Jinošský princ na bílém koni uhání po královské cestě za dívkou svého srdce. Vítr čechrá koňskou hřívu i dlouhé kaštanové vlasy sličného jezdce, zatímco zlaté slunce na blankytném nebi dotváří atmosféru kouzelného dne. Vymydlená dívka usazená na přepychové pohovce s vlasy umělecky rozhozenými na nadýchaných polštářích, si citrónovou vodou osvěží dech a očima poutá dveře, které se náhle otevřou. Do světnice vnikne letní vánek, na jehož křídlech se nesou poletující růžové a bílé květy. Jako první dovnitř vstoupí roztomilá srna, následovaná malým hopkajícím králíčkem a ještě menším ježečkem. Pak vstoupí švarný princ s odhalenou hrudí bez jediného chloupku. Ten dívku svých snů obdaruje vášnivým pohledem a elegantně jí k sobě přivine. Lesní zvířátka pozorují zaklesnutý milenecký pár a těší se na příslib budoucího dětského smíchu. Jak idylické, jak kýčovité. Pokud je vaše představa o středověku s jemnou fantasy patinou podobná, vyhněte se komediálnímu snímku Návštěvnici obloukem. Francouzská klasika nabízí jen puch koňských chcanek, potem slepené vlasy a cestu posetou lidskými výkaly. Navíc vám při sledování hrozí, že se proměníte v prdel jeptišky.

Země smíchu

Francouzi jsou věrní fanoušci hry pétanque, milovníci velmi čerstvých pokrmů, dobrého vína a díky tradicím vzešlých z Velké francouzské revoluce i oddaní zastánci liberálního multikulturalismu (i když o oblíbenosti poslední položky dnes můžeme pochybovat). Země galského kohouta je ovšem specifická i svou slabostí pro humor ve všech jeho myslitelných podobách. Francouzská komedie - pojem, který v průběhu dekád prošel intenzivní transformací. Její kořeny samozřejmě sahají k národním dramatikům jako je Molière či Pierre-Augustin Caron Beaumarchais, autor legendární postavy Figara. Bytelné inspirační zdroje to sice nepochybně jsou a hry těchto starých mistrů lákaly do divadel davy, ale tehdy nedotknutelná klasicistní forma a společensko-sociální standardy vytvářely jisté mantinely, které užitý humor svazovaly komorním až úzkoprsým charakterem tolik vzdáleným tomu, co dnes považujeme za moderní francouzskou komedii. Jak se čtenář jistě dovtípí, vše změnil až počátek 20. století, kdy se Francie sebevědomě přihlásila s objevem nového oslnivého fenoménu jménem film.

Bratři Lumièrové zažehli nepochybně revoluci. Skrze nesmělé experimentování s vynálezem kamery, až po profesionální němý film korunovaný legendárním sci-fi počinem Cesta na Měsíc (1902), který díky kreativnímu režisérovi Georgesovi Mélièsovi změnil pohled na hereckou komiku. Krize francouzského filmového průmyslu spojená s obdobím 1. světové války naopak přinesla hubené roky a nutnost improvizace. Zastaralá technická zařízení a zoufalí producenti závislí na pokleslých studiích byly holou skutečností, jež ostře kontrastovala s raketovou expanzí Hollywoodu, kde o dostatek financí a rozvoj efektů opravdu nebyla nouze. Avšak i z bídy meziválečné kinematografie vzešel kupříkladu uznávaný režisér a pionýr prvních zvukových filmů Jean Renoir, jehož tvorba inklinovala k poetickému realismu. Svobodomyslní hrdinové narážející na nástrahy maloměšťácké společnosti, nadsázka, častý symbolismus a hrátky s obrazovými i významovými metaforami.

