GRIEFGOD - Deterioration
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mezinárodní sestava protřelých deathmetalových hudebníků se už před pár lety dala dohromady proto, aby opět hrála death metal. Jak ukázaly dosavadní nahrávky tohoto uskupení, hrála ho prozatím více než dobře. Hrála ho zároveň svěřepě ortodoxně, technicky i brutálně a s citem pro specifika žánru. Nejinak je na tom i letošní album, které vlastně plynule navazuje na předchozí nahrávky a dosavadní kreativní portfolio kapely jménem HYPERDONTIA zas až tolik neobohacuje.
Otázka jestli je to v tomto žánru až takový nedostatek? Odpověď není jednoznačná, ale jedním z vodítek by mohla být právě osmero kompozic třetího alba turecko-dánské čtveřice. Ta se vlastně vyprofilovala hned na debutovém EP „Abhorrence Veil“ z roku 2017. Brutální death metal, který se nebojí kombinovat old-schoolovou syrovost a technické pojetí vlastně takto definován slibuje dostatek prostoru pro kreativitu hudebníků a tento HYPERDONTIA dokáží i náležitě využít. To platí i pro letošní desku, mezi jejíž nejpozitivnější znaky patří, že skupina oplývá velice slušnou tvořivostí a schopností vytežit ze svého stylu dostatek kvalitních skladeb.
Skupina zároveň nepatří k žádným milovníkům inter a různých předeher. O tom nás přesvědčí hned s prvním taktem úvodní skladby „Death's Embrace“, která se příliš nepáře s pozvolným rozjezdem. Okamžité vrhnutí posluchače do metalové pumelenice je taktikou, na které v provedení smrtícího kovu od této kapely vlastně není moc zkazit. HYPERDONTIA si před vámi nehodlají na nic hrát a okamžitě vytasí všechny trumfy na stůl. Death v jejich podání je sice tradiční až to praští, ale z formálního hlediska dokonale vyvedený.
Že je takových nahrávek už dnes spousta, řeknete si a vlastně budete mít i pravdu, ale „Harvest of Malevolence“ kromě řemeslně bezvadně provedeného tradičního metalu nabídne i dostatek přidané hodnoty, kvůli které by tato deska měla dostat šanci. Ona formální čistota v provedení této mezinárodní sestavy znamená hlavně velmi vyvážený poměr mezi brutalitou a technickým provedením. Ani jednoho zde není příliš. Spíše se vzájemně doplňují. Onu technickou stránku zde obstáravají především vyvedená kytarová sóla, jež coby barevně kvetoucí zahrada vyrůstají z hutné a těžké zeminy tvořené patřičně natlakovanými pasážemi.
A na těch je hudba HYPERDONTIA z výrazné části i postavena. Jednotlivým písním dominují rychlé, naklepaná pasáže, doprovázené plnotučnými kytarovými riffy. Zvuk kytar není nijak přehnaně brutální ani přepáleně hutný, spíše můžeme mluvit o všeobjímající strunové hradbě. Čitelnost nástrojů na tento žánr je až nadprůměrná, produkce rozhodně odvedla kvalitní práci. Výrazně jsou zde ke slyšení i slušivě basové linky, což taktéž rozhodně nepatří ke standardní studiové výbavě nahrávek z ranku brutálního death metalu.
Album jako celek pak velmi svižně odsýpá bez zbytečně natahovaných momentů, natož hudební vaty. Na druhou stranu zde neregistrujeme ani žádné výrazné vrcholy. Dalo by se prohlásit ono obligátní o vzácně vyrovnané kolekci, až by se album dalo označit za nepříliš vzrušivě plynoucí nahrávku. To by ovšem bylo špatné pochopení mých předchozích slov. Třetí album HYPERDONTIA fanouškům žánru nabízí sice standardní, ovšem luxusně provedené menu. Je to počin, jehož ignorací možná zase o tolik nepříjdete, který ale rozhodně stojí za vyzkoušení. Pakliže zvolíte druhou možnost, dostanete velmi kvalitně provedený death tradičně moderního a moderně tradičního střihu, jemuž rozhodně nechybí zápal pro věc a zručný skladatelský rukopis. O kvalitních muzikantských výkonech ani nemluvě.
Třetím album mezinárodního tělesa přichází s nabídkou kvalitního brutálního technického death metalu. Byla by škoda tuto nabídku nevyslyšet!
7,5 / 10
Malik Çamlıca
- basa
Tuna
- bicí
Mustafa Gürcalioğlu
- kytara
Mathias Friborg
- kytara, vokály
1. Death's Embrace
2. Salvation in Death
3. Marking the Rite
4. Pestering Lamentations
5. Pervasive Rot
6. Irrevocable Disaster
7. Defame Flesh
8. Servant to a Cripple God
Harvest of Malevolence (2024)
Deranged (EP) (2023)
Hideous Entity (2021)
Excreted from the Flesh (EP) (2020)
Nexus of Teeth (2018)
Abhorrence Veil (EP) (2017)
Datum vydání: Pátek, 21. června 2024
Vydavatel: Dark Descent Records
Stopáž: 39:51
-bez slovního hodnocení-
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.
Päťskladbový návrat do najradostnejšej európskej éry: Berlínsky múr je preč, studená vojna skončila, U2 vydali „Achtung Baby“ a na velikášskej vlne optimizmu križujú svet. Dalo by sa to zniesť dlhšie – aj táto nahrávka, aj tá eufória raných deväťdesiatok.
Bruselský chrlič Déhà seká desky jak na běžícím pásu, ale dokáže být kreativní a pokaždé trochu jiný. Bohužel to šije horkou jehlou a produkce a zvuk působí často jako nedokončené demo. To je případ i téhle atmosféricky depresivní blackové jízdy.
Pokračování trendu z předchozí "Starlight And Ash"? Opět pasáže plné emotivní baladičnosti s výrazným vokálem Cammie Gilbert, ale skupina svůj doom rock překlápí i do temnějších a často drsných metalových poloh. Přitvrdilo se a rozhodně to není na škodu.
Švédsko není živo jen chrastěním. Žijí zde i rozervané duše, jenž se chtějí vyjádřit něžnějšími tóny. Třeba jako post-blackoví (i když, kolik tam toho blacku vlastně zbylo?) TOGETHER TO THE STARS. Nechme se tedy unášet na vlnách hořkosladké melancholie.
Nová éra švédskej legendy, debut u veľkých Metal Blade Records! Podaril sa na výbornú; veď si pustite napríklad hitovku Nail Bomb. WOLFBRIGADE v roku 2024 valcujú všetko, čo im stojí v ceste!
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.