V červnu roku 1994 vystupuje kapela MANIC STREET PREACHERS v populárním pořadu Top of the Pops. Po vzoru rebelů z THE CLASH je většina hudebníků oděna do militantní kamufláže. Zpěvák James Dean Bradfield má na hlavě černou kuklu a odsekává do mikrofonu jedovatá slova písně „Faster”. Celý výjev ještě umocňují dvě hořící „louče” po stranách pódia. Básník Richey Edwards v kousavém textu posílá do hajzlu celý svět. Skrze rázná slova dává jasně najevo, že zůstane takový, jaký je, bez ohledu na názory ostatních. Možná sebedestruktivní, možná nenávistný, ale určitě svůj a autentický. Do háje s konformitou! Bez ohledu na obsahovou náplň písně, zasype vedení BBC více než pětadvacet tisíc stížností. Lidé jsou zděšení a zmatení. Vyjadřuje snad kapela otevřenou podporu organizaci IRA? Ze strany pouličních kazatelů jde však o pouhý šrapnel, opravdový granát měl teprve přijít. Vlastně měly přijít hned dva. Tím prvním bylo vydání nového alba a tím druhým datum 1. února 1995. Ten den se zmiňovaný Richey Edwards doslova propadl do země a navždy zmizel. Pro fanoušky anglických rockerů zůstává útěchou, že před záhadným zmizením stihl rozervaný poeta vylít svou duši naposledy na papír.

Dvě duše jedno tělo

Debutové album Generation Terrorists (1992) od velšské indie rockové kapely MANIC STREET PREACHERS přineslo energický mix rock 'n' rollu s punkovou drzostí a pomíjivými dozvuky glam rockové scény, nad nimiž se vznášel letmý stín JOY DIVISION. Gold Against the Soul (1993) vsadilo na úspornější setlist, košaté aranže, rádiový lesk a pečlivě vysoustružené písně, které se dokáží prodat. Glosovat o tom, zdali je The Holy Bible (1994) tím nejlepším albem z oné „svaté” trojice, se neodvážím, ale rozhodně vím, že jde o album nejvlivnější. Takové, jaké kapela vydá jen jednou za celou kariéru. Takové, co dokáže ovlivnit povědomí svých posluchačů. Monumentální artefakt jedné zmučené duše, v němž se odráží pubertální frustrace, koncentrovaný nihilismus, rebelská provokace i intelektuální nadstavba, ukázal Maniky jako věrozvěsty blížící se apokalypsy. The Holy Bible ve své době drtila základy politických systémů, dávala razantní stopku expanzi globalizovaného světa a představila jízlivou vizi fašistické budoucnosti, ve které společnost tvoří bezmocní jedinci zfetovaní manipulativními masmédii, svými traumaty, závislostmi, marnivostí a zákeřnými vnitřními démony.

The Holy Bible můžeme svorně označit za jednu z nejlepších hudebních nahrávek devadesátých let, jejíž lyrický obsah do jisté míry odrážel vnitřní nepořádek nejvýraznější persony celé skupiny. Textař, básník a tak trochu kytarista Richard „Richey” James Edwards tehdy balancoval nad propastí. Nesmírně citlivý mladík se sklony k depresím, alkoholismu, sebepoškozování a anorexii doslova chrlil nahněvané eseje o komercialismu, fašismu, psychických problémech, tělesném sebepojetí či sociálních problémech. Myšlenky rtuťovitého Edwardse ovšem oplývaly nezanedbatelnou dualitou, jelikož koncentrovaný hněv neobracel jen vůči vnějšímu světu, ale také vůči své osobě. Básník doslova pitval sám sebe, podroboval duši brutální introspekci a sem tam svým drápem sekl po nějakém nenáviděném objektu zájmu či palčivé otázce, která zrovna hýbala společností.

Avšak texty obsažené na třetím albu svérázných Walesanů by ani zdaleka neměly takový dopad, kdyby se jejich provokativní podstaty nechopil kytarový architekt James Dean Bradfield. To on jim propůjčil hlas, přetavil jejich esejistickou strukturu do vhodných aranží a zaklel je do hájemství tvrdých riffů, praskavých zvuků, industriální špíny a jemného gotického objetí. Jestliže lze Gold Against the Soul vnímat jako čisté světlo, The Holy Bible připomíná nažloutlou záři zbloudilé pouliční lampy, pod níž se rozpíná pokřivený svět utopený v temnotě.

