GRIEFGOD - Deterioration
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britští ORANGE GOBLIN nepatří zrovna k nejagilnějším hudebním uskupením. Vždyť průměrná délka mezi jednotlivými řadovými deskami činí v jejich případě něco kolem 4 let, přičemž na tu letošní jsme museli čekat ještě o 2 roky déle. Na druhou stranu, hudební cesta, kterou si zvolili, není zrovna náročná na zachytávání aktuálních trendů. Jinými slovy žádná prodleva není dostatečně dlouhá na to, aby se této muzice nutně otupilo její ostří.
Chápete správně, že oproti předchozímu albu „The Wolf Bites Back“ neproběhla prakticky žádná revize hudebního stylu. Tedy přesněji řečeno, proběhla jen s velmi malými úpravami. Stoner metal říznutý hned několika dalším kytarovými žánry je asi ta nejjednodušší definice počínání ORANGE GOBLIN. Devítka kompozic alba „Science, Not Fiction“ nabídne v tomto směru velmi vydatnou porci muzicírování. Angličané jsou šikovní skladatelé, což dokázali již několikrát v minulosti a dokazují to i nyní. Na „stoner“ základ často roubují další vlivy jako jsou hard rock, blues, či špetka psychedelie. Přitom zároveň nezapomínají na to nejzákladnější pravidlo – „It’s only Rock’n’Roll!“.
Jejich muzika tak dokáže během krátkého okamžiku být stejně tak těžkotonážní, jako i vzletná. Přímočará a přesto nepostrádající různé kudrlinky. Přemýšlivá a přesto i hitová. Onou výše zmíněnou „malou úpravou“ mám namysli subjektivní vnímání větší chytlavosti letošního materiálu. Jakoby těch písní, jež vás chytí hned na první dobrou bylo oproti zemitějšímu předchůdci o něco víc.
V tomto ohledu skupina nešetří municí hned od začátku. Rozjezdová a tím pádem i patřičně našlápnutá „The Fire At The Centre Earth Is Mine“ je krom jiného i dokonalým představení filozofie ORANGE GOBLIN posluchači, jenž doposud neměl tu čest. Rychlejší střední tempo a hutný kytarový riff vzorově rozestaví figurky na pomyslné šachovnici tohoto alba. Vlastně stylověji už takto namíchaná žánrová směs ani nemůže znít! Že ne? Hned následující „(Not) Rocket Science“ je doslova trefou do černého. Rock’n’roll s metalovými kytarami, chlapáckým chřaplákem a refrénem, ze kterého na sto honů cítit pach směsi whisky a spáleného benzínu. Po letech absence nabuzená kapela utržená z řetězu.
Situaci rozhodně výrazně napomáhá i produkce. Kytary zní skutečně šťavnatě, čitelnost nástrojů je příkladná a vyvážený důraz na baskytaru vysloveně potěší. Její zvonivý zvuk často vystupuje vpřed, avšak rozhodně ne na úkor ostatních nástrojů. Příkladné načasování těchto okamžiků ještě podtrhuje údernost jednotlivých skladeb. Jejich kvalitu a intenzitu dokáže skupina udržet na ploše celého alba. Žádný silný úvod a následné padání řetěze se zde nekoná. Byť v některých skladbách Angličané zvolní z ostrého tempa („Ascend The Negative“ anebo závěrečná „End Of Transmission“), ani v těchto momentech se tok energie směrem k posluchači nezastaví.
Vybírat z takto vyrovnané kolekce vysloveně vrcholy je pak celkem nevděčným úkolem. K úvodní dvojici válů bych ještě přiřadil nadmíru nabušenou prostřední část alba, vyplněnou skladbou „Cemetary Rats“. Ta začne na poměry skupiny nezvyklým klávesovým intermezzem, do nějž se vloží hutná basa, která připraví půdu pro nástup kytarového riffu. Ten odstartuje na albu možná nejrychlejší skladbu, jež v chytlavém refrénu nabere až „motorheadovské“ dimenze.
