Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Noc v autě byla krátká a nepohodlná. Zívám hned jak otevřu oči a vím, že dnes to bude náročné. Tak hlavně první kapela startuje už v deset. Nebylo to v minulých létech o chlup později? Zřejmě ano nebo byla včerejší párty příliš bujará, protože moc lidí si na první kapelu rozhodně nepřivstalo.
Startuji s brazilskou kávou v hrníčku a brazilskou kapelou na scéně. MANGER CADEVRE? Velmi slušný otvírák. Kvarteto ze Sao Paula funguje od roku 2011 a vede ho zpěvačka s překvapivě hlubokým hlasem. Žánrově jde o brazilskou pouliční směsku death metalu, hardcoru a crustu. Velmi příjemný start, nicméně by pomohlo, kdyby kapela častěji uhnula ze středních temp. Druzí nastupují HØRDÜR. Francouzská grindcore škola držící se základů stylu. Bohužel bez basy. Co skladba, to minuta a dva velmi rozdílně položené vokály. Vedle vysokých screamů kytaristy hlubší uštěkaná poloha, která dominuje.
BEAVER FEVER je one girl projekt slečny s ikonickým jménem Tsunami Nagasaki. Japonka momentálně žijící v Kanadě. Respekt za to, že se tam postavila sama s kytarou. Některé songy vlastně ani neměly oporu v bicím automatu, takže to byla jen kytara a vokál. Umělecký dojem poněkud zvláštní. Tsunami působí živě poměrně rozpolceně a přepíná mezi dvěma extrémními polohami. Buďto se soustředí na hru na kytaru a vřískání nebo působí velmi stydlivě a plaše. SANGRE DE IDIOTAS je přesný opak. Prostě animální grindcore výplach, který se s ničím nemaže. Jen basa a bicí. Zapáchající a zanícený apendix ze SEDMI MINUT STRACHU. Naprosto syrový a primitivní, ale o to údernější.
Španělské APOSENTO vyznává pravověrný death metal a je tady s námi od roku 1990. Tedy samozřejmě s malou, asi patnáctiletou, pauzičkou. Nicméně od roku 2014 je celkem stabilní a aktivně vydává každé tři roky nějakou desku. Drtí to celkem solidně i s kytaristou, jenž kvůli zlomené noze při koncertě sedí. Jinak se po areálu pohyboval povětšinou na kolečkovém křesle.
Mimochodem Čurby tady projevil smysl pro humor, když za tyhle vážně se beroucí smrťáky narazil další španělskou kapelu, ale z naprosto opačného extrémně hudebního spektra. Tedy oni jsou vlastně z Baskicka, což by mohlo mnohé vysvětlovat. Mluvím teď o dvojici MUTILATED JUDGE. Noise, industrial grindcore. Jen basa, vokál a kulometný automat. Dva týpci, z nichž jeden si říká Gutcock a druhý Babyrapist. Ten koncert je neskutečný. Ty dvě figury jsou prostě všedevastující přírodní úkaz a obsecene fans jim leží u nohou. Basák nadměrné velikosti s vajglem v puse si nechává od publika připálit a poté všechny kolem ohrožuje svojí baskytarou. Nejsem si jist, nakolik procent jsou jeho linky freestyle, ale jsem si naprosto jistý, že některé části skladeb jsou ryzí improvizací. A mezitím se fakt dějí věci. Například to, že zpěvák se pokouší kouřit cigaretu penisem. Nebo hrát na zobcovou flétnu prdelí. Nebo… ne, nechcete to vědět. Prostě jen s otevřenou pusou koukáte, co se to vlastně kolem vás děje, a nevěříte vlastním očím. Festival přichází uklidnit polská HOSTIA. Rouhačský death metal ale působí po nejperverznějším koncertu festivalu vlastně celkem srandovně a neškodně.
Další kapela zůstává věrna kovu smrti, vzývá však jeho zcela jinou tvář. CRYPTIC BLOOD se často zapomínají u temp, která jsou pomalejší než střední, a do toho jim ve zvuku kvete luxusní sklepní hnilobnost. A musím říci, že tohle se mi moc líbilo. Kapela, která hraje jen ve třech, koketuje s dřevním pojetím plesnivého doom metalu a působila po tom všem, co se zatím událo, jako zjevení.