Razantní zpátečka

Kytarista James Dean Bradfield, jeho bratranec a zároveň bubeník Sean Moore a baskytarista Nicky Wire vnímali předešlé album jako nepříliš vyvedený úkrok stranou. Pro Edwardse šlo dokonce o vyloženou chybu založenou na pomíjivém snu o vlastní velikosti. Po vydání Gold Against the Soul nepřišly žádné stadiony ani vyprodaná světová turné. Chlapcům zkrátka došlo, že nejsou ani zdaleka tak obří kapelou, jak si původně mysleli. Než se tedy pokoušet točit předvídatelně podaná alba dle zavedených rockových šablon a zůstat tak navždy ve slepé vývojové uličce, bude lepší otočit kormidlo a vrátit se k ryzí upřímnosti. Být věrní sami sobě, to byl výchozí bod, od něhož se kapela odrazila. Edwards byl sice hlavním iniciátorem, pokud šlo o přechod na temnější směřování, ale touha přitvrdit, hledat nový zvuk a oprostit se od výhod luxusních nahrávacích studií se stal kolektivní dohodou všech Maniků. Kapela dokonce opakovaně zavrhla nabídku společností Epic, nahrát album na sluncem zalitém Barbadosu. Místo toho vyrazila do Cardiffu, hlavního města Walesu, kde nalezla zázemí ve skromných podmínkách Sound Space Studio. Strohé prostory studia bez jakýchkoliv rozptylujících elementů však představovaly přesně to, co skupina hledala.

Černý proud

The Holy Bible, to jsou především James Bradfield a Richey Edwards bez ohledu na to, kdo měl na celkové koncepci a vyznění alba větší vliv. Pokud se zaměříme na textovou složku předešlých dvou alb, vypluje celkem zřetelně na povrch, že šlo o rovnoměrný vklad ze strany Edwardse a Nickyho Wirea. Zde se poměr sil značně odlišoval. Z Edwardse se stal hlavní textař kapely a Bradfield byl hlavním kytaristou tvořícím hudbu. Všeobecně se uvádí, že lyrický přínos Edwardse tvoří zhruba sedmdesát pět procent veškerého obsahu. Jakmile se kapela domluvila na hudebním návratu ke kořenům, ponurém tónování a sázce na apokalyptickou atmosféru, začal Edwards do placu chrlit své děsivé vize pokrývající nejrůznější témata. Depresivní až bezútěšný pohled na svět byl formován jeho vlastním neklidem, zmatkem i uvědoměním si brutality ve vývoji lidské rasy.

Těkavá mysl mladého hudebníka vlastně připomínala velké síto, skrze jehož těsnou mřížku propadalo naprosto vše. Britský imperialismus, svoboda slova, holokaust, sérioví vrazi, otázka trestu smrti, prostituce, sebevražedné sklony, anorexie, fašismus či politická revoluce. Edwards šel ve výrazových prostředcích tak daleko, jak mu to jeho komplikovaná osobnost dovolila. Slova v textech byla nesmírně nahuštěná, složitě strukturovaná a zcela okleštěná o jednoduché čtyřřádkové veršování se dvěma rýmy. Edwardsova syrová poetika a pro posluchače až nepohodlná upřímnost mohla budit zdání jakési autoterapie, pomocí které ze sebe vymetal démony, ale zbytek kapely tyto domněnky vždy popíral. Byl spíše ztrápeným, místy zdravě nasraným jedincem, jenž provokuje, hodnotí, předpovídá a zároveň světu odhaluje své vlastní jizvy. The Holy Bible se stalo přesně tím bodem, ve kterém pozvolně rostoucí kult Richeyho Edwardse dosáhl svého vrcholu následovaným šokujícím pádem. Svým způsobem jde o jeho desku a to navzdory faktu, že na ní nenahrál jedinou notu.

Jsem architekt!

Role byly tedy jasné. Edwards měl stát za koncepční náplní alba a na zbytku kapely v čele s Bradfieldem spočívala hudební stránka věci. Manikové hledali zvuk, jaký by pokud možno více odpovídal inspiračním vlivům, které je na počátku kariéry formovaly. Britští rockeři MAGAZINE, punk rocková úderka THE CLASH či posmutnělí pionýři gotického rocku JOY DIVISION. Namísto klasického jamování čekal Bradfield nejprve na doručení esejisticky pojatých textů naškrábaných na kus papíru a teprve pak se k nim snažil složit adekvátní kus muziky, což jak hudebně vzdělaní čtenáři uznají, není zrovna běžné. Už z prvních nástřelů bylo jasné, že Edwards půjde cestou temnoty. Stal se jakýmsi depresivním pozorovatelem lidstva a systémů, které jej řídí. Z hudebního hlediska ale Bradfield po téhle cestě kráčet nechtěl. Kdepak smutek, melancholie a nihilismus, jaké z lyrických fragmentů doslova odkapávaly. Hudebník místo toho přišel s agresivní hudbou plnou tvrdých riffů, naroubovaných na mimořádně silné melodie. Vznikající torza jednotlivých songů rovnou opatřil svým hlasem, aby se s texty rychleji sžil.