Probírat se v meziválečné francouzské kinematografii je nesmírně zajímavá badatelská činnost, ovšem pro potřeby tohoto článku je signifikantní především kinematografie poválečná a nástup šedesátých let minulého století. Tou dobou začal (nejen) francouzský filmový průmysl ostře reagovat na stále rostoucí poválečnou popkulturu a hlad nového publika. Dadaismus a avantgarda náležela minulosti. Strategie ohledně poptávky byla jednoduchá. Filmová studia najímala mladé a dravé režiséry, což nakonec vedlo k jedinému. Ke vzniku nové vlny. Myšlenkově progresivní režiséři jako Jean-Luc Godard, François Truffaut a Claude Chabrol měli k dispozici zbrusu novou filmařskou techniku oplývající objektivy citlivějšími na světlo a lehčí ruční kamery, které jim umožnily natáčet syrové filmové fláky. Toto nekompromisní zprostředkování kontaktu s realitou bylo něčím, co filmový divák ještě neznal. Polodokumentární styl, absence patetičnosti a příval neokoukaných hereckých tváří byl souborem atributů, jaké do francouzské kinematografie vnesly potřebné uvolnění. Témata se nevyhýbala kontroverzi, tabu se pomalu stávalo pojmem minulosti a humor boural jakoukoliv korektnost.

Rozpínající se americký trh sice začal starou filmovou školu ovlivňovat, za což byla především komedie novou vlnou kritizována, ale i tak s příchodem sedmdesátých let tento žánr doslova rozkvetl do mnoha směrů a podob. Nastal zlatý věk francouzské komedie. Byli tu režiséři svébytní, kteří se skrze humor nebáli šokovat a provokovat. Jmenujme třeba Velkou žranici (1973) od Franco Ferreriho nebo o něco později Květinové děti (1981), za nimiž stojí François Leterrier. Komedii svou tvář stále častěji propůjčovali energičtí herci plní neutuchajícího elánu. Svůdný Alain Delon, nezkrotný Jean-Paul Belmondo, rebel Gerard Depardieu, melancholický romantik Dewaere Patrick. Sedmá dekáda se rovněž stala komerční baštou pro nenáročné komedie Louis de Funèse, což ostatně platilo pro žánr jakožto samostatný celek. Humor si bral základy z grotesky, nebál se být vulgárnější, odvážnější a mnohdy také zatraceně praštěný a hlučný, jak dokazuje třeba černá perla Jo (1971). Francouzi smích rozhazovali plnými hrstmi po celé Evropě a naplněné kinosály jej s jásotem přijímaly. V osmdesátých letech nastal pro francouzskou komedii menší útlum (tedy minimálně z komerčního hlediska), který trochu vyvažoval zbrusu nový trh s VHS nosiči a režisér Francis Veber, strůjce slavné herecké dvojky Gerard Depardieu a Pierre Richard.

Touha učinit z komedie prvotřídní vývozní artikl nabral opět na síle až v devadesátých letech. Roku 1998 se s tímto úkolem popasovali režisér Gérard Pirès, scenárista Luc Besson a jejich společný snímek Taxi. Ovšem ještě pár let před tím, než začal řidič Daniel s upraveným vozem Peugeot 406 rozpalovat ulice Marseille, ovládla plátna kin ujetá sci-fi taškařice s prvky fantasy Návštěvníci (1993). Použitím dvou hrdinů, kteří z dávné minulosti přicestovali časem do Francie devadesátých let navázal režisér filmu Jean-Marie Poiré na tradici poetického realismu, jelikož hrabě Godefroy (Jean Reno) a jeho věrný sluha Jacquouille la Fripouille (Christian Clavier) jsou synonymem společenských vyděděnců. Návštěvníci se rovněž obracejí do sedmdesátých let a berou si, co se jim zlíbí. Inklinují ke grotesce, jsou mimořádně hluční, praštění, na mnoha místech vulgární a sázejí na pravidla frašky tolik typické pro francouzskou komedii. Jinými slovy v komedii britského střihu se často smějeme sami sobě, ale ve frašce se bavíme na účet někoho jiného. A vězte, že pokud vám nevadí postavy, které prdí a čistí si obličeje vodou z hajzlu, budete se u Návštěvníků bavit měrou vrchovatou. Další retro výprava začíná.

