Přiznám se, že jsem zprvu koukal na upoutávku ohlášující ROOT, takzvanou brněnskou legendu hrající v mini klubu Hells Bells, trochu zaraženě. Člověk nemusí být odborník na termomechaniku, aby si dokázal spočítat, že atmosféra v klubu bude víc než frenetická. Vezmu-li v úvahu, že při posledním pražském koncertě se ROOTům podařilo vcelku bez problémů naplnit i Akropoli, šel jsem na koncert poněkud s obavami. Neméně vrásek mi způsobilo i zařazení ELEDHEL jako předkapely. Proč zrovna tam? Proč zrovna oni? Nicméně jsem člověk hrdinný a neohrožený, tudíž jsem se s hlavou hrdě vztyčenou vydal vstříc svému osudu, abych vám o něm mohl zasvěceně poreferovat na stránkách Metalmanie.

Ve chvíli mého příchodu už na pódiu řádila Azmodanova smečka štěňat, která pomalována vodovými barvami a maminčinými šminkami a ověšena nutnými pentagramy, drtila jediný správný „blejk“ metal. Ten kdo trochu sleduje diskusní dění zde na Metalmanii, možná zaregistroval, že jsem měl se samotným Azmodanem menší spor na nože ohledně kvality jediného doposud vydaného dema ELEDHEL. On tvrdil, že jde o materiál korektní (překvapivě), já, jak už to u kritiků bývá, naprostý opak. Což mi ovšem nebránilo v nezaujatém shlédnutí jejich setu, jelikož je jasné, že poloamatérské demo je cosi jiného než regulérní koncert. A musím říct, nehráli ani moc špatně. Vlastně nehráli vůbec špatně! Hned zkraje bych vypíchnul vynikající zvuk, jímž je obdařil zvukař. K čistému a průraznému zvuku nástrojů přispívalo i rozložení sil. ELEDHEL hrají v obsazení čtyř lidí. Basa, kytara, bicí a klávesy, což možná může někomu připadat na black metal málo, ale dle mého názoru to úplně stačí. Každý nástroj se držel ve své přirozené hladině zvuku, nepřebíjel sobecky ten druhý, tudíž nevznikal onen častý koncertní „bordel“ a písně vyzněly až překvapivě poslouchatelně a čitelně i pro člověka, který nemá ELEDHEL moc naposlouchané. Co se týče vlastních písniček, tak tam už musím být skeptičtější. Je vidět, že hoši ještě nejsou tak skladatelsky zdatní, takže některé party vyzněly možná trochu moc jednoduše. Co ale ELEDHEL nepobrali zkušenostmi, to vcelku nahradili energickým nasazením a tahem na branku. Za struny teda vzít docela umí. Odezva vcelku taky byla, takže pohoda. ELEDHEL se mi zkrátka líbili a musím uznat, že svoji roli jako předskokani ROOT splnili do puntíku bez větších zádrhelů (no, i když mám pocit, že maskotní skladba „Eledhel“ neproběhla zpočátku úplně v pohodě, ale co…). Paráda. Hrajte, hrajte, hrajte. Časem se uvidí co ve vás je.