Pracovní morálku měla kapela velmi pevnou bez jakýchkoliv excesů. Hlavní snahou bylo nahrát album rychle, využít přímočařejší přístup a zachovat v hudbě punc nefalšované autenticity. Taková strategie se stala speciálně pro Bradfielda velkou výzvou, jelikož jako hlavní skladatel často bojoval s nestrukturovanou podobou Edwardsových textů bohatou na velký počet slov. I z toho důvodu se značná část songů veze na vlně punkové zuřivosti, svižného tempa a těsně poskládaných akordových sekvencí, kde jeho frenetický přednes evokuje kulomet. Některé texty hlavního kytaristu zmátly, jiné vyděsily a pak přišly i takové, s nimiž si zprvu neuměl poradit. Známá je historka o genezi otvíráku „Yes”. Bradfield si prý explicitně podaný text o prostituci pečlivě pročítal a po posledních slovech vyhledal Edwardse podřimujícího na malém gauči ve studiu: „Ty hajzle! Můžeš mi říct, jak mám k tomuhle složit nějakou melodii?” U skladeb typu „Faster” naopak cítil mimořádnou zodpovědnost. Stačil první řádek „I am an architect, they call me a butcher” a Bradfield si okamžitě pomyslel: „Do háje, tohle nemůžu posrat. Musím k tomu napsat perfektní hudbu.”

James Bradfield při nahrávání minimalizoval počet kytar. Společnost mu dělal především jeho milovaný Gibson Les Paul bílé barvy zakoupený na začátku devadesátých let. Ve studiu používal zesilovače Marshall a Soldano, dále kytarový reprobox Marshall 4×12, případně Vox AC30. Z pedálů stojí za zmínku BOSS Hyper-Fuzz a CH-1 Super Chorus se stereo výstupem jako stvořeným pro práci ve studiu. Efekty z druhé jmenované krabičky můžeme slyšet například v kvílivém úvodu skladby „Faster” nebo během našlapaného rozjezdu „Of Walking Abortion” ve formě strašidelného lomození. Vznikající deska ovšem nebyla jen o šlapání na Fuzz pedál a drhnutí silových power-akordů. Pro klidnou skladbu „This Is Yesterday” připomínající jediný světlý bod uprostřed nicoty, využil Bradfield jemný zvuk kytary Fender Jazzmaster. Křehká „She Is Suffering” zase zaujme vyzrálým skladatelským umem, kde vyčnívá opakované arpeggio, tedy typ rozloženého akordu. Skladba svou podstatou připomíná gotickou verzi „Every Breath You Také” od THE POLICE. Pokud Bradfield při skládání uvízl, hodil mu záchranné lano Nicky Wire, který je autorsky podepsán třeba pod zmiňovanou „This Is Yesterday”.

Pro album jsou kromě různých ruchů na pozadí také typické zvukové audio ukázky převzaté z dokumentů, rozhovorů či rozličných filmů. Audio stopy byly vypreparovány stereo digitálním samplerem Akai S1000 a svým obsahem korespondují s tématy jednotlivých skladeb. V úvodu „Archives of Pain” zabývající se otázkou trestu smrti, je tedy slyšet hlas trpící matky, jejíž dítě zavraždil sériový vrah Pete Sutcliffe. Individualismus oslavující „Faster” je ozvláštněna monologem hrdiny z dystopického snímku 1984 natočeného na základě stejnojmenné předlohy od George Orwella. Neoficiální hymnu všech anorektiků „4st 7lb” (zkratka pro váhu 29 kilogramů, což je hraniční hmotnost, pod kterou je smrt pro lidi s anorexií údajně neodvratná) zase zahajují nepříjemně znějící slova Caraline Neville-Lister. Dívky, kterou zrádná nemoc zabila: „Jím příliš mnoho na to, abych zemřela, ale ne dost, abych zůstala naživu. Sedím tedy na zemi a čekám.”