Fragment z dětství

Jean-Marie Poiré je mužem, který rád žije naplno, nesnáší nudu, točí rychle, píše rychle a při rozepisování konkrétních scén si nedává žádné hranice. Morální ani etické. Poiré rád říká, že není nic lepšího na světě, než sedět inkognito v kině při projekci vlastního filmu a poslouchat salvy neřízeného smíchu, jaké dokáže vyvolat. Ve své domovině platí tento někdejší fotograf a bývalý zpěvák glam rockové skupiny FRENCHIES za legendu francouzské komedie a to navzdory faktu, že jeho filmy mívají proměnlivou kvalitu. Poiré studoval literaturu a na sklonku šedesátých let se začal věnovat scenáristice a adaptování literárních děl pro potřeby filmu. Dokonce psal i náměty pro svého otce, jímž byl producent a scenárista Alain Poiré. Díky intenzivnímu zájmu o divadelní prostředí, přišla kariéra filmového režiséra až krátce po třicítce, přičemž jeho raná dílka z konce sedmdesátých let jsou dnes takřka neznámá. Za první průlom můžeme označit ujetou komedii Ježíšek je neřád (1982), která již nese prvky jeho typického rukopisu. Bizarní postavy, extrémně rychlé dialogy, hlučnost, nekorektní humor.

Kromě toho, že měl film během distribuce nemalé problémy kvůli provokativnímu názvu (v USA uveden jako Santa Claus Is a Stinker), je nutné zmínit jeden nezanedbatelný fakt. Snímek byl adaptací stejnojmenné divadelní hry z roku 1979, za kterou stála francouzská komediální skupina The Splendid. A právě členové skupiny, v jejímž čele stál komik Christian Clavier, si své role zopakovali i ve filmové adaptaci. Poiré a Clavier se už pár let dobře znali, ale teprve spolupráce na bláznivé vánoční komedii je dokázala skutečně sblížit. Dva milovníci humoru utvořili jakousi autorskou dvojici. Poiré svého parťáka často obsazoval a na psaní scénářů se podíleli oba dva. Ačkoliv mi snímky Dědoušek se dal na odboj (1983) či Takhle to děláme v Moskvě (1986) nepřijdou ničím převratné natož výjimečné, ve Francii se těší trvalé přízni. Začátkem devadesátých let se Jean-Marie Poiré často stěhoval. Při jednom rutinním třídění krabic na půdě narazil na svůj starý školní sešit, kde se nacházel zhruba čtyřstránkový nástřel příběhu. Krátkou historku o dvou rytířích, kteří cestují časem, napsal Poiré o hodině matematiky ve svých sedmnácti letech. Hravý režisér nelenil a ukázal starý sešit svému parťákovi.

Muž mnoha tváří

Původem Španěl, srdcem Francouz. Narozen v Casablance ve francouzském Maroku jako Juan Moreno y Herrera-Jiménez. Hovoří španělsky, italsky, arabsky a francouzsky. Herecký světoběžník Jean Reno se v počátcích devadesátých let stával horkým vývozním zbožím a nikdo nepochyboval o tom, že si jednoho dne potyká i s Hollywoodem. Kromě hereckého talentu za to jistě mohla i jeho flexibilita, neboť Reno se nikdy nebál střídat filmové žánry jako ponožky. Svědčí mu drama, romantické limonády, kriminálky, komedie i akční poloha. Ačkoliv se nevyhýbal divadlu ani televizi a na plátně střídal jednu filmovou roli za druhou, trvalo poměrně dlouhou dobu, než se definitivně prosadil. Zapamatovatelnost a domácí prestiž mu zajistila až trojice po sobě jdoucích filmů. První dva má na svědomí oceánograf, scenárista a slavný režisér Luc Besson. Éterická Magická hlubina (1988) vsadila na atmosféru, kde místo postav zaujímalo výsadní postavení spíše moře. Brutální Nikita (1990) pracovala s nepředvídatelným vývojem dějové linky a do popředí postavila mimořádně silnou ženskou hrdinku. V tomto výborném thrilleru oživil Reno jednu ze svých prvních ikonických postav. Profesionálního zabijáka Viktora „čističe”.

