Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Má cesta na Obscene nezačala ideálně. Ujedu sotva tři stovky metrů od baráku a zjišťuji, že auto nějak netáhne a trochu divně se mi žvejká kolo. Takže zpět domů. Pneumatika na hadry, ale ty vole! Za čtyři a půl hodiny hrají TRUCIDO, kterým vražedné tempo vštěpuje bubenický král Bryan Fajardo. Takže i kdybych měl na auto přišroubovat vrtule a doletět tam, tak se to musí stihnout. A… stihnul jsem posledních asi pět minut. TRUCIDO je kapela fungující od roku 2021, krom Bryana v ní hraje i někdejší člen COGNIZANT Irving Lopez a to, co hrají, je naprosto nekompromisní grindcore řezanice, která je hlavně o hráčských schopnostech bubeníka. Kytara a basa to hrnou jen pořád dopředu, aniž by se zabývaly nějakými technickými finesami.
TRUCIDO přijeli z Dallasu a ani další hrající to neměli úplně blízko. UTILIZE THE REMAINS jsou totiž z Nového Zélandu. Mimochodem, další z kapel, jež se daly dohromady v roce 2021. Hrají nikterak výjimečný slamming death metal, a tak mám možnost se po hektickém příchodu trochu porozhlédnout po okolí. Zjišťuji, že tolik lidí na celkově třetí kapelu jsem tady snad nikdy neviděl. Obscene už teď působí naprosto plně! Po nich nastupuje mexický gore grind C.A.R.N.E. Hudební tupatupa, která je o rok starší než festival. Hudebně mě to míjí, je to typická tužka a navíc mi to ani mi nepřijde dobře zahraný, ale hodně mě baví publikum, které se při nich poprvé výrazněji utrhlo ze řetězu.
Následuje slovenská noisecorová exhibice zvaná SEDM MINUT STRACHU. Zkoušel jsem si nastavit stopky a troufám si tvrdit, že to bylo o chlup delší. Nicméně i přes to to byla komprimovaná intenzivní špinavá bomba. Bicí, baskytara a pila se smyčcem. A řev, samozřejmě. Kapela nebezpečná jak sama sobě, tak okolí. Neustále kvílící baskytara, maniakální zpěvák a pilař.
Po nich přichází v rámci možností vlastně celkem mainstreamový set mexických punkerů ACIDEZ, kteří tu v roce 2018 udělali naprosto legendární párty. Má to všechno, co to má mít. Číra, temperament, tří akordové melodie a tah na branku. Oproti úplně obyčejnému punku mají Mexičani trochu víc thrash riffáži, což z nich dělá opravdu ideální koktejl pro publikum. Připočtu k tomu fakt čitelný zvuk a funkční rytmiku a vznikne rozbuška, která nechala festival vybouchnout v jedné velké explozi. Tohle prostě přišlo ve správný čas na správné místo.
Jestli španělské thrash metalové kvarteto ANGELUS APATRIDA něco není, tak rozhodně originální. Ve své tvorbě si vypůjčují ta nejprovařenější klišé žánru. Jejich set se nesl na punkové párty vlně ACIDEZ, jen je tu více sól a méně punku. Ze scény skáčí do plných i třináctiletá děcka a fakt tu nejde o nějakou stagediverskou školku, tu si pořadatelé naplánovali na jiný den. Kytarista David G. Álvarez si celý festival získává tím, že v druhé polovině setu seskakuje k lidem a staví se doprostřed circle pitu.
Po nich už přichází jedna z hlavních hvězd dne. Američtí DEVOURMENT předvedli i s jednou kytarou, jak se zatlouká v deathmetalovém stylu. Celkem vtipné bylo, že se mě asi dva lidi ptali, kdo v té kapele vlastně teď zpívá, protože Ruben Rosas s krátkými vlasy, brýlemi a v kšiltovce měl dost solidní mimikry.
U následujících pardálů DROPDEAD bylo asi celkem důležité, kde jste na koncertu stáli. Já byl celkem blízko, takže jsem z první řady chytal tu energii, kterou staříci stále mají. Kapela na festivalu oslavila tuším Kristova léta a ta energie byla fakt neskutečná. Bob Otis měl samozřejmě dost plamenných projevů, týkajících se hlavně práv zvířat, ale i současné politické situace v USA. Stojan od mikrofonu občas transformoval v kopí, kterým vyhrožoval publiku nebo s ním házel do vzduchu. V pódiovce mu zdatně sekundoval mrož George Radford, který si brýle zezadu upevnil dost pevnou gumou. Hrály se věci jak nové, tak z první, více jak třicet let staré desky.
Pak tu máme DEATH z Lídlu, neboli GRUESOME. Super zvuk, ale oproti originálu přeci jen o třídu slabší nápady. Ale víte co? Mně to stačí. Je slyšet, že jde o poctu vzorům a zahrané to bylo s přehledem. Poslední kapelou pak jsou japonští veteráni SABBAT. V podstatě další rip-off, tentokráte VENOM stylu. Osmdesátkový prehistorický heavy-black zaujme hlavně baskytaristou a zpěvákem Gozolem, který je navzdory věku padesát osm let navlíknut so kožených slipů s velkou spoustou hřebů. Další pocta stylu, ale hrózně dlouhá. Prvních deset minut se bavím bizarností toho celého, ale po dvaceti minutách převládá únava a hlad.
A pak tu byla samozřejmě freak show část. Tam budou asi více vypovídající fotky z galerie. Sultánův SM projekt je v černém army stylu, vojáci přinášejí nosítka, ve kterých je zašito překvapení. Vytknout před závorku by se mělo, že hudbu k celému představení řeší dva členové souboru živě a nejde o reprodukci, která by se jen pustila. Zápletka celého představení je, jak jinak, opět o dominanci, submisivitě a fetišismu. Předepsané role se ale během představení mění a původní oběť zašitá v nosítkách povstává v nahotě a stává se uctívanou dominantní Bohyní. Jo a někde mezi tím si Sultán stačil z penisu udělat jehelníček, pokud jsem to správně viděl. Takže teď už jen vypláchnout oči a jede se dál.
Poté jde na scénu elastický muž Samora Squid. Stává se již pravidelným bodem programu a jeho show je téměř stejná jako minule. Tedy nohy za hlavou, vykloubení ramene, protáhnutí se přes tenisovou raketu. A ačkoliv jsme tu od dob Selfieho The Clowna viděli mnohem šílenější věci, tak na mě jeho zvrhlá akrobacie furt tak nějak funguje a mám mrazení v zádech, když do hrdla souká dva meče najednou. Vystoupení zakončené petardami namířenými na Samorovo nádobíčko. Brrr.
FLY HIGH TRIBE SHOW začíná téměř šamanisticky, dva členové jsou věšení za záda a při tom trochu ve stylu Šíleného Maxe metají jiskry do publika, protože ve vzduchu používají flexu na své okované dolní končetiny. To samozřejmě ale není finiš. Finální obraz ještě obsahuje bílou paní štěstěnu pověšenou uprostřed s dlouhými cáry bílé látky, kterou mají další dva lidé zaháknutou za břicho. Trochu mě mrzí, že v tu finální chvíli nejsem někde uprostřed Bojiště, protože to musel být přímo cimrmanovský živý obraz. A pak? Pak nic, jde se spát za zvuků rozjeté didžiny.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.
Finský prog-power metal, který vykresluje kouzelné melodie a nápadité kytarové a hlavně klávesové instrumentální variace. Jde o one-man projekt, to je i kámen úrazu, nevýrazný zpěv spíš ruší a syntetické bicí také nic moc. Škoda, jinak super poslech.