Už první poslech desátého alba ORANGE GOBLIN ukázal jeho sílu, ale další opětovné seance naplno ukázaly, že tato skupina má tu svoji muziku doslova v krvi a s jejími výrazovými prostředky dovede stále zacházet velmi kreativním způsobem. Ba co víc, stále k tomu nepostrádá ani dostatečné množství energie a zdravé naštvanosti, jaké pro takto koncipovanou tvorbu prostě potřebujete. Teď už jen doufejme, že se nám brzy naskytne možnost si to celé vychutnat živě!
Desáté album britských ORANGE GOBLIN přichází po 6 dlouhých letech. Osoby, obsazení a ani zápletka se však nemění!
8 / 10
Chris Turner
- bicí
Joe Hoare
- kytara
Ben Ward
- vokály
Harry Armstrong
- basa
1. The Fire At The Centre Of The Earth Is Mine
2. (Not) Rocket Science
3. Ascend The Negative
4. False Hope Diet
5. Cemetary Rats
6. The Fury Of A Patient Man
7. Gemini (Twins Of Evil)
8. The Justice Knife
9. End Of Transmission
Science, Not Fiction (2024)
The Wolf Bites Back (2018)
Back from the Abyss (2014)
A Eulogy for the Damned (2012)
Healing Through Fire (2007)
Thieving from the House of God (2004)
Coup de Grace (2002)
The Big Black (2000)
Time Travelling Blues (1998)
Frequencies from Planet Ten (1997)
Datum vydání: Pátek, 19. července 2024
Vydavatel: Peaceville Records
Stopáž: 46:56
"Science, Not Fiction" je stoner metal zvukově velmi barevný a výrazný, jako by se ORANGE GOBLIN snažili působit energicky a stylovou tuhost tak protrhávají ostrým kytarovým soundem občasně putujícím až kamsi k heavymetalové klasice. V tomto ohledu je zřetelný jistý posun oproti minulé desce "The Wolf Bites Back", kde to bylo hodně husté a temné. Přesto je samozřejmě i na "Science, Not Fiction" přítomen typický hutný mix soustředěný na výrazné středy a silové basy. Basová kytara je hodně zřetelná a vystupuje často jako dominantní prvek. To samozřejmě umocňuje pocit retra, který čiší i z vlastního hudebního obsahu. Na to ale mají tito pánové z Londýna jednoznačně právo. Svou vizi totiž hrnou již téměř třicet let a rozhodně je můžeme považovat za jednu z výrazných položek novodobé stonermetalové vlny. A to i přes fakt, že ve svých začátcích si skupina pohrávala i s lehčími hardrock a blues vlivy. Ty se ostatně dají najít i na novince v podobě citu pro ladné melodie.
-bez slovního hodnocení-
Velmi přesvědčivý death metal z Litvy. Spíše střední tempo, silově zasekávané riffy a hluboko posazený vokál evokuje starou severskou školu. Občas jako by se uctívali i CARCASS. Vydařená deska.
Päťskladbový návrat do najradostnejšej európskej éry: Berlínsky múr je preč, studená vojna skončila, U2 vydali „Achtung Baby“ a na velikášskej vlne optimizmu križujú svet. Dalo by sa to zniesť dlhšie – aj táto nahrávka, aj tá eufória raných deväťdesiatok.
Bruselský chrlič Déhà seká desky jak na běžícím pásu, ale dokáže být kreativní a pokaždé trochu jiný. Bohužel to šije horkou jehlou a produkce a zvuk působí často jako nedokončené demo. To je případ i téhle atmosféricky depresivní blackové jízdy.
Pokračování trendu z předchozí "Starlight And Ash"? Opět pasáže plné emotivní baladičnosti s výrazným vokálem Cammie Gilbert, ale skupina svůj doom rock překlápí i do temnějších a často drsných metalových poloh. Přitvrdilo se a rozhodně to není na škodu.
Švédsko není živo jen chrastěním. Žijí zde i rozervané duše, jenž se chtějí vyjádřit něžnějšími tóny. Třeba jako post-blackoví (i když, kolik tam toho blacku vlastně zbylo?) TOGETHER TO THE STARS. Nechme se tedy unášet na vlnách hořkosladké melancholie.
Nová éra švédskej legendy, debut u veľkých Metal Blade Records! Podaril sa na výbornú; veď si pustite napríklad hitovku Nail Bomb. WOLFBRIGADE v roku 2024 valcujú všetko, čo im stojí v ceste!
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.