Třetím zásadním snímkem je solidní akčně laděná komedie Operace Corned Beef (1991). Právě zde Rena poprvé režíroval Jean-Marie Poiré. Dá se vlastně říci, že Besson a Poiré jsou těmi, kteří Renovi dopomohli na výsluní a nastartovali jeho mezinárodní hereckou kariéru. Poiré mu do cesty navíc hodil hereckého kolegu Christiana Claviera, s nímž si Reno bezvadně sedl. Všechny tři jmenované filmy zaznamenaly velký komerční úspěch a v případě Magické hlubiny a Brutální Nikity se dostavila i mimořádně pochvalná kritická reakce. Po této jízdě se Reno vrhl na celkem nevýrazného Muže se zlatou maskou (1991) a vyloženě průměrnou komedii Loulou Graffiti (1991). Nesmírně nabitý rok. Zatímco Reno přemýšlel jakým směrem se dále vydat, duo Poiré a Clavier dokončovalo scénář k bláznivé sci-fi komedii, vzešlé z několika popsaných stránek školního sešitu. „Les Visiteurs”, jak zní originální francouzský název, měl jediný cíl. Dobýt evropský trh a dokázat, že francouzská komedie ještě zdaleka neřekla své poslední slovo.

Sci-fi a rytíři

Z kraje roku 1992 už byl scénář takřka hotový. Namísto původních dvou rytířů představil příběh hrdého hraběte a jeho prostoduchého sluhu, kteří se vlivem magického lektvaru přenesou ze středověku do budoucnosti, kde budou muset vyhledat své vzdálené potomky, aby se mohli vrátit zpět do minulosti. Kromě výrazného sci-fi elementu oplýval scénář i kouzly a čaroději, čímž do něj vstoupilo letmé fantasy rámování. Poiré a Clavier si vyhráli především s dialogy, kterým věnovali několik bezesných nocí. Režisér už měl v hlavě dokonce i ideální představitele hlavních rolí. Kromě Claviera se měl v budoucím filmu objevit Didier Pain jako hrabě Godefroy de Montmirail a v roli Frénégondy de Pouille herečka Jacqueline Maillan, které v té době bylo přes sedmdesát (!) let. Avšak producent Alain Terzian se ukázal býti oříškem s pěkně tvrdou skořápkou. Neustále opakoval, že téma středověku ozvláštněné ještě ke všemu o žánry komedie a sci-fi nemůže na plátně fungovat. Dalo velkou práci producenta přesvědčit. Poiré mu předčítal nejvtipnější dialogy a Clavier improvizovaně předváděl podstatu některých gagů přímo u producenta v kanceláři.

Těžko říct, jak by to s Návštěvníky dopadlo nebýt komerčního úspěchu komedie Operace Corned Beef, kterou Terzian produkoval. Dotírající dvojce Poiré/Clavier už mu navíc začínala lézt na nervy, a tak se producent zachoval jako příkladný obchodník. Natáčení dá volný průběh, pokud režisér opět angažuje úderné herecké trio z Operace Corned Beef, tedy Jeana Rena, Christiana Claviera a herečku Valérii Lemercier. Žádný problém, obzvláště, když zvažovaná Jacqueline Maillan v květnu roku 1992 zemřela. Druhá podmínka se týkala rozpočtu, jehož značná část měla profitovat ze sponzorských darů od slavných značek, které se na oplátku měly mihnout ve filmu. Luxusní oděvy Lacoste, zubní pasta Émail Diamant, parfém Chanel č. 5, vůz Renault Safrane a moře dalších. Tento okatý a ve francouzském filmu do té doby nevídaný product placement se stane jedním z terčů pozdější kritiky. Na druhou stranu rozpočet se tímto prozíravým přístupem vyšplhal na padesát milionů franků, což byla značná suma peněz. Od tohoto zásadního zlomu už nestálo natáčení nic v cestě.

Po památkách Francie

Jean Reno si po dvou nepříliš dobře přijatých filmech potřeboval vylepšit skóre a mladá Valérie Lemercier brala v té době každou příležitost, která se jí naskytla. S naducaným rozpočtem se štáb nemusel vůbec omezovat. Detailní kostýmy příznačné pro středověkou část filmu měla na starost Catherine Leterrier, jejíž práce byla v tomto konkrétním případě částečně ovlivněna hollywoodským trhákem Robin Hood: Král zbojníků (1991). Dává to smysl, jelikož se část Robina Hooda natáčela právě ve Francii a několik konkrétních kostýmů Návštěvníci doslova zdědily. Dekorace, lokace a středověká tvář filmu spadala pod produkčního návrháře Bertranda Seitze a scénografa Huguese Tissandiera. Nutno podotknout, že pánové si uměli vybrat. Palais du Roi de Rome (Palác římského krále), jehož krása posloužila jediné scéně ve filmu. Dokonale zachovaná městská pevnost Carcassonne a její přilehlé lesy či francouzské departementy Yveline a Aude. Speciální efekty jsou založené na poctivé ruční práci využívající latex, umělé končetiny, světelné efekty či drobnou pyrotechniku. Jejich otec Jacques Gastineau měl jasné zadání. Mělo jít o vizuální kombinaci absurdity se špetkou nechutnosti.