MANIC STREET PREACHERS nechtěli žádného studiového producenta, neboť v nich zavládlo přesvědčení, že všechna skvělá alba od jejich oblíbených skupin vznikla bez přítomnosti těchto zvukových čarodějů. I tak je ale určitě fér poukázat na kamaráda skupiny a zvukového inženýra Alexe Silvu. Ten respektoval ideu, na níž se kapela jednohlasně shodla, a víceméně se jen snažil pečlivě zaznamenat to, co hudebníci vytvářeli. Druhým mužem u mixážního pultu byl britský producent Mark Freegard, kterého si kapela vybrala sama na základě práce, jakou zvukař odvedl na nahrávce Last Splash (1993) od americké alternativní rockové skupiny THE BREEDERS. Nahrávání alba trvalo čtyři týdny a následný mix si vyžádal zhruba další tři měsíce (od konce ledna do prvních dní května roku 1994). The Holy Bible byla zaznamenána na vícestopé analogové pásce (v tomto případě relativně skromných 16 stop), tedy stejně jako většina moderních nahrávek té doby. Vlivem experimentování s různými analogovými formáty byl Freegard z větší míry zodpovědný za zvláštní klaustrofobní atmosféru desky evokující syrové demo.

Jednotlivé skladby se míchaly hned v několika nahrávacích studiích jako Britannia Row Studios, The Strongroom či Townhouse. Záleželo na časové dostupnosti konkrétního studia a momentálním rozpoložení Freegarda, který se v otázce finálního zvuku scházel výhradně s Jamesem Bradfieldem a bubeníkem Seanem Moorem. Hudebníci s producentem nejprve probrali danou skladbu, srozumitelně vyřkli, co je pro ní důležité a pak jej nechali pracovat. Freegard si se skladbou hrál, dokud nebyl spokojen a následně s dvojicí konzultoval další postup a zvažoval návrhy typu: „Tady, prosím tě, zvýrazni činel. Šla by v tomhle místě ohulit kytara? Můžeme zkusit potlačit ten ruch?” Žádné hádky ani třenice, jen soustředěná práce. Kapele na nahrávce velmi záleželo a navíc jí docházelo, že jim pod hudebními nástroji vzniká něco opravdu výjimečného.

Žena v popředí

Poukazoval jsem na disciplinovanost kapely během nahrávání, ale to platilo výhradně pro trojku Bradfield, Moore, Wire. Pokud šlo o Richeyho Edwardse, tak ten na nahrávání občas byl a jindy zase ne. Někdy se o zhudebnění svých textů vehementně zajímal a dokonce se snažil drtit nové kytarové riffy. Jindy ho ovšem nezajímalo zhola nic. Asi po dvou týdnech od startu nahrávání spáchal sebevraždu jeho dávný kamarád ze studijních let. Edwards si zvýšil dávky Prozacu na sílící deprese a úměrně s tím i příděl alkoholu, což fungovalo spíše kontraproduktivně. Pro zbytek kapely šlo ale stále o toho klasického Edwardse. Někdy plačtivého, pak zase izolovaného, ovšem stále pevně stojícího na straně MSP. Za provokativním názvem The Holy Bible stojí rovněž Edwards, jelikož mu nejprodávanější kniha všech dob vždy přišla jako snůška lží, kterou někteří fanatičtí duchovní vydávají za jedinou pravdu a ovládají tak své ovečky. Pokud má být Bible opravdu pravdivá, musí ukazovat svět v reálných nepřikrášlených barvách. Jeho texty takové byly a nepředstíraly, že některé ošklivé věci skutečně existují. Právě proto se album, dle slov Edwardse, mohlo honosit takovým názvem. The Holy Bible prezentuje pravdu bez příkras.

Na britskou malířku velkoplošných obrazů Jenny Savill narazil Edwards díky obsáhlému článku v magazínu Independent. Savill se ve svých dílech specializuje na nahá ženská těla plnějších až obézních tvarů, různých tělesných deformací a také smrti. Mladý textař byl nadšen a zašel si osobně prohlédnout jednu z výstav, čímž jeho nadšení ještě vzrostlo. To by byl přebal alba! Záhy si sehnal telefon a umělkyni kontaktoval. Představil se, vyznal jí obdiv a začal hovořit o anorexii. Zpočátku nepřístupná Savill zjistila, že mají oba dva zájem o podobná témata. Edwards poslal malířce faxem text skladby „4st 7lb” a následoval další telefonát, kde jí představil koncept celého alba a vysvětlil myšlenku každé skladby. Nakonec padlo rozhodnutí. Jenny Savill umožnila kapele bez jakéhokoliv nároku na honorář použít dílo Triptych (též označované jako South Face/Front Face/North Face) na obal alba The Holy Bible. Korpulentní žena ve spodním prádle, jež se zkoumá ze tří různých úhlů, tak dotvořila uměleckou podobu alba a zároveň naznačila, že obsah nebude vhodný pro každého.

