Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po deváté vyjíždím v neděli z Oravské Polhory s tím, že koncert SHITBRAINS z Los Angeles a SKIPLIFE odevšad ve Starém Plzenci naprosto v pohodě stíhám. Protože koncerty dvou kapel, které dohromady hrají ani ne půl hodiny rozhodně nezačínají v šest hodin. Chyba. V šest hodin tedy nezačínají, ale v půl sedmé už ano. Takže na mobilu svítí 18:20 a já se právě nacházím po celodenní cestě na porcelánovém trůně a zjišťuji, že SKIPLIFE mají výkop za deset minut. V 18:25 jsem za volantem a v 18:43 parkuji ve Starém Plzenci. A co myslíte, stihnul jsem SKIPLIFE? Cože hrají? Powerviolence. Takže je to jasné. Asi o třicet sekund nestihl. Pech.
Tak snad bude set SHITBRAINS náplastí na tohle bebí. Dvojice Anthony a Emi z města andělů si minulý rok zcela podmanila Obscene Extreme. Vydali společné splitko s CONTROLLES EXISTENCE pod Wise Grind Records a toto pouto stvrdili i společným turné, jehož součástí byl i nejextrémnější festival světa. Kdyby se na Obscenu rozdávaly ceny sympatie, tak nebudou mít konkurenci. A tady na chodbě ke zkušebně kapel LILIXELBE a HYACINTH to není jiné. Před koncertem jsem upozorněn, že ucpávky jsou nutnost. SKIPLIFE zkoušeli odolnost okolních okenních tabulek a prý vydržely jen tak tak. O tom může svědčit i jeden ze PAčkových repráků, který evidentně potřebuje výměnu. Naštěstí vedle ve zkušebně se zrovna jeden válí a tak se může vykopnout.
Koncert je intenzivní. Kolotoč, ve kterém si nejste jistí, jestli vám hlavu drtí powerviolence nebo grindcore. A vlastně je to jedno. SHITBRAINS - to jsou neustálé změny tempa, přímo hromada nápadů a hodně pestrý kaleidoskop naklepaných riffů a stopek. Fascinuje mě Anthony, který za bicími vypadá jako chobotnice v epileptickém záchvatu a ještě při tom stíhá intenzivně řvát do mikrofonu. V jeho hře je nekonečná porce temperamentu. Při hraní občas vyplázne jazyk a vy nevíte, jestli to dělá schválně nebo v rámci soustředění na to všechno, co musí zvládnout. Chvíli vypadá jako labrador, který kouká z okénka jedoucího auta. Jazyk plazí i Emi a i ona při tom vypadá plně zaměstnaně kytarou a vokálem. Před koncem děkuje lidem co přišli a vypadá dojatě. Dost podobně působila i před rokem na Obscenu a pro mě je to velmi silný moment. Skupina z Los Angeles hraje na chodbě noname budovy někde ve Starém Plzenci a cedí emoce, jaké rozhodně nezažijete ani v O2 Aréně. Koncert trvá snad patnáct minut a pak následuje vydupaný přídavek. Po všech stránkách dokonalé. Chodba koncerty rulez.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
