Britští ORANGE GOBLIN nepatří zrovna k nejagilnějším hudebním uskupením. Vždyť průměrná délka mezi jednotlivými řadovými deskami činí v jejich případě něco kolem 4 let, přičemž na tu letošní jsme museli čekat ještě o 2 roky déle. Na druhou stranu, hudební cesta, kterou si zvolili, není zrovna náročná na zachytávání aktuálních trendů. Jinými slovy žádná prodleva není dostatečně dlouhá na to, aby se této muzice nutně otupilo její ostří.

Chápete správně, že oproti předchozímu albu „The Wolf Bites Back“ neproběhla prakticky žádná revize hudebního stylu. Tedy přesněji řečeno, proběhla jen s velmi malými úpravami. Stoner metal říznutý hned několika dalším kytarovými žánry je asi ta nejjednodušší definice počínání ORANGE GOBLIN. Devítka kompozic alba „Science, Not Fiction“ nabídne v tomto směru velmi vydatnou porci muzicírování. Angličané jsou šikovní skladatelé, což dokázali již několikrát v minulosti a dokazují to i nyní. Na „stoner“ základ často roubují další vlivy jako jsou hard rock, blues, či špetka psychedelie. Přitom zároveň nezapomínají na to nejzákladnější pravidlo – „It’s only Rock’n’Roll!“.

Jejich muzika tak dokáže během krátkého okamžiku být stejně tak těžkotonážní, jako i vzletná. Přímočará a přesto nepostrádající různé kudrlinky. Přemýšlivá a přesto i hitová. Onou výše zmíněnou „malou úpravou“ mám namysli subjektivní vnímání větší chytlavosti letošního materiálu. Jakoby těch písní, jež vás chytí hned na první dobrou bylo oproti zemitějšímu předchůdci o něco víc.

V tomto ohledu skupina nešetří municí hned od začátku. Rozjezdová a tím pádem i patřičně našlápnutá „The Fire At The Centre Earth Is Mine“ je krom jiného i dokonalým představení filozofie ORANGE GOBLIN posluchači, jenž doposud neměl tu čest. Rychlejší střední tempo a hutný kytarový riff vzorově rozestaví figurky na pomyslné šachovnici tohoto alba. Vlastně stylověji už takto namíchaná žánrová směs ani nemůže znít! Že ne? Hned následující „(Not) Rocket Science“ je doslova trefou do černého. Rock’n’roll s metalovými kytarami, chlapáckým chřaplákem a refrénem, ze kterého na sto honů cítit pach směsi whisky a spáleného benzínu. Po letech absence nabuzená kapela utržená z řetězu.

Situaci rozhodně výrazně napomáhá i produkce. Kytary zní skutečně šťavnatě, čitelnost nástrojů je příkladná a vyvážený důraz na baskytaru vysloveně potěší. Její zvonivý zvuk často vystupuje vpřed, avšak rozhodně ne na úkor ostatních nástrojů. Příkladné načasování těchto okamžiků ještě podtrhuje údernost jednotlivých skladeb. Jejich kvalitu a intenzitu dokáže skupina udržet na ploše celého alba. Žádný silný úvod a následné padání řetěze se zde nekoná. Byť v některých skladbách Angličané zvolní z ostrého tempa („Ascend The Negative“ anebo závěrečná „End Of Transmission“), ani v těchto momentech se tok energie směrem k posluchači nezastaví.

Vybírat z takto vyrovnané kolekce vysloveně vrcholy je pak celkem nevděčným úkolem. K úvodní dvojici válů bych ještě přiřadil nadmíru nabušenou prostřední část alba, vyplněnou skladbou „Cemetary Rats“. Ta začne na poměry skupiny nezvyklým klávesovým intermezzem, do nějž se vloží hutná basa, která připraví půdu pro nástup kytarového riffu. Ten odstartuje na albu možná nejrychlejší skladbu, jež v chytlavém refrénu nabere až „motorheadovské“ dimenze.

Už první poslech desátého alba ORANGE GOBLIN ukázal jeho sílu, ale další opětovné seance naplno ukázaly, že tato skupina má tu svoji muziku doslova v krvi a s jejími výrazovými prostředky dovede stále zacházet velmi kreativním způsobem. Ba co víc, stále k tomu nepostrádá ani dostatečné množství energie a zdravé naštvanosti, jaké pro takto koncipovanou tvorbu prostě potřebujete. Teď už jen doufejme, že se nám brzy naskytne možnost si to celé vychutnat živě!