Jako jediná hvězda večera na pódium přicházejí všemi vroucně očekávaní ROOT. Co o nich napsat a neopakovat už bylo dávno řečené? Sestava se nemění a tak nás na pódiu po chvilce ladění a zkoušení uvítal basák Igor, okovaný koženým náhrdelníkem s bodci, spolu s kontrastním Ashokem ve slušivé fialové košilce, kterou bych čekal spíš na pláži než v atmosféře zapoceného metalového klubu, následován malým velkým šéfem s moderním, do červena obarveným vousem. Celý ansábl uzavírala naprosto tradičně laxní a pohodově se tvářící dvojka Blackie – Evil. Začátek koncertu probíhal plně v duchu poslední desky „Black Seal“, ze které zazněl mimo jiné otevírák „The Festival of Destruction“ , „Theriak“ i titulní „Black Seal“ s krátkou meziodbočkou k desce „The Book“. Zvuk kapely oproti ELEDHEL zhutnil s příchodem druhé kytary, ale kvalitativní laťku si udržel. Snad jen Blackieho kytara mi zněla v uchu poněkud podezřele a mám pocit, že v Ashokově společnosti trochu zapadla. K instrumentálním výkonům není moc co dodat. ROOT neponechali náhodě zhola nic, navíc bylo vidět, že stejně jako diváci se i kapela dobře baví. Igor překvapil hezkým čistým mocným hlasem, jímž vypomáhal Big Bossovi s vokály. Ashok svojí kytarovou virtuozitou a stoickým klidem, s jakým povyšoval staré demáčové skladby na posty kytarového hrdinství. Blackie tím, že ničím nepřekvapil. Zato Big Boss překvapil. Původně asi vtipně myšlenými hláškami mezi písničkami, které bych ovšem klidně oželil. Myslím, že určitě nebylo potřeba komentovat Ashokovu výměnu kytary slovy: „Musíme počkat, ta piča de ladit, nechce se mu hrát.“. Stejně jako stížnosti na vlastní kapelu, svěření se toho jak je to strašný s nima hrát (chudák Big Boss, musí bejt strašný mít v kapele vynikající muzikanty) nebo moudra pro začínající kapely. No, ale ať už to Jirka myslel jak chtěl, vypadal že má z dorazivších fanoušků radost a rozhodně mu nic nezabránilo v tom, aby podal skvělý pěvecký výkon. Sílu a cvičený hlas má, to se mu musí nechat. Nosné vokály zazpíval tak jak to na sebe ve studiu ušil, což bohužel v dnešní době není samozdřejmost. Po stránce vokální úpravy tedy koncert taktéž skoro bez chyby. Ovšem zlatá třešnička na dortu byla osoba bicmena. Řeknu vám, totální odvar. Evil byl sice nenápadně zakamuflovaný bicími, ale to co za nimi vyváděl! Uch!!! No to je jedna báseň! Takhle skvěle hrát, to se jen tak nevidí. Opravdu smekám, mistře. S postupujícím časem se koncert přehoupl ke starším osvědčeným peckám, a tak zazněl třeba „Leviatan“ z „Hell Symphony“, „Píseň pro Satana“, nebo „666”. Co ale zamrzelo byla skutečnost, že se ROOT velmi efektivně vyhnuli všem mým nejoblíbenějším písničkám. Mám na mysli třeba „Necromancy“, „The Wall“, vyloženě koncertní „Why?” nebo „Rodaxx“. Vůbec se mi zdálo, že z „Kargeras” zaznělo nějako kriticky málo písniček.

Ke konci koncertu jsem začínal přemýšlet o tom, jak to vlastně chce kapela řešit s přídavky, protože mezi pódiem a šatnou se tísnil poměrně početný dav lidstva, který navíc nevypadal, že by chtěl hudebníky propustit. Přiznám se, že sem si už v duchu připravoval rejpavé komentáře o tom, jak kapela hodí tři, čtyři přídavky nadrženýmu klubu, cítí se přitom jako hvězda a přitom hraje sotva pro sto lidí. A dost mě těší, že je nemusím použít. Big Boss zavelel poslední písničku, ta se ku spokojenosti všech odehrála a byl konec. Jak prosté. Můžete si myslet, že jsem padlej na hlavu, když chci někoho kritizovat za přídavky. Ale mně prostě tohle jednání přijde u lokálnějších koncertů úplně férové. Přijedem, co nejlíp odehrajme, co jsme odehrát chtěli a vypadneme. Není co řešit. I tak hráli ROOT asi hodinu dvacet, což je myslím tak akorát. Věru pěkný koncert, jen co je pravda. Jen ten tracklist bych trochu upravil.