Kazatelé káží

Album The Holy Bible mělo vyjít až 30. srpna 1994, ale MSP už hořeli nedočkavostí podpořit jej s předstihem. Kromě prvních koncertních štací zahrnujících Portugalsko a Thajsko se kapela soustředila na vystupování po lokálních festivalech jako Glastonbury Festival, Reading Festival či na benefičním koncertu dnes již neexistující Anti-nacistické ligy (ANL), organizace protestující proti vzestupu krajně pravicových skupin. Manikové v rámci propagace alba zavítali do Skotska, Kolína nad Rýnem i Nizozemí. V červnu došlo na nechvalně proslulé vystoupení v pořadu Top of the Pops a také na postupné uvolnění tří singlů: „Faster”, „Revol”, „She Is Suffering”. K celému trojlístku písní vznikl i obrazový doprovod. Podobně jako v případě nahrávání Richey Edwards se některých koncertů účastnil a na jiných absentoval (problémy s nespavostí, depresemi a pobyty v psychiatrických léčebnách). Pokud již na pódium vylezl, měl na krku svůj oblíbený Les Paul Standard nebo elegantní nástroj Thinline Fender Telecaster. Není pravda, že by jeho kytary nebyly zapnuté, jak často uvádí všeobecný mýtus. Jen měly oproti Bradfieldovi citelně stažený zvuk, což na Richeyho stínovou hru a občasné brnkání bohatě stačilo.

Bible svatá

Co vlastně napsat o albu, o kterém už bylo napsáno vše? Ideální bude držet se faktů prodchnutých osobními dojmy a postřehy. Nic v níže uvedených řádcích není nutné brát doslovně. Na hudbě je fascinující, že ji každý můžeme prožívat svým vlastním jedinečným způsobem, což se pochopitelně týká i slov zakotvených ve změti tónů. MANIC STREET PREACHERS rozhodně nepatří mezi rocková tělesa, kde by texty tvořily jen prázdnou výplň. Naopak. Lyrická podstata tvoří rovnocenného parťáka hudby. Je však pravdou, že třetí deska MSP platí za nepřehlédnutelný zlom v jejich diskografii. Nikdy předtím ani potom už MSP nebyly tak destruktivní, negativní a hudebně nekompromisní.

The Holy Bible po svém vydání způsobila opravdu menší šok u věrných fanoušků skupiny, což se odrazilo na slabších prodejních číslech. Naopak hudební publicisté sdíleli hromadné nadšení a nešetřili chválou. Syrový sound, příklon k větší agresi a vícevýznamové texty oplývající košatým počtem razantních slov a hesel vytvořily bohatou hostinu o mnoha chodech, na jejíž výrazné příchutě si bylo potřeba zvyknout. Odvaha a trpělivost se ovšem mladým posluchačům vyplatila měrou vrchovatou. MSP otevřeli dveře poznání dokořán, kam mohli lidé z generace X vstoupit a prostřednictvím textů hnaných drásavou hudební složkou objevovat nepřeberné množství filmů, literárních směrů, filozofie, ale také politických ideologií. Valerie Jean Solanas, Karl Marx, James Ballard, Sylvia Plath, Steven Patrick Morrissey a mnoho dalších jmen napříč hudbou, literaturou, poezií i politikou. Na The Holy Bible jsou to všechno jen malé několikaminutové fragmenty vhozené do lepkavé pavučiny myšlenek, ale pokud zvídavý posluchač chtěl, mohl do těchto inspiračních vlivů skočit rovnýma nohama a dostat se textům pod kůži.

Po stisknutí tlačítka PLAY nám jakýsi hlas oznámí, že si můžeme koupit naprosto cokoliv, načež se rozběhne klidná sloka úvodní pecky „Yes”. E durový, poněkud nervní rockový riff skladbě udává tempo, dokud nepřijde explozivní před-refrén, jenž následně rozkvete v krásný klenutý refrén. Píseň sice bez příkras poukazuje na tvrdou realitu prostituce, ale Edwards do textu rafinovaně vkládá paralelu vypovídající o tom, že každý na světě má svou cenu. Nejeden z vás si možná vzpomene na situaci, kdy vykonával něco, co bytostně nenáviděl, aby získal to, co potřebuje (nebo také nepotřebuje). „Řekněte na všechno ano”, jak Edwards trefně poukázal v jednom rozhovoru. Prostituce sebe sama, vlastního já i vlastního ega. „Yes” je zároveň geniální ukázkou o podkopávání komerčního potenciálu, neboť skladba sice na první poslech zní jako ukázkový hit, ale explicitní, na mnoha místech vulgární obsah jí zabránil opanovat prostory v komerčních rádiích.

Řízná pecka „Ifwhiteamericatoldthetruthforonedayit’sworldwouldfallapart” vypovídá přesně o tom, co naznačuje její složený ultra dlouhý název. Podporuje destruktivní myšlenku o takzvané „bílé Americe”. Tedy přesněji, že kdyby se tato politická elita nezdráhala být čestná a přiznala společnosti fakt, že jde o bandu zkorumpovaných lumpů, co se stará jen o vlastní zájmy, celý ten systém by se zhroutil jako domeček z karet. Kopání do vyprázdněného amerického snu umocňuje i hymnický refrén se salvou bicích Seana Moorea připomínajících bojový útok jezdecké kavalérie.

