Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
EVERGREY se vyšvihli z göteborské scény na přelomu tisíciletí se svou nadčasovou deskou „In Search Of Truth“. Už od svých počátků byla jejich hudba energická, postavená na ostrých rifech, na teskných melodiích vykreslujících chmurné emoce a na instrumentální preciznosti a progresivních prvcích. Tato idea byla na „In Search Of Truth“ dotažená takřka k dokonalosti i díky hitovým refrénům a povedeným melodiím. Jenže pánové neusnuli na zvadlých růžích a po dvou letech dodali neméně působivé dílo „Recreation Day“ a krátce na to „The Inner Circle“.
EVERGREY se nicméně mohou honosit titulem kapely, která za tři dekády existence nevydala špatné album; přinejhorším mírné zakolísání. Na svém dalším zlatém zářezu „The Inner Circle“ už byl patrný ústup z emotivních, depresivních emocí ve prospěch přímočařejšího power metalu. Bylo znát, že v období alb „Torn“ a „Glorious Collision“ se trochu hledali. Své v tom určitě sehrály i personální změny, a především poslední zmíněné album už vyvolávalo obavy, že ta nádherná severská powermetalová sebetrýzeň bude pomalu uvadat. Ale nestalo se.
Před deseti lety vydali „Hymns For The Broken“, do kapely se vrátil bubeník Jonas Ekdahl a především kytarista Henrik Danhage a v obnovené, ve své nejsilnější, sestavě se srovnali do starých dobrých kolejí. Vrátili se k tomu, co uměli nejlépe a co asi umí jen EVERGREY. Na „The Storm Within“ už bylo vše jako při starém, opět to byla skvělá deska, nabitá emocemi a povedenými melodiemi. Následná alba, která nevím proč přísnému recenznímu řízení místního sdružení unikla, z nasazené laťky nijak neslevila.
A jací jsou EVERGREY v roce 2024? Ale no tak, přece po tak dlouhé době nečekáme výrazné změny. Jsou stejní, jenže v jejich případě je to pozitivum. Neuhnuli ze své vytyčené cesty, ale především neklesli ze své kdysi dávno vysoko nastavené úrovně kvality. Uslyšíme již použité postupy a fígle, jenže ono to stále funguje. Jak je to možné? Nevím. Nepochybně v tom hraje roli zcela unikátní vokál kapelníkův, který dokáže dostat ponuré emoce i do úderné metalové skladby. A pak i onen elixír jejich hudby, který obsahuje správný poměr utrápenosti, metalové agrese i chytlavých refrénů. Přesně tak i deska začne. „Falling From the Sun“ je esencí této kapely (či stokrát vyluhovaný čaj?). Rifová dravost, rychlý rytmus, energie, chytlavý refrén, a přesto má v sobě úzkostnou atmosféru. V tomto duchu pokračuje i celé album. „Theories Of Emptiness“ má však více zapamatovatelných momentů a „jen dobrý pocit“ z poslechu není jediným pozitivem. Podobné charisma jako úvodní skladba mají i další zářezy, „Misfortune“, „To Become Someone Else“ nebo další singl „Say“. Na videu k „Say“ se uctivě rozloučí Jonas Ekdahl, který už zase z kapely odchází. Baladickou „Ghost Of My Hero“ bych mezi klenoty nepočítal, na to je až příliš prvoplánová. Zato taková „One Heart“ se svým podařeným sborovým refrénem vyvolává příjemné mrazení, které je reminiscence zážitků z období přelomového alba „In Search Of Truth“. Rozháraná „Cold Dreams“ sází na změny tempa, kontrasty ostrých rifů a harmonických sól, agresivního řevu hostujícího Jonase Renksa a uhlazeného zpěvu kapelníka doprovázeného, jak už je v poslední době zvykem, i jeho dcerou. Ano, EVERGREY se nezměnili, ale ono je to dobře. „Theories Of Emptiness“ je výborné album, kráčející po již prošlapané cestě.
1. Falling From The Sun
[video] 2. Misfortune
3. To Become Someone Else
4. Say
[video] 5. Ghost Of My Hero
6. We Are The North
7. One Heart
8. The Night Within
9. Cold Dreams (feat. Jonas Renkse, Salina Englund)
[video] 10. Our Way Through Silence
11. A Theory Of Emptiness
Byly doby, kdy už se zdálo, že jsou EVEGREY totálně vyčerpaní a nebudou schopni vymyslet žádnou kloudnou melodii. A ejhle, uběhlo pár let a již poněkolikáté nám servírují hodně příjemnou verzi svého nezaměnitelného pojetí power metalu. Pokud mají kapely stárnout tímhle způsobem, tak já jsem pro.
27. června 2024
Noisy
7,5 / 10
Ano, EVERGREY měli vždy charakteristický styl a toho se drží i na svém již čtrnáctém albu. Englundovi to opět příjemné zpívá a jeho specifická barva hlasu je jasným poznávacím znamením. Stále je zde dostatek důrazu i progrese, aby to překrylo onen odér již dříve slyšeného. EVERGREY se prostě drží svého kopyta a svým způsobem je to dobře. Na fanoušky skupiny to musí perfektně fungoval, takže vlastně i na mě.
19. června 2024
ZE SHOUTBOX-u
Ďuro Červenák
Plodní melodickí „progresívci“ zo Švédska dokazujú, že je na nich spoľahnutie, a po dvoch rokoch sú tu s novým albumom. Nahrávka má hutný zvuk, epické aranžmány, silné refrény. Nie je tu hit vedľa hitu ako na „The Atlantic“, ale aj tak lahoda.
One-man projekt finského vousáče sice zavání určitou nedotažeností z důvodu absence kolektivní „diskuse“. Budiž mu odpuštěno za solidní death/doom, za povedené melodie a za ponurou atmosféru, která se line celou deskou.
Marika po dvou koncertech v O2 vydává po téměř čtvrtstoletí novou písničku. Plynule navazuje na svoji osmdesátkovou tvorbu, byť samozřejmě zní naprosto současně, je pompézní a prostě skvělá. Stejně jako nezaměnitelný hlas. Tak rychle něco dlouhohrajícího!
Death metal a žlutý kříž v modrém poli. To často znamená spolehlivost, tradici a přísné dodržování žánrových norem. V sestavě DARKENED nalezneme hned několik starých známých kozáků, kteří doručili poctivou, barevnou (i dost melodickou) OSDM kolekci.
Po pěti letech jsem čekal více. Neige a Winterhalter vsadili na jistotu a přišli s až moc typickým albem ALCEST, které však nepřináší žádné překvapení. Kde je skladba typu "Sapphire"? Ano, "Komorebi" je slušná, ale zavedený standard výrazně nepřekračuje.
Pamatujete desku NEUROSIS a JARBOE? Tak tohle je podobné. Jen na steroidech. A na dalších drogách. Při poslechu BJÖRK. V dekadentním cyberpunkovém klubu, který navrhnul Robert Wiene. Kde dřív mučili lidi. Uprostřed pouště. Po jaderné apokalypse.
KING DIAMOND o novém albu už skoro dvacet let pouze mluví, zato jeho učedníci se se svou už šestou řadovkou činí. Pekelná fistule je jenom jedna, ale švédští PORTRAIT hrají moc dobře. Možná to není originál, ale jako flastr dobrý.
Znepokojivé, tajemné, tvrdé a zároveň něžné. REZN jsem doposud znal jen ze splitka s VINNUM SABBATHI, ale to byl evidentně jen úkrok stranou. Pravá tvář Američanů ma rysy svojského doom a post metalu a rozhodně se ve své zasmušilosti neusměje na každého.