Natáčení v historických exteriérech pokrývalo i s přestávkami červen až říjen roku 1992. Městské scény a dotáčky ve studiu připadly na přelom srpna a září. Jediná Valérie Lemercier si po celou dobu nebyla jistá svým výkonem před kamerou a měla pocit, že dvojici Reno a Clavier vůbec nestíhá. Při sledování hrubého sestřihu filmu její obava ještě vzrostla a dokonce vyřkla přání přetočit většinu svých scén. Jean-Marie Poiré, který v rámci svého rychlého pracovního nasazení a neochotě vracet se k hotovému jen s úsměvem na tváři odvětil: „Ty si děláš srandu, že? Na tohle už vůbec nemáme čas.” Během dabování postsynchronů alespoň herečka svou hraběnku Béatrice Goulard de Montmirail obohatila o jakýsi snobský přízvuk, který prý s postavou lépe korespondoval. Jak čas ukázal, přehnaná starostlivost herečky byla zcela zbytečná. Valérie Lemercier si za svůj výkon jako jediná odnesla prestižní ocenění César.

Chóry z minulosti

Rockový kytarista a filmový skladatel Éric Jacques Levisalles, známý pod uměleckým jménem Eric Lévi, byl pro Návštěvníky skvělou volbou. Zakladatel hardrockové kapely SHAKIN‘ STREET a rovněž zakladatel úspěšného new-age projektu ERA přišel s nápadem, jak po hudební stránce skloubit dva odlišné póly filmu. Tedy jeho středověkou a moderní tvář. Dle vlastních slov si mohl dovolit prakticky cokoliv a měl plnou důvěru, jelikož Jean-Marie Poiré byl maximálně spokojen s hudbou, jakou Lévi složil pro již několikrát zmiňovanou komedii Operace Corned Beef. Milovník starých časů Lévi obdivoval kantátu (vokálně instrumentální dílo většího rozsahu) Carmina Burana rozdělenou do šesti tematických celků, pod kterou je podepsán německý skladatel Carl Orff. Dílo oplývající písněmi pijáckými, zbožnými i oslavnými Orff poskládal ze středověkého rukopisu objeveného roku 1803, jenž čítal více než dvě stě původních textů v nejrůznějších jazycích (staroněmčina, latina či starofrancouzština). Právě onu středověkou atmosféru obohacenou nově o moderní zvuky a elektrickou kytaru se Lévi pokoušel dostat do vznikající hudby.

Nápad o moderní, ale paradoxně i archaicky znějící hudbě, měl odrážet ideu dvou mužů ztracených v době, která jim nepatří. Neurčité texty kombinovaly angličtinu, francouzštinu a něco, co vzdáleně připomíná latinu. Celková forma tedy budila dojem gregoriánských chorálů v moderním kabátku. S orchestrací aranží hudebníkovi pomohl skladatel Frederick Rousseau. Bohužel Lévi se v těch inspiracích nechal poněkud unést. Dvě konkrétní skladby pocházejí ze soundtracku k filmu Robin Hood: Král zbojníků, na které se jen navlékly upravené aranže. Za tento plagiátorský přehmat musel Lévi později čelit soudním tahanicím. Soundtrack k filmu Návštěvníci čekal ale i tak nebývalý úspěch. Především skladba „Enae Volare” na sebe strhávala pozornost a posloužila jako inspirační základ k budoucímu globálnímu megahitu „Ameno”. Musím říct, že ta éterická hudební složka dokonale odporuje totálně ujeté náladě filmu, ale zároveň tvoří jeho nedílnou součást. Zkrátka kouzlo. A jací tedy samotní Návštěvníci z dnešního pohledu jsou?

