OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno začíná s mladou americkou bruskou DELIRIANT NERVE. Výraznou roli tu sehrává bubeník Aidan, který se poctivě rozcvičuje už dvacet minut před koncertem, kdy areál ještě zeje prázdnotou. Má při tom na sobě růžový crop top TERRORIZER a se svým babyfacem a dlouhými vlnitými vlasy vypadá jako něco z panenkového katalogu od Mattela. Když ale spustí, je to parádní. Trojice z Washingtonu ve svém setu kombinuje grindcore, death/thrash metal i powerviolence. Velmi důstojný počátek má stejně nasypané pokračování s italskými FAILURE. Ti ještě o něco víc přidávají na intenzitě a hlavně rychlosti. Do powerviolence jim silně fouká fastcorový uragán, nezaostává ani živočišná energie, kterou kapela šíří při koncertě. Jedinou škodou setu je publikum, které se stále ještě zcela neprobudilo. Celkově všechny čtyři úvodní kapely byly vlastně absolutní smršť.
Celé ráno se tak nese v opravdu rychlém a energickém grindo-powerviolence stylu. Nejinak tomu je u francouzských GUMMO. Francouzská grindcore škola, u které hutnost zvuku zajištuje věc málokdy na Obscenu vídaná. Osmistrunná kytara. Díky tomu fakt nemusím remcat, že tomu chybí basy, protože kytara tlačí jak hovado. Krom toho to má skvělou energii. Prostě živelná špinavost s dobře vyladěným poměrem grindcore metal a hardcore.
Překvapením byla litevská kapela WILL COPE. A to hlavně díky tomu, že pobaltská scéna příliš často své vlajkonoše na Obscene Extrem nemívá. Krom dronových TESA a ještě dronovějších TALBOT si nevzpomínám na nějakou výraznější kapelu z toho regionu, pokud nepočítám metalové kapely. WILLCOPE ordinují powerviolence, který je hodně nasáknutý hardcorepunkem. Trojice vznikla v době covidové pandemie a rozhodně se na tomto velmi silném začátku dne neztratila.
Brazilští ESCARIUM přehazují Obscene na metalové kolejiště. Současně oproti prvním čtyřem kapelám sundávají nohu z plynu, co se rychlosti týče, o to více ale zahušťují zvuk, který je dostatečně drtivý, hutný a současně i atmosférický. Tím rozhodně nelze říci, že by byl bubeník pomalý, ale celkové vyznění kapely představuje spíše apokalyptické valivé temno, než nějaký kobercový nálet. Po většinu času jde o klasický střih, kdy rytmická kytara tvoří hutný temný mrak z riffů a druhá do něj kreslí náladové blýskanice vyhrávkami.
ABRADED jsem někde projedl a vracím se až na rakouské DISTASTE. Ti pokračují v seriálu čerpajícím hlavně z death metalových scénářů. Tato epizoda je hlavně o velmi natlakovaném deathgrindu, který kapele jde hrozně dobře. Tohle mě hodně baví. Kvarteto z Linze má tlak, zajímavá technická místa i potřebnou brutalitu a průraznost ve zvuku a občas i závan melodičnosti. Ta kapela mě baví i lidsky. Každý vypadá jak z jiného světa a přece to funguje pospolu. Například kombinace růžolícího bubeníka Yanicka, který s dobrosrdečným švejkovským obličejem přibíjí celý Obscene svými kopáky, a do toho kytarista a zpěvák Armin, který po většinu kocnertu vypadá jako kočkovitá šelma při útoku.
Brazilští REBAELLIUN působí velmi nadšeně, mají silně vytažené kopáky, a ačkoliv jsou přirovnávaní ke KRISIUN, tak hrají přeci jen nižší ligu a mé nadšení z DISTATE nepřekonávají. Podobně to mám i s polskými grindopunkery MEAT SPREADER. Kapela, která mě udržela u scény po celou dobu, byli švédští grindcoristi THE ARSON PROJECT. Ti pojali svůj koncert jako párty, při níž si zvou na scénu všechny kámoše na hosting. Akce začíná s Pibem z WHORESNATION a pokračuje přes Elise z BIRDFLESH, Armina z DISTASTE a tak dál. Jejich set se tak stává velkou grindcore jízdou, která nedává šanci k nějaké nudě. Můžete jen hádat, kdo se po boku zpěváka Nikolase Larsona dál chopí mikrofonu. Hrubé, syrové a strhující.