Hned s následujícím vystupujícím se tempo vrací zpět k rychlému a ještě rychlejšímu. Nastupují totiž slovenští ACID FORCE. Kapela se vyrovnala se ztrátou basozpěváka, natočila novou desku a začala razit, že každý může tak trochu zpívat. Koncert na Obscenu je thrash párty v oldschool stylu. Což zahrnuje kudrnatý vlasy na pudla, džínové kraťasy tak krátké, že hrozí vyhřeznutí, a triko s Palo Haberou. Cenim. Krom toho ale nechybí ani velmi solidní instrumentace, jejich set prostě řeže. ACID FORCE jsem viděl naposledy někdy před šesti lety a už to zdaleka nejsou ty thrashový holobrádci. Což teda nic neubírá jejich stále mladické energii, která z nich při koncertu stříká všemi směry.
Další bandou jsou domácí CUTTERRED FLESH z Karlových Varů. Celkem světoběžnická kapela, která se svým death metalem obrazila už půlku planety. Navíc v současné době posílená o Klabiho u baskytary, který do skupiny přeskočil z POPPY SEED GRINDER. Brutální death metal kluci poslední dobou lehce nařezávají deathcorem, včetně nějakých pokusů a atmosférické plochy.
Po nich nastupuje francouzské komando WHORESNATION. Kapela funguje už nějakých patnáct let a valí hodně špinavou verzi nesmlouvavého grindcore. U mikrofonu Pibe, který má zástup dalších podobných kapel a svoji roli zvládá na jedničku, je neustále v pohybu a dává do toho syrovou živočišnou energii i určitý punc nevyzpytatelnosti. Ta se projevuje například ve chvílích, kdy nohou pomůže nejistému stagediverovi k pohybu. WHORESNATION jsou prostě banda, která si dokáže udělat na koncertě pořádek.
Po WHORESNATION si jdu dát pozdní oběd a přicházím tak o italské brutaldeath metalisty PUTRIDITY, jejichž set byl, podle reakcí, jež jsem posléze nasbíral, naprosto skvělý, a hlavně mi unikají i SIX-SCORE, rakouské trio, které na poslední chvíli naskočilo za odpadnuvší skandinávce MASS WORSHIP. Moje chyba.
Následující kapela je složena z noisecorového důchoďáku. Německý projekt NECRO BEAT INFERNO je složen ze členů legendárních WBI a NECROPHILIACS. Hned zpočátku se mnou navázali pozitivní vztah, když zpěvák mrdnul plné pivo do lidí a mezi nimi jsem byl i já a hlavně na pivo namířený objektiv. Inu... při focení podobného chlívu je zapotřebí počítat se ztrátami. Od začátku setu na ně několik fans stříká nějakou sračku, která působí jako pěnové umělé pavučiny z nějaké halloweenské párty. Navíc hudebně to není noisecore, ale takový extrémní crossover všeho, co šlo momentálně kolem. No nic, jdu si vyléčit objektiv.
WALKING CORPSES jsou speciální dárek pro Čurbyho. Superkapela tady sedí jak prdel na hrnec. Tedy superkapela není tím dárkem, dárkem je materiál, který na festivalu přehráli, a tím byla deska „Extreme Conditions Demand Extreme Responses“ z roku 1992 od legendy zvané BRUTAL TRUTH. V sestavě je baskytarista Dan Lilker a zbytek tvoří domácí metalová a grindová šlechta. Franta, Jurgen a za mikrofonem Bilos. Výsledek? Perfektní. Na podmínky, které byly pro secvičení celého materiálu, to instrumentálně fungovalo velkoparádně a klukům se sluší vyseknout poklona. Tohle byl dárek s velkým D.
Američtí veteráni ze SIEGE mají trochu smůlu, že hrají po nich, protože tohle bylo hodně silný kafe. Kapela, která už na počátku osmdesátek kopala základy pro spojení hardcoru a grindcore, působila po takovém násypu trochu neškodně. Nicméně přišli s esem v rukávu. Tím byl Áda z MASSOLY, který přiložil svůj saxofon a postaral se o působivé experimentální zpestření jejich setu.