Ani ve třetí skladbě nedojde ke zpomalení, jelikož provokativní „Of Walking Abortion” do toho šlape hned od začátku. Vzdálené kytarové vazbení, zlověstná basa, opakující se mlácení do virblu a ponurý přednes Bradfielda nastavují hutnou atmosféru. Není žádným tajemstvím, že MSP to táhlo vždy doleva, ale kapela je příliš inteligentní na to, aby se snížila k primitivním anti-pravicovým nadávkám. Ačkoliv se ve skladbě objevují jména jako Mussolini a Hitler, text sází na rafinovanost a využívá diktátory k poukázání na méněcennost mužů. Název písně inspirovaný manifestem Valerie Solanas, obviňuje muže z páchání násilí i globalizovaného zla a staví je pod úroveň ženského pokolení. Samozřejmě, že ženy také vraždí, umějí škodit a být zákeřné, ale ukažte mi jedinou, která by na kontě měla šest milionů obětí? Mrazivá skladba.

Zpomalení a baladické rámování nabízí teprve „She Is Suffering”, ale klasický milostný love song byste v písni hledali marně. Procítěně odzpívané verše, v nichž Bradfield trochu přitvrdí až v naléhavém refrénu, nám připomínají, že hříšná touha po něčem, co nemůžeme získat, přináší jen zklamání. Fyzická krása se stává mukou pro ty, kteří ji nemohou získat, ale text zároveň naznačuje, že majitelé krásy se v zásadě stávají jejími obětmi. Text svou tajemnou výstavbou rovněž svádí o užití misogynních paralel, neboť za nenáviděnou krásou se může teoreticky skrývat žena. Já do hlavy Edwardse sice nevidím, ale necítím ve slovech přítomnost žádné konkrétní nenávisti. Jen závistivý chtíč těch, kteří bloudí ve stínech krásy.

Sarkastická a také cynická „Archives of Pain” je dost možná nejtemnější skladbou alba The Holy Bible. Oko za oko, zub za zub. Pokud má právo odebrat život jen Bůh, jak může někdo podporovat trest smrti? Píseň zkoumá dualistický pohled veřejnosti na sériové vrahy a zločince všeobecně. Edwards provokativně stírá rozdíly mezi těmito monstry a běžnými lidmi, čímž vlastně říká, že každý má hluboko v sobě zakořeněné zlo. Společnost je z jistého hlediska fascinována hrůznými skutky vrahů a některé státní systémy jí navíc umožňují nasměrovat vlastní vražedné instinkty zpět na tyto zločince formou popravy. Ožehavý lyrický koncept je podtržen dunivou basovou linkou Nickyho Wirea, do níž se později zařízne ostrý kytarový riff. Skladba následně přechází do skočného refrénu a vrcholí závěrečným gradujícím kytarovým sólem, které svou intenzitou vybízí Moorea k stále rychlejšímu tempu. Hotové rockové běsnění.

„Revol”, kterou můžeme pozpátku číst jako „Lover”, je jednou z nejrychlejších skladeb na albu, jejíž punkový drive a sborově vykřičený refrén doslova svádí k frenetickému pohazování hlavou. O co je text úspornější, o to hůře se interpretuje. Ve skladbě se objevuje bezpočet jmen politických revolucionářů a diktátorů, přičemž o všech se za života (i posmrtně) říkalo, že platili za špatné milence (Hitler), s mimořádně chabými mezilidskými vztahy (Stalin). Za každé konkrétní jméno je napojen nějaký krátký přívlastek, který danou osobnost v něčem vystihuje. Často jde o velmi šifrované sdělení, což může neznalé posluchače inspirovat k načerpání potřebných informací. Skladba hodná podnětných diskusí.

Brutálně upřímnou zpověď o anorexii „4st 7lb” považuji za jeden z absolutních vrcholů tvorby MSP. Úvodní sekaný riff a bublavá basa ve slokách, jsou ozvěnou svalové křeče prázdného žaludku. Jednotlivé verše mají strukturu deníčku, v němž se anorexií postižená dívka zpovídá ze svých pocitů a odhodlání zhubnout na samou hranici možností. Omlouvám se za počeštění, ale z frází jako „matka se mě snaží zadusit rostbífem” či „chci být tak vychrtlá, abych připomínala ztrouchnivělý strom” doslova mrazí. Edwards se sice skrývá za fiktivním příběhem dívky, ale je zřejmé, že popisuje své vlastní zkušenosti. Rovněž nezbývá než smeknout před skladatelskými schopnostmi Bradfielda, který v poslední třetině trhne volantem a přinese do písně houpavou melancholickou atmosféru. Dívka je spokojená. Konečně dosáhla své vytoužené váhy a žádá od tlusté lůzy potlesk. Nalezla sice cíl, ale kromě vlastní záhuby už není kam jít. Můžeme také fabulovat, zdali užitá jména Karen a Kate odkazují k bubenici Karen Carpenter a modelce Kate Moss. Obě ženy anorexií trpěly.

