našlápnutou částí.
Již zmiňovaná stopáž o 3 minuty přesahující půlhodinovou hranici je dalším zkušeným tahem. HELLBUTCHER si moc dobře uvědomují, že síla této muziky tkví především v koncentrovaném a intenzivním pojetí a jako taková nemá příliš dlouhého trvání, pokud se to s jejím dávkováním přežene. Tady nic takového nehrozí. "Hellbutcher" je prostě půlhodina blasfémického (staroškolského) thrash/speed metalu v několika převážně vyšších rychlostních stupních, která se navíc může pevně opřít o velice solidní skladby. Než se vzpamatujete a začnete instinktivně hledat nedostatky, je už dávno po všem a vy si vlastně uvědomíte, že si celý ten kolotoč ostrých riffů a pekelných sólíček chcete pustit znovu. To je možná to nejlepší hodnocení takovýchto alb. Zevrubný průzkum a kritiku nižší originality je lepší si tentokrát nechat pro někoho jiného.
Sice debutové album, ovšem od zkušených harcovníků. Explozivní a nekompromisní thrash/speed/black metal vysoké kvality. Našlapané skladby, zběsilé tempo a trefně zvolená stopáž.
7,5 / 10
Hellbutcher
- vokály
Devastator
- bicí
Necrophiliac
- kytara
Eld
- basa
Iron Beast
- kytara
1. The Sword of Wrath
[video]
2. Perdition
3. Violent Destruction
4. Hordes of the Horned God
5. Death's Rider
6. Possessed by the Devil's Flames
7. Satan's Power
8. Inferno's Rage
[video]
Hellbutcher (2024)
Datum vydání: Pátek, 31. května 2024
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 33:21
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.