Po SIEGE si uvědomuji, že davy poněkud zhoustly. Na scénu se dere v současné době největší česká kapela GUTALAX. Snažím se někam prodrat. Kamkoliv. Nikde není místo. I v horní části amfiteátru je plno. Je nutné si v tuto chvíli nalít čistého vína a konstatovat, že GUTALAX měli na Obscene Extreme větší počet lidí než například NAPALM DEATH. GUTALAX mají efektní úvod. Áda je uvádí v jejich dresu, navíc na židli s nočníkem. Následně se strhne doslova peklo. Na kapelu v podstatě není vidět a současně není zcela patrné kde končí publikum a začíná stage. Jakoby masa fans to publikum sežrala. Neskutečné. A ano, občas se stane, že na festivalu jsou sety, kdy okupuje prostor před kapelou více lidí, ale nikdy ne v podobném měřítku.
Brazilskou legendu RATOS THE PARAO, která byla například inspirací pro SEPULTURU, sužuje začínající déšť, který je celkem vydatný. A to je fakt škoda. Zpěvákovi Jiao Gardovi je čerstvých šedesát a v zákulisí chodí o holi. Navíc jsem nikdy nezažil koncert, který by od nich byl špatný. Brazilci ve své době definovali spojení thrash metalu a hardcorepunku a kytarista Jao je riffmajstr, který řeže kytaru s chirurgickou přesností. Kapelu si zbaběle vychutnávám z druhé strany pódia, snažíc se chránit foťák pod trikem.
Pak přichází NAPALM DEATH. Ti si bohužel vytáhli Černého Petra, co se zvuku týče, a moc nechápu, kde byl problém, protože před nimi hrající RATOS THE PARAO zněli téměř krystalicky. Celkem chápu, že situaci nepomůže fakt, že sem tam někdo z publika dupnul na efekty a nestalo se to jen jednou, ale nelze na to svést asi úplně vše. Setu nepomohl ani fakt, že se příliš málo opíral o starší materiál, což chápu z pohledu kapely, protože chce prezentovat ten novější. Ale z pohledu festivalového fanouška bych si od legendy typu NAPALM DEATH mnohem více přál trochu konzervativnější set.
Na DYING FETUS mě jakýsi dvacetiletý hejsek upozorňuje, že bych v pitu neměl být s foťákem, neboť tam bude nebezpečno. Týpek už asi nikdy nezažije Fluff festy, kdy mi do objektivu házeli šipky zástupy hardcorekids s pořádným rozběhem. Pit u DYING FETUS je vlastně celkem hodný. Standardní deathmetalová masáž zad. DYING FETUS nejsou z pódiově nejenergičtějších kapel, ale svým zvukem dokážou drtit kosti. Stejně jako u NAPALM DEATH se kapela opírá spíše o novější skladby, které nemám moc naposlouchané, a po dvaceti minutách opouštím koncert s plánem něco sezobnout ještě před WORMROT.
Singapůrci WORMROT nastupují s překvapením. Jejich řady obohacuje poměrně netradiční člověk. Je jím zpěvačka Chew Wei Shan, která celý koncert započíná značně BJORKovskou experimentální hlasovou kreací a přidává se i na spoustu dalších skladeb. Mimo ní v kapele stále funguje zpěvák Gabriel Dubko, kterého můžeme znát například ještě z řad IMPLORE, kteří na Obscene Extreme hráli hned dvakrát. Ten si asi po druhé skladbě „odskočí“ do publika a hlavně tedy jeho animální energie dává setu potřebnou šťávu, zpěvačka koncert experimentálně dobarvuje a oba instrumentalisté se starají o dostatečně zajímavý grindcore nálet. WORMROT byli jednoznačně vrcholem dne. Nejzajímavější a nejpřekvapivější koncert. O to víc zamrzí, že bubeník Vijesh kapelu opouští.
Bohužel jsou pro mě ten den poslední kapelou. Po slejváku se o mě pokouší zimnice a víčka mi neúnosně těžknou.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