Rockově úderná „Mausoleum” si bere na paškál lehkovážné zacházení s odkazem holokaustu. Našlapaná „Faster” s energickým frázováním a výborným sólem uprostřed je dalším z Edwardsových depresivních pohledů na svět, ale také ujištěním, že rozervaný textař zůstane navždy svůj navzdory názorům ostatních. Melancholická „This Is Yesterday” zaujme rozporem mezi romantickou hudební složkou a nihilistickým textem. Pomalu se rozjíždějící „Die in the Summertime” se zabývá otázkou, zda není lepší zemřít v mládí, nežli podstupovat pomalý proces rozkladu tělesné schránky. Přesněji řečeno ten, kdo zrovna prožívá podzim života, se ve vzpomínkách obrací do léta, kdy byl ještě mladý a plný síly. Podstatu koncentračních táborů připomene mimořádně zlověstná „The Intense Humming of Evil”, která je ve prospěch atmosféry obohacená o strukturovaný industriální rámus. Závěrečný post-punkový nářez „P.C.P.” sarkastickým způsobem zdůrazňuje, jak důležitá je svoboda slova, neboť jakmile stát v tomto ohledu nastaví tvrdou stopku, jde všechno do háje.

I dnes s odstupem mnoha let mi nezbývá než konstatovat, že třetí album MSP je skutečně prosté jakýchkoliv slabších položek, ale zároveň drží pohromadě jako jednolitý celek. Úsporná produkce a klaustrofobní sevřenost zvuku se drží ruku v ruce s myšlenkovou náplní alba, což ve výsledku tvoří zvláštní symbiózu. Je to právě kombinace inteligentních, leč pesimistických textů a skladatelského umu, který Edwardsovy duševní pochody šperkuje gotickou architekturou s příslibem neodvratné apokalypsy. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby hlavní skladatel vsadil na temnou, posmutnělou hudbu, výsledek by ani zdaleka tak skvěle nefungoval. The Holy Bible je albem jedné éry. Vzniklo v konkrétní čas, na konkrétním místě. Společensko politické pnutí v devadesátých letech a bojovný duch mladých kazatelů z Walesu se protnuly v ideální čas. The Holy Bible je albem, které nemohlo vzniknout předtím, natož potom. Zůstává jedinečným mementem své doby.

Elvisův syndrom

Již v době mých učňovských let, kdy jsem se se slovníkem v ruce snažil dešifrovat texty alba The Holy Bible, mi tragický epilog jejich nejvýraznějšího člena přišel naprosto srozumitelný, bez jakýchkoliv úvah k pochybnostem. Osmadvacetiletý Richey Edwards zmizel 1. února 1995 a dle mého mínění dobrovolně opustil otěže světa, který ho tak trápil. Ten den měl společně s Jamesem Bradfieldem sednout do letadla a v USA začít propagovat aktuální album i nadcházející turné. Místo toho kolem sedmé hodiny ranní opustil pokoj číslo 516, odhlásil se na recepci Embassy Hotel, který stojí v ulici Bayswater Road v Londýně a odjel se svým stříbrným vozem značky Vauxhall Cavalier. Vlivem předchozích opakovaných výběrů z účtu měl u sebe mít asi dva tisíce osm set britských liber. Na hotelovém pokoji s neustlanou postelí zanechal pár záhadných vodítek včetně fotografie starého germánského domu, několik oblíbených literárních citací a úhledně zabalený balíček s knihami. Na balíčku, který vypadal jako typický narozeninový dárek s červenou mašlí byl přiložen vzkaz „miluji tě” adresovaný přítelkyni „Jo”, s níž se však několik týdnů před zmizením rozešel.