Po nich nastupují LAHAR. Domácí kapela, která nemá špatné koncerty. Vybudovaný svojský rukopis v rámci thrash metalu, instrumentace, která hnětá, a super český texty. Tohle je prostě žánrová ryzost od starých pardálů, kteří znají pravidla thrash metalu. Na INHUME jsem se zapomenul u dister a vracím se až na navazující thrashový dýchánek, tentokráte s BELUSHI SPEED BALL. Studiový projekt, který se zvrhnul v živý metalový cirkus s velmi specifickými shows. V sestavě ční figury jako například Jamison Land z GWAR. Hlavně si s sebou ale přivezli Mankiniho, který se měl starat o „show“. V jeho podání to vypadalo tak, že po areálu rozházel snad víc toaleťáku než GUTALAX. A nezastavil se jen u toaletního papíru. Pod bubeníkem totiž bylo vyskládáno několik kartónů nealkoholických nápojů v petkách a plechovkách, kterými tento šílenec oblečený jen v trenkách a podprsence zaléval první řady. Mě zastihnul nepřipraveného. V první řadě s objektivem zaměřeným na toho týpka, co právě štěrchá dvoulitrovkou Pepsi Coly, jsem si nějak neuvědomil, že dostanu frontální zásah přímo do objektivu. Co už. Riziko podnikání.
Koncert FLESHLESS trochu doplatil na to, že na začátku přicestovala extrémní školka a děcka naběhla na už legendární školu stagedivingu. A bavilo je to skoro polovinu setu. A myslím, že kdyby jim to nebylo zatrženo, tak stagedivují doteď. Školu stagedivingu jsem tu viděl vlastně skoro pravidelně, ale letos to bylo nejvášnivější. Hlavně malý Urbanec si to dával na pána. Skákal bokem, s rozběhem a v hedónistické poloze s rokou po hlavou. Lidi ale štěpí pozornost mezi kapelu a skákající děcka. V plánu bylo přehrát kultovní demo „Grinding“ z roku 1994, které tedy letos slaví tři křížky na hrbu. A to se i děje. Pokud dobře poslouchám, tak identifikuji i ploužákový začátek „Faces at Decomposition”.
Finští TERVEET KÄDET jsou dalším zjevením z dávným časů. Kapela funguje od roku 1980 a příležitostně se rozpadá a opětovně dává dohromady kolem původního zpěváka. Živě dost specifická uštěkaná fůze hardcorepunku, crossoveru a grind 'n'rollu, která obsahuje instrumentální položky, jež jsou na Obscene Extreme velmi unikátním jevem. Například slap na baskytaře.
Festival pokračuje ve vykopávkách. Dalším hrajícím jsou jihoafričtí GROINCHURN. A to byl opravdu masakr. Kapela, která měla hned několik celkem dlouhých pomlk, si festival podmanila kombinací naprosto pozitivní civilní energie a nesmlouvavým koncertem. Tato trojka se nyní navíc vrací v původní sestavě a předvádí neskutečnou fůzi riffů. V roce 1994 museli působit jako zjevení z úplně jiné galaxie. Je tu grindcore, starý hardcore i noiserock a precizní instrumentace, která zajišťuje to, že i ve třech to funguje na jedničku. Poctivý oldschool.
Po většinu setu ROMPEPROP večeřím a před hlavní stage přicházím až těstně před kocnertem WOLFBRIGADE. Kapela je trochu méně akční než kdykoliv jindy, ale zase je to přesněji zahrané. Skvěle tu funguje zvuk, který je frekvenčně spíše ve středech a basech, což tomu dává dostatečně hutné hnilobné spodky, které setu propůjčují zlovolně apokalyptickou atmosféru. Set často stojí na starších skladbách, například z kultovního alba „Damned“, ale sahá se i pro mnohem starší kousky, jako je hymna „No Future“ z roku 1999, která vyšla ještě v době, kdy se kapela jmenovala WOLFPACK.
IMMOLATION si dávám na počátku v kotli, kde to tlačí a koncert má intenzivní příchuť. Poté se přesouvám nahoru na „ochozy“ bojiště, ale zvuk tu vůbec nefunguje. Bicí příliš vpředu a kytary zbytečně moc „hodné“ a pod dekou. Nevím, co se to děje, protože při WOLFBRIGADE to i na tomto místě bylo v pořádku. Takže nakonec více jak polovinu setu prokecávám ve stánku Day Afteru. Vracím se až na CRIPPLE BASTARDS, při kterých bere za své původní plán vydržet na Američany ENDORFIN LOST. Italské kvarteto grindcorových mafiánů seká do lidí parádní hudební set, který je v rámci žánru dostatečně barevný, co se přístupu ke grindcore týče. Kapela, která započala svoji pouť už v roce 1988 a ačkoliv se to nezdá, tak zpěvákovi Giuliovi bude letos padesát, takže i když z hudby se valí lavina energie, tak kapela jako taková mi přijde rezervovanější. Zpětně mě mrzí, že jsem se sílou nevydržel na poslední čtyři kapely, protože každá z nich podle reakcí stála za to. Zvláště japonští KANDARIVAS. Tak snad někdy příště v lepší hodinu.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.