Dva sloni v porcelánu

Princip cizího pohledu na moderní společnost si udržuje trvalou diváckou přízeň, neboť v komediálním žánru bývá zpravidla studnicí mnoha vtipných situací. Může být zprostředkován střetem dvou odlišných kultur v jednom konkrétním období, jak dokazuje třeba nestárnoucí klasika Krokodýl Dundee (1986), o které jsem nedávno psal. Avšak neméně zábavné je i užití sci-fi prvků, kde mezi starým a novým zeje velká časová prodleva. Funesovka Hibernatus (1969) přišla s mužem, který roku 1905 ztroskotal a následně zamrzl kdesi v Grónsku. Po více než šedesáti letech je neznámý nešťastník vysvobozen z hranolu ledu, následně oživen a jeho pokrevní příbuzní se ho v rámci zachování duševního zdraví snaží udržet v iluzi, že od nehody uplynulo sotva pár dní. Režisér Jean-Marie Poiré však sahá rovnou po cestování v čase. Lákavé fantazii staré jako lidstvo samo, která snad nikdy nevyjde s kurzu. V drtivé většině filmů je prvek o cestování v čase vědomou či předem plánovanou činností zainteresovaných postav. To pro Návštěvníky neplatí, jelikož v tomto případě jde o důsledky náhod a omylů.

Snímek Návštěvníci se rozjíždí roku 1123, kdesi ve Francii. Hrabě Godefroy de Montmirail alias „udatný” (Jean Reno) chrání krále Ludvíka VI. před útoky zlotřilých Angličanů. Jako vděk za chrabrost mu je obratem přislíbena ruka milované Frénégondy de Pouille (Valérie Lemercier), dcery vévody Fulberta de Pouilles (Patrick Burgel). Srdce hoří nedočkavostí a času není nazbyt. Godefroy a jeho poněkud omezený sluha Jacquouille la Fripouille (Christian Clavier) se proto vydají zkratkou přes začarovaný les, kde skutečně narazí na obávanou čarodějnici z Malcombe (Tara Gano). Uvězněná čarodějka přinutí hraběte vypít jakýsi halucinogen, což vede k nešťastné události, při které zfetovaný Godefroy kuší zastřelí svého budoucího tchána. Zlomená Frénégonda odchází truchlit do kláštera a vzdává se dobrovolně veškerých tělesných potěšení. Naštěstí je tu moudrý čaroděj Eusebius (Pierre Vial), jediná šance na napravení nedávné tragédie. Magický lektvar umíchaný čarodějem má hraběte vrátit zpět, ale jelikož v něm chybí křepelčí vejce, jsou Godefroy a jeho sluha omylem vysláni do daleké budoucnosti. Šok z Francie devadesátých let je sice značný, ale oběma smolařům se podaří vyhledat své potomky, kteří jim přes sérii nedorozumění a komických zvratů nakonec dopomohou vrátit se zpět. Nebo alespoň jednomu z nich.

Cestování v čase zde není zkoumáno s takovou důsledností a variabilitou jako ve slavné trilogii Roberta Zemeckise. Sci-fi element Návštěvníků slouží pouze jako výchozí bod, který diametrálně odlišuje staré od současného. Středověký prolog evokující přízemnější verzi snímku Monty Python a Svatý grál (1975) je důležitý pro pozdější kontrast s moderní dobou. Tyto scény lemované rychlým tempem, buranským chováním postav, vulgární mluvou a poctivými praktickými efekty, které jako by vypadly z raných filmů Sama Raimiho (schopnosti čarodějnice, useknutá hlava, pohled na letící šíp) jsou nesmírně zábavné a trhlé. Právě ona do budoucnosti přenesená esence středověkého buranství, kde měl lidský život hodnotu zvětralého piva, se stává palivem pro neřízený humor. Letadla, automobily, asfaltové silnice, elektrické vedení. Na to všechno cizinci z minulosti reagují buď agresivně, idiotsky nebo nechápavě. Ostatně k uvědomění o tom, že něco není v pořádku, Godfrey dojde až při pohledu do kalendáře.

Pokud Godfrey a Jacquouille zuřivě demolují poštovní automobil šoférovaný „zlověstným“ maurem, provádějí hygienu vodou z toalety nebo si hrají s vypínačem (den, noc, den, noc), jede zábava na plné obrátky, ale za zajímavou můžeme považovat i letmou kritiku moderní společnosti. Když se hrdý hrabě dozví, že přímý potomek jeho žebráckého sluhy vlastní hrad Montmirail, není zděšen jen on, ale i ušmudlaný Jacquouille, neboť takový společenský progres převyšuje jejich chápání. Návštěvníci sice opravdu nejsou filmovou sondou do politické a sociální problematiky devadesátých let, nicméně snímek používá téma o rovnosti mezi muži příliš často na to, aby mohlo být zcela ignorováno. Poiré celkem úspěšně bortí hranice sociální hierarchie poukázáním na naše stávající feudální standarty, které už nepodléhají krevní historii a původu, ale čistě penězům. Rozdíl mezi archaickým chuďasem Jacquouillem a výstřední bezdomovkyní Ginette Sarcley (Marie-Anne Chazel) je takřka nicotný bez ohledu na místo a čas. Při pozorném sledování si divák jistě všimne i narážek na klišé spojované se šlechtou, která jsou zde stavěna do protikladu k současným zbohatlíkům.

I přes tuto mělkou avšak funkční vrstevnatost jsou ale Návštěvníci především ze řetězu utrženou taškařicí stavějící svou sílu na přehnané gestikulaci, hlasitosti, záchodovém humoru a fyzické komice, která je nejzřetelnější právě v kombinaci dvou barbarů z minulosti a jejich postupným objevováním výdobytků moderní doby. Humor pramení i z archaického feudálního vztahu, jehož primitivní syrovost doslova září v údajně rovnostářsky nastavené společnosti. Funguje to, protože když Godfrey hoduje u stolu a jeho sluha Jacquouille sedící na zemi dojídá odhozené zbytky, víme bezpečně, že nejsme daleko od frašky. A fraška jako taková je úzce spojená s karikaturou, která je zde platná jak pro současnost i minulost. Zdejší středověk je realitě vzdálen a představuje spíše koncentraci snad všech myslitelných klišé. Čarodějnice, prastarý mudrc, alchymistická laboratoř plná bylin a baňatých nádob, mohutné opevněné hrady, bohaté hostiny, ale také vzletná chrabrost zamilovaného hraběte, který si dělá, co chce, je povýšený a zároveň odhodlaný pomoci bližnímu svému. Karikaturní uchopení je ale také příznačné pro zbohatlického podnikatele Jacquarda, potomka Jacquouilla a současného majitele hradu Montmirail. Ten předstírá bezbřehé odhodlání učinit cokoliv pro bohatou klientelu, kterou však z hloubi duše nenávidí.

Co bohužel nedokážu docenit je moře práce, jakou Poiré a Clavier při psaní dialogů vložili do uměle stvořeného slovníku, který prý nápaditě kombinuje archaickou a moderní francouzštinu. Návštěvníky znám jen s výborným dabingem, v němž vynikají Pavel Soukup, Jaromír Meduna, famózní Oldřich Vízner případně Naďa Konvalinková. Na druhou stranu ale mohu vychválit herecké výkony v čele s dvojkou Reno a Clavier. Ti dva záměrně přehrávají, divočí, tropí tuny bláznivin, ale do očí bijící nadsázka a příklon k crazy gagům, jež si berou to nejlepší z francouzských komedií sedmdesátých let, dokáží ospravedlnit jakékoliv chování na place, byť je sebevíc vulgární nebo pobuřující. Obzvláště Christian Clavier exceluje ve dvojroli Jacquouille/Jacquard, která je založená na totožné živelnosti, ale odlišném gejzíru gest a způsobů chování. Za zmínku stojí i civilní Valérie Lemercier a její hraběnka Béatrice Goulard de Montmirail, vzdálený potomek Godefroye a Frénégondy (opět Lemercier). Přítomnost Béatrice ve filmu ztělesňuje racionalitu a chladnou hlavu uprostřed bláznivého chaosu.

Návštěvníci jsou přehledně rozdělení do čtyř odlišných částí (středověk, město, dům, hrad), přičemž jednotným pojivem je neúnavné tempo, bleskové střídání atrakcí a permanentní množení nápadů bez nudného přešlapování na místě. Scénář míří rovnou na komoru a některé hlášky zlidověly i v naší kotlině: „Sluhové, nalejvejte víno, ať mám z čeho chcát!” Možná i to je jeden z důvodů, proč si tahle třaskavá řachanda zajistila nejen komerční úspěch, ale také trvanlivost a jistotu, že vám každá další projekce spolehlivě provětrá bránici.

Středověk táhne

Navzdory pochybnostem producentů, navzdory nezvyklému kombinování žánrů i navzdory kadenci nekorektního humoru se z Návštěvníků stala jedna z nejvýdělečnějších francouzských komedií. První týdny promítání v rodné Francii předznamenané premiérou datovanou na 27. ledna 1993 ještě nějaký grandiózní úspěch nenaznačovaly, ale film si dokázal udržet stálou návštěvnost a pozvolný nárůst platících diváků. Velmi dobře si vedl i ve Španělsku, Švýcarsku, Německu, Dánsku, ale také v Jižní Koreji. Ve Spojených státech se často setkával s kontroverzí a nepochopením, které můžeme přičíst odlišnému vnímání evropského humoru, ale i tak dokázal do kasy přihrát nezanedbatelných pár set tisíc dolarů. Březnové vydání časopisu Le Film français z roku 1994 odhaduje celosvětové příjmy Návštěvníků na necelých tři sta padesát milionů franků. Tomu se říká úspěch.

Kritický ohlas se do značné míry zrcadlil v geograficky proměnlivé výši tržeb. Jinými slovy v Evropě film u kritiků bodoval a v anglicky mluvících zemích spíše narážel na smíšené reakce. Věhlasná francouzská kritička Monique Pantel ocenila variabilní děj, který začíná jako rytířský epos, co krok za krokem sestupuje do stále většího chaosu a bizarních komických čísel. Návštěvníci utržili celkem devět nominací na prestižní ocenění César včetně nominace za nejlepší režii, hudbu, kostýmy a scénář. Nakonec nominaci dokázala proměnit jen Valérie Lemercier za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Christian Clavier z mého pohledu už nikdy nedokázal překonat divokou kreaci, jakou předvedl právě zde, byť musím podotknout, že celou jeho filmografii neznám. Naproti tomu Jean Reno potvrdil pozici vycházející mezinárodní hvězdy, kterou následně korunoval odzbrojujícím výkonem v neobvykle vystaveném kriminálním dramatu Leon (1994), kde potřetí spojil sílu s vizionářem Lucem Bessonem. Ale to už je zase jiný příběh.

Naše vaše komedie

Podobně jako komedie s Louis de Funèsem a kriminálky s Jean-Paul Belmondem bereme i Návštěvníky tak trochu za své. Částečně to můžeme přičíst na vrub častých repríz, kvalitnímu dabingu, historickým souvislostem, ale také hrubozrnnému humoru, pro který mají slabost jak Češi, tak naši slovenští bratři. Mé pubertální já bere na milost i obligátně horší pokračování z roku 1998 nabízející recyklaci toho samého i výrazně slabší dějovou zápletku. Ve srovnání s křečovitě trapným kastrátem Návštěvníci: Cesta do Ameriky (2001), jímž si pod sebou Jean-Marie Poiré podřezal větev, je ovšem přídavek Návštěvníci 2: V chodbách času učiněným mistrovským dílem.

Návštěvníci možná nepatří do zlatého fondu světové kinematografie, ale určitě snesou srovnání s tím nejlepším, co francouzská komedie nabízí. Navíc se mohou nepokrytě honosit přízviskem kultovní. Jde o film, který dokázal nalézt ten správný tón mezi komedií a fraškou doladěný nenásilně naroubovanou sci-fi partiturou. Návštěvníci si ve své drzé svobodomyslnosti dělají, co chtějí. Žádný vtip není dost šílený na to, aby nemohl být vyřčen a žádný byť sebestupidnější nápad nepodléhá svazující autocenzuře. Patrně tím nám imponují a alespoň mě osobně jednou za čas přinutí k opakované projekci.