OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Není tomu poprvé, co se finští AMORPHIS rozhodli v živém provedení přehrát jedno ze svých alb. Loňský záznam si vzal na mušku ještě stále poměrně „mladé“ album „Queen of Time“ z roku 2018, zatímco ten letos vydaný šel mnohem dál do historie. Druhá deska skupiny „Tales From The Thousand Lakes“ z roku 1994 oslavila nedávno krásné třicátiny a přesně v tento den – 12. července, jen o tři dekády později, vychází tento „živák“. Proč ty uvozovky? No, věc se s touto nahrávkou má tak, že byla sice pořízena živě, ale před prázdným hledištěm proslulého finského klubu a nedají se ani vyloučit dodatečné studiové úpravy, byť tady se osobně pohybuji na dost tenkém ledě mé omezené znalosti podobných „vychytávek“, kterými jsou nezřídka koncertní záznamy vylepšovány.
Co je ale hlavní – finské skupině se povedlo natočit velmi povedenou verzi svého letitého alba. To svým provedením a produkcí sice plně náleží do metalových devadesátých let, ale nadčasovost jeho skladeb prostě během poslechu lehce rozpoznáte. AMORPHIS se do toho opřeli způsobem, který nepopírá původního ducha jednotlivých skladeb, ale zároveň dodává těmto písním nový a svěžejší tvář. Přitom k tomu nebylo potřeba vymýšlet žádných speciálních aranžmá, ani nějakých nových zákoutí v té či oné skladbě. Vždyť hned úvod „Thousand Lakes“ oproti původnímu záznamu nejeví žádné rozdíly, a to i včetně nazvučení klávesových nástrojů, jež jej kompletně odehrají.
Záhy však začíná být jasno, že tady se žádný pokus o zachycení dobové produkce odehrávat nebude. Ono už jen zopakovat nazvučení bicích z původní nahrávky by bylo na diskvalifikaci z této disciplíny přehrávání letitých desek a o přepálené archaičnosti podobného počínání ani nemluvě. Přesto se však dá říct, že se AMORPHIS podařilo zachytit to podstatné z ducha 30 let starého alba a v novém provedení zvýraznit jeho pozitivní znaky. Mezi ty bezpochyby patří velmi dobře zvládnutý songwriting.
Ty písně totiž skvěle fungují i v současnosti. Jejich syrové živé vyznění je trochu zbavuje původního středověkem ovlivněného spiritu, AMORPHIS však dokázali ukočírovat přehnanou kreativitu a zachovat tak některé základní atributy jednotlivých kompozic. V praxi to znamená, že se příliš nečachrovalo s rytmikou a ani s nosnými melodickými linkami. To tvrdím i navzdory tomu, že tento „živák“ mi zní o něco svižněji, než jeho původní předloha. Taková „Castaway“, jež je typickým příkladem „pohádkového“ metalu ala ranní AMORPHIS má v provedení od 3 dekády starší a zkušenější kapely mnohem více rock'n'rollového tahu.
To samé, a možná i ještě více, platí i pro hitovou „Black Winter Day“, kterou vlastně už z principu nejde příliš předělat a přesto z ní skupina dostala dravější podobu, aniž by popřela její základní melodický motiv a atmosféru. Velikou zásluhu na celkově syrovém vyznění má i vokál Tomi Joutsena, jenž v době vzniku původní nahrávky ještě v řadách kapely nebyl. Jeho growling připomene hluboký chlapácký chřaplák Jan-Chrise De Koeijera z holandských GOREFEST. V jeho projevu se mísí přímočará neurvalost s majestátností, což vlastně možná trochu překvapivě velmi obohacuje původní záměr jednotlivých skladeb.
Pro živákové puristy to nejspíše nebude úplně nejvěrohodnější nahrávka, ale odhlédneme-li od tohoto aspektu, nelze ignorovat skutečnost, že toto opětovné nahrání historického materiálu dokázalo nabídnout kýženou přidanou hodnotu a tím svůj vznik obhájit i nad rámec výročního připomenutí legendárního alba. Onu přidanou hodnotu nacházím právě v syrovém a místy neotesaném vyznění původně možná trochu usedlejší a uhlazenější metalové nahrávky. Její jednotlivé skladby tak ukázaly svůj další rozměr a potvrdily letité kliše, že dobrá píseň je prostě dobrá píseň bez ohledu na žánr. V tomto případě dnes už archaicky znějící kompoziční postupy dostaly v takto živelném provedení dostatek vitamínů a vy si vlastně uvědomíte, že ta dvanáctka skladeb (včetně závěrečné dvojice pocházející z bonusové edice „Tales....“) zas až tolik nezestárla.
Nemám příliš v oblibě přehrávání starých desek, ale tento počin rozhodně smysl má. Živé, nebo spíše živelné provedení této legendární nahrávky ukazuje syrovější a neurvalejší podobu, kterou jsme v jejím původním provedení možná jen tušili.
Olli-Pekka Laine
- basa
Jan Rechberger
- bicí
Esa Holopainen
- kytara
Tomi Koivusaari
- kytara, vokály
Santeri Kallio
- klávesy
Tomi Joutsen
- vokály
1. Thousand Lakes (Live at Tavastia)
2. Into Hiding (Live at Tavastia)
3. The Castaway (Live at Tavastia)
4. First Doom (Live at Tavastia)
5. Black Winter Day (Live at Tavastia)
[video]
6. Drowned Maid (Live at Tavastia)
[video]
7. In the Beginning (Live at Tavastia)
8. Forgotten Sunrise (Live at Tavastia)
9. To Father's Cabin (Live at Tavastia)
10. Magic and Mayhem (Live at Tavastia)
11. Vulgar Necrolatry (Live at Tavastia)
12. My Kantele (Live at Tavastia)
Tales From The Thousand Lakes (Live At Tavastia) (2024)
Queen of Time - Live at Tavastia (2023)
Halo (2022)
Queen Of Time (2018)
Under The Red Cloud (2015)
Circle (2013)
The Beginning Of Times (2011)
Magic & Mayhem - Tales From The Early Years (2010)
Forging The Land Of Thousand Lakes (DVD) (2010)
Skyforger (2009)
Silent Waters (2007)
Eclipse (2006)
Far From The Sun (2003)
Am Universum (2001)
Tuonela (1999)
My Kantele (EP) (1997)
Elegy (1996)
Black Winter Day (EP) (1995)
Tales From The Thousand Lakes (1994)
Privilege Of Evil (EP) (1993)
The Karelian Isthmus (1992)
Datum vydání: Pátek, 12. července 2024
Vydavatel: Reigning Phoenix Music
Stopáž: 54:03
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.