V následujících dnech byl Edwards údajně spatřen na několika místech. Měl s ním krátce mluvit fanoušek na autobusové zastávce, byl viděn poblíž Newportu a přihlásil se i řidič taxíku, který ho vozil po různých místech včetně jeho rodného města Blackwood. 14. února zaplatil za parkovací lístek na čerpací stanici Severn View, posledního útočiště poblíž dálničního visutého mostu Severn Bridge, který se táhne nad řekou Severn. 17. února už zaparkovaný vůz zkoumali vyšetřovatelé a detektivové. Vybitá baterie, rodinné fotografie, zbytky Prozacu a důkazy, že Edwards musel vůz několik dní využívat jako provizorní domov. Pas a kreditní karty byly nalezeny v jeho domě, kde se ještě zastavil onoho 1. února. Přehrabovat se v dalších detailech, indiciích a údajných svědectvích asi nemá smysl, jelikož ten příběh je notoricky známý. Severn Bridge platil za oblíbené místo sebevrahů. Voda pod ním je hluboká s velmi prudkým proudem, což by vysvětlovalo fakt, že se tělo Richeyho Edwardse nikdy nenašlo. Na druhé straně převládají i názory, že člověk s takovou inteligencí by dokázal zmizet a žít do dnešních dní v utajení. Vyberte si sami.

Kapela byla pochopitelně otřesená, stejně tak rodina intelektuálně založeného hudebníka. Elektrizující kombinace řemeslně vyšperkované hudby a radikálních levicových textů, kterými MSP srali britskou konzervativní společnost, se otřásla v základech. Rok před tím to zabalil Kurt Cobain, teď Edwards. Co se děje? Jsou snad mladí lidé uprostřed devadesátých let citlivější a zranitelnější než předchozí generace? Speciální číslo časopisu Melody Maker vydané 8. dubna 1995 věnovalo obrovský prostor otázkám o sebepoškozování, depresích a sebevraždách. Richey Edwards nemusel říct ani slovo, ale přesto nutil společnost diskutovat o závažných problémech. První léta po jeho záhadném zmizení se objevily desítky očitých svědectví o tom, kde byl zrovna Edwards spatřen. V Anglii, Evropě, dokonce i v USA. Ty nejžhavější stopy policie vždy prověřila, avšak bezvýsledně. Se zmizením se také razantně zvýšil prodej desky The Holy Bible. Fanoušci se skrze texty snažily pitvat Edwardsův mozek a hledat v nich skrytá poselství, což je trochu škoda, protože takové jednosměrné úsilí zastínilo hloubku zakomponovaných myšlenek nehledě na fakt, že Nicky Wire stál za třetinou textů.

Symbol jedné generace

MSP mají na kontě nějakých čtrnáct desek. V komplexním pohledu je tedy více než zřejmé, že Richey Edwards měl prsty jen v minimální části diskografie. Přesto se jeho fluidum vznáší nad každou další vydanou nahrávkou rockerů z Walesu. Edwards odrážel tehdejší nervozitu, nespokojenost a vnitřní rozpolcenost mladých lidí, na které doléhal tlak nekompromisních globálních třenic. Dozvuky studené války, situace v Jugoslávii, válka v Perském zálivu, teroristický útok v Oklahomě atd. Pod všemi těmi šminkami, pestrobarevnými klipy na MTV a pohodovými seriály bujela špína a Edwards to věděl. Byla to citlivá duše, kterou drtila tvrdost okolního světa. Člen waleského kulturního hnutí Cool Cymru. Mladík, co hodně pil a málo jedl. Intelektuální a rebelující symbol tehdejší generace. The Holy Bible přinášela upřímný pohled na různé problémy bez potřeby jakékoliv autocenzury a nošení růžových brýlí. Deska byla návodem, jak porozumět světu a najít si v něm místo. Je nutné zopakovat, že by nic z toho neprošlo, kdyby texty nepodpořila intenzivní hudební složka oplývající rychlostí, melodikou a sevřeným zvukovým kabátkem.

Krátce po zmizení si MSP museli zákonitě položit ožehavou otázku, která zněla asi následovně: „Co budeme, kurva, dělat dál?” Odpověď přišla záhy s deskou Everything Must Go (1996). Nejen, že tato deska snese srovnání s The Holy Bible, ale obsahuje i jednu z nejúžasnějších písní, jakou kdy kapela napsala. Hymnu britské dělnické třídy „A Design for Life”. MANIC STREET PREACHERS hrají dodnes. Jejich desky mají proměnlivou kvalitu a je nutno objektivně přiznat, že kapela má nejlepší roky dávno za sebou. Ale víte jak? Jde přesně o ten typ usedlých rockerů, kteří už nemusejí nikomu nic dokazovat. Ačkoliv byl Richey Edwards v roce 2008 úředně prohlášen za mrtvého, kapela prý do dnešních dnů posílá tantiémy na jeho účet pro případ, že by potřeboval peníze. Můj názor je jasný, ale to nevylučuje sílu zázraků. Je jich poskrovnu, ale občas se přeci